(ČB 4/2016) Rosa María Payá je dcera známého kubánského disidenta Oswalda Payá, který dlouhou dobu bojoval na Kubě za demokracii a patřil k přátelům Václava Havla. Rosa María Payá aktivně pokračuje v jeho stopách. Jejím cílem je dosáhnout na Kubě závazného plebiscitu, ve kterém by si Kubánci sami rozhodli o svém osudu. Letos v březnu Rosa María Payá navštívila Českou republiku a účastnila se každoroční akce Den pro Kubu.

Poslechněte si článek:

Váš otec, Oswaldo Payá, byl vůdcem křesťanské opozice na Kubě; jak silná je víra mladých Kubánců?
Je třeba si uvědomit, že kubánský lid prošel velkou etapou dekristianizace. Po komunistické revoluci hodně duchovních odešlo ze země ze strachu před represemi. Hodně lidí přestalo chodit do kostela. Můj otec byl tři roky v pracovním táboře společně s některými kněžími a seminaristy, jejichž názory se lišily od oficiální ideologie. Víra ve společnosti tedy hodně utrpěla. Po návštěvě Jana Pavla II. v roce 1998 však nastalo určité otevření a represe přestaly být tak patrny. Přes to všechno jsou Kubánci věřící a to platí i o mladých. Nelze je však označit vyloženě za většinové katolíky nebo protestanty. Obě církve utrpěly hodně. Represe je stále přítomna, ale v průběhu let se změnila. Státní bezpečnost už nás například nestíhá za to, když jdeme v neděli do kostela. Velmi pečlivě však poslouchají, co kněží lidem říkají, a dávají si na ně pozor; a to především, pokud ti duchovní režim kritizují. Někteří byli zatčeni nebo skončili ve vězení.

Jaké to bylo vyrůstat na Kubě jako dcera disidenta?
K tomu se dá přistupovat ze dvou úhlů pohledu. Ten první je negativní, je spojen s represí, kterou trpí celá rodina, s problémy ve škole; jako dítě to musíte nějak vstřebat. Jak ale člověk roste, více si uvědomuje to pozitivní. Děti jsou často vedeny k tomu, aby nikde neříkaly nic z toho, co slyší doma, a celkově se tak vytváří atmosféra strachu. Můj otec mě ale naopak vždy vedl k tomu, abych říkala to, co chci. Ukázal mi jak být svobodná.

Jaký je osud projektu Valera, který trochu připomíná naši Chartu 77?
Tento projekt je právní iniciativou. Kubánská ústava říká, že pokud taková petice získá více než 10 tisíc podpisů, je třeba ji projednat. Tento projekt chtěl referendum, tedy aby si Kubánci svobodně rozhodli, jakou formu vlády chtějí. Získal více než 25 tisíc podpisů, mnohem víc, než ústava žádá. Vláda však odpověděla novými represemi. Projekt je stále oficiálně platný a vláda je tudíž stále povinna na tuto iniciativu odpovědět. My děláme to, že přejímáme část tohoto projektu a žádáme, aby se referendum, které se mělo konat už dávno, uskutečnilo.

Vašeho otce si celý svět pamatuje jako vůdce změn, který byl nominován na Nobelovou cenu míru; jak si ho pamatujete vy?
Já samozřejmě vnímám i tuto rovinu, vidím ho jako člověka, který bojoval za lidská práva, a nelze to úplně oddělit od toho, že ho vnímám jako otce. Byl obrovský optimista, i přes podmínky, ve kterých jsme žili. V našem domě se vždy našel důvod k oslavě.

Vy jste také optimistka, Roso?
Já trošičku méně. Ale naději je třeba udržovat.

Loni náš Den pro Kubu navštívila Sonia Garro, za jejíž propuštění jsme se rok předtím modlili. Kolik je nyní na Kubě politických vězňů, změnila se za poslední rok nějak výrazně situace?
Nemám konkrétní čísla, ale obecně lze říct, že problematika politických vězňů se proměňuje v jakousi trofej režimu. Jednoduše někoho zatknou, a když mezinárodní společenství protestuje, tak ho propustí a vyhostí ze země. Projekt Valera se problematice politických vězňů věnoval komplexněji a i můj otec prezentoval na Valném shromáždění OSN iniciativu za hromadné propuštění politických vězňů. To co se děje, totiž není řešení. Zatknou jednoho, pak ho propustí, a zatknou dalšího.

V červenci byla na Kubě slavnostně otevřena americká ambasáda, jak tento krok vnímají kubánští disidenti a opozice vůbec?
V dílčí rovině to znamenalo, že například skončily některé kurzy, které se pořádaly pro nezávislé novináře. V obecné rovině je rozdíl minimální a dopad na kubánské obyvatelstvo není v podstatě žádný. Pořád je tu jediná vláda, která rozhoduje; otevřením ambasády se to nijak nezměnilo.

Evropa řeší nyní imigrační vlnu, vznikají vášně a lidé se imigrantů bojí. Vy v rodné zemi sama trvale nežijete, jak vnímáte tyto vášně, které ovlivňují i americké volby?
Ano, je pravda, že v posledních dvou letech jsem na Kubě příliš nepobývala, ale stále se tam ze Spojených států vracím, abych neztratila občanství. Pokud totiž dva roky pobýváte mimo Kubu, o občanství přijdete. Co se týče samotné imigrace, dívám se na to tak, že Kuba je země, která vznikla z imigrantů z celého světa. Naučili jsme se integrovat a respektovat odlišnosti. To taky dělá z mého pohledu kubánskou společnost ohromně rozmanitou a zajímavou. Je tady ale taky humanitární hledisko, sami s tím máme četné zkušenosti: V několika minulých měsících bylo 10 tisíc Kubánců uvězněno na hranici mezi Kostarikou a Nikaraguou, když se skrz středoamerické země snažili dostat do Spojených států. S těmito lidmi na útěku cítíme velkou solidaritu.

Pochod s bílými deštníky tady u nás má připomenout pochod Dam v bílém v centru Havany. Konají se tyto pochody stále?
Ano, stále, všichni moji přátelé se jich účastní. Jsou pak ovšem často zatýkáni nebo zmláceni.

Jak fungují na Kubě církve? Jsou svobodnější po změnách, které nastaly, nebo jsou i nadále pod přísnou kontrolou státu?
Tady je rozdíl mezi církví protestantskou a katolickou. Vím, že hodně protestantských duchovních je zatýkáno, stát se snaží získat nad protestantskou církví kontrolu. Co se týče církve katolické, je nutno říct, že kubánský kardinál je do velké míry řízen státem. To ale neznamená, že instituce sama a všichni věřící jsou manipulováni státem.

U nás sametovou revoluci odstartovala studentská demonstrace. Mohli by být podobnou silou na Kubě též mladí lidé, studenti? Existují nějaké studentské iniciativy?
Je třeba zdůraznit rozdíl mezi mladým člověkem a studentem. Studenti jsou velmi zranitelnou skupinou, protože to, zda budou studovat, závisí na postoji vlády. Když tedy začnou být kritičtí, mohou je z univerzity vyhodit. To se stalo mému kamarádovi, kteří zemřel spolu s mým otcem. Vyhodili ho kvůli tomu, že se podílel na projektu Valera. Existují sice studenti, kteří jsou ochotni se více angažovat, ale myslím, že je lepší mluvit spíše o mladých než o studentech.

Co by byla první věc, kterou byste udělala, kdyby padl současný režim?
Myslím, že bych chtěla postavit pomník svému otci a všem obětem režimu. Je třeba, abychom nikdy nezapomněli, co se dělo; aby se to nemohlo opakovat.

Proč Kubánci tolik milují svou zemi, když žijí v takových podmínkách?
Kuba je krásná země. Ekonomické a politické podmínky jsou špatné, ale v cizí zemi to nikdy nebude jako doma. A nikdo nechce být cizinec.

Myslíte si, že dnešní akce Den pro Kubu má smysl i pro lidi u vás?
Samozřejmě má, Kuba potřebuje hodně lidí, kteří se za ni budou modlit a budou o tamější situaci vědět. Potřebujeme tyto projevy solidarity a reálné akce.

Cítíte rozdíl mezi Českou republikou a těmi evropskými zeměmi, které nezažily komunistický režim?
Myslím, že vy, díky své zkušenosti, chápete naši situaci lépe.

Vzkázala byste něco českým věřícím? O co byste je požádala?
Modlete se za nás, potřebujeme to.

Máte vzkaz také pro mladé lidi a věřící, kteří dnes šli v pochodu pro Dámy v bílém?
Chtěla bych moc poděkovat za to, že na Kubu mysleli. A prosím, aby na ni nezapomněli ani do budoucna.

Co byste vzkázala mladým Čechům vašeho věku?
Že je třeba mít stále na paměti, jak je demokracie křehká. A nevzdávat se svých svobod.

pro Českého bratra a Notu nebe připravily Šárka Schmarczová, Jana Škubalová, Jana Vondrová a Olga Blaťáková, foto D. Ženatá