(ČB 5/2016)

Prof. ThDr. Pavel Filipi (26. 5. 1936–28. 12. 2015)
Připravovali jsme se oslavit jeho významné životní jubileum. Při posledním jubileu nechtěl, abychom na fakultě slavili jeho osobu, ale navrhl, abychom v rámci odborného sympozia prodiskutovali některé důležité téma.

Poslechněte si článek:

Zvolil otázku zvěstování a působení církve mimo její výsostný prostor, tedy na veřejnosti. Před nynějším jubileem jsme mluvili o tom, že by se rád věnoval některému ekumenickému tématu. Podrobnosti jsme už nestihli dojednat.

Kázání a ekumena. Dvě činnosti, dva obory církevních aktivit nebo raději dvě ohniska křesťanského myšlení, které Filipi hojně ovlivnil. Že to je určitá linie, která ho provázela po celý život, lze doložit i biograficky. Díky své rodinné tradici i prostřednictvím učitelů, ke kterým se nepřestával hlásit. Mezi nimi můžeme zmínit starozákoníka S. C. Daňka či systematického teologa a ekumenika J. L. Hromádku.

Nejprve tedy kazatelství, Filipiho vášeň. Rád kázání psal, rád kázal, i když vždy tvrdil, jak nesnadno. Ale ani tu se neobejdeme bez reality ekumeny. Někdy si posteskl, že je častěji na kazatelnách jiných církví než té vlastní. Kázal, dokud mohl, naposledy ve svém domácím sboru v Praze-Vinohradech a u adventistů, které si velmi oblíbil. Knižně vydal sbírku kázání Kolik zbývá z noci či výklady žalmů Kdo slyší můj nářek?

Jazyková vybroušenost i imaginace, výklady i neobvyklé formulace Filipiho kázání charakterizují. Ano, měl své oblíbené básníky a literární autory, u nichž se stále učil. A tak se v homiletice zabýval tématy, jako je právě kreativita, autenticita či imaginace. Ty má kazatel objevovat. Ale nikoli u sebe, nýbrž v Bibli. A tou si nechat své nápady a objevy korigovat, uvádět na pravou míru a do pravých mezí. Pak plní kazatel svoji nezastupitelnou úlohu. Neboť Bible v tomto smyslu přímo zve k rozhovoru, ke vzájemnému sdílení. A to na bázi nejširší – a nejekumeničtější. Bible není (jen) historická literatura, která čeká na naši aktualizaci. Je to „otevřené umělecké dílo“, které, dopřejeme-li mu důvěry, nečekaně aktuálně promluví k nám i našim současníkům. Pavel Filipi mírně polemizoval s těmi, kdo tvrdili, že tím otevřeným dílem je až kázání. Nikoli, pro něj to byla Bible. Ona je tím „pozváním k naději“, které Filipi dal do titulu své učebnice homiletiky. Název se tam neoctl náhodou, ani z nějakých marketingových důvodů. V roce 2005 se v Praze konalo středoevropské setkání církví, které se rozrostlo z původně přeshraničních kontaktů do multinárodních. Letos se bude konat v Budapešti. Hlavním mottem tehdejšího setkání bylo „Pozvání k naději“. Filipi měl za to, že je to pozvání široké, ekumenické a zároveň nejlépe vystihuje to, oč při zvěstování evangelia jde.

K ekumenické tematice byl Filipi přiveden svým učitelem J. L. Hromádkou, a to v časech velmi napjatých (kdy však takové nejsou?). Šedesátá léta mu dala nahlédnout do globálních souvislostí křesťanské existence tváří v tvář jaderné hrozbě a úsilí o mír z pozic křesťanských. Je to pro něho velká škola dialogu různých myšlenkových proudů, aniž upadá do osidel některých ideologií. Umění dialogu a jasné formulace Filipi osvědčí později v rámci evropského a světového ekumenického hnutí, jehož se stane významným aktérem: bude členem Komise pro víru a řád Světové rady církví a zároveň velmi aktivním účastníkem evropských ekumenických rozhovorů, především v rámci „Společenství evangelických církví v Evropě“ (tzv. Leuenberského společenství). V něm primárně nejde o celosvětové strategie, nýbrž o dialogy mezi různými tradicemi, se sousedy, napříč konfesemi v určitém konkrétním prostoru. Na počátku 90. let byl jedním ze dvou prezidentů této organizace. Mimo jiné se podílí na tvorbě vlastně nejdůležitějších dokumentů, které toto společenství produkuje a které dosti zásadně změnily vnímání ekumenických možností. Svátosti – úřad – ordinace (1994) představuje konsenzus více než stovky protestantských církví v těchto otázkách a umožňuje realizaci vzájemného společenství. Dále se Filipi účastnil rozhovorů, které započaly na počátku 90. let a ústí ve spis Církev – lid – stát – národ (2001), mající charakteristický podtitul: „Protestantský příspěvek ke složitému vztahu“. Vskutku, Evropa po roce 1989 se dostala do těžkých konfliktů, zapříčiněných nečekaným a dramatickým nástupem nacionalismů, které leckde pomáhaly rozhicovat i církve. Podobně je to u dokumentu Křesťanské svědectví o svobodě (1999), který reaguje rovněž na aktuální otázky vzniklé v Evropě pádem komunismu: jak se má křesťanská svoboda k oné nově nabyté a jaká jsou její úskalí. V domácím prostředí se tato práce odrazí v myšlence ustavení synodu leuenberských církví v České republice, kterému pak po několik období předsedal. Aby alespoň ty církve v naší zemi, které mohou, vedly spolu vzájemné rozhovory, vydávaly vzájemný počet ze svých aktivit, radily se o další cestě. Ne bez ohledu, ale s ohledem na druhé.

Publikace Křesťanstvo a Církev a církve se staly skutečně standardními učebnicemi ekumenické teologie. Pro užití ve sborech připravil Filipi vynikající příručku Po ekumenickém chodníku. Méně nápadný, ale velmi významný je jeho podíl na rozhovorech, vedoucích k tvorbě římskokatolických dokumentů, které jsou pro soužití církví v našem prostoru zcela zásadní. Předně Dohoda o křtu (1994) mezi ČCE a církví římskokatolickou, jež se stala vzorem podobných dohod mezi ostatními církvemi. Dále směrnice O smíšených manželstvích mezi katolickými a nekatolickými křesťany (1999) a směrnice Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví. Větší či menší měrou však ovlivnil i diskuse při přípravě dokumentů ohledně pastorační práce v armádě, vězeňství či nemocnicích. Připravil zásady pro konání ekumenických bohoslužeb a v počátcích televizních a rozhlasových přenosů bohoslužeb je pomáhal utvářet. Ostatně učebnici liturgiky, Pozvání k oslavě, i když nese podtitul „Evangelická liturgika“, připravoval v přesvědčení, že se týká věci celého křesťanstva, čerpajíc přitom z jeho pokladu.

V katolickém dokumentu o křtu čteme, že společný křest je výrazem hluboké jednoty všech Kristových učedníků, jednoty Kristem darované, jež zatím na své uskutečnění na rovině církví čeká. Filipi udělal opravdu mnoho pro to, aby tu přece jen byly patrny kroky tohoto uskutečňování a aby čekání nebylo prázdné. Přesvědčení živé víry, že v Božím království budou lidé různé církevní příslušnosti slavit u jednoho Kristova stolu, mu bylo podnětem k tomu, aby to lidé mohli nahlédnout a zakusit již v této časnosti.

Ladislav Beneš, katedra praktické teologie Evangelické teologické fakulty UK