(ČB 4/2016) Ing. Vladimír Zikmund (1955) vyrůstal ve velké rodině jako třetí ze sedmi dětí. Rané dětství prožil v Semilech a Varnsdorfu, od páté třídy bydlel na Vsetíně. Po gymnáziu vystudoval Strojní fakultu ČVUT. Po škole nastoupil do Výzkumného ústavu pro valivá ložiska v Brně a v podstatě zůstal tomuto oboru věrný po celou svou profesní dráhu. Vyzkoušel funkci kurátora sboru i seniorátu, organizoval vzdělávání laiků a stal se ordinovaným presbyterem.

Poslechněte si článek:

Při loňském synodu ho církev zvolila za svého nejvyššího zástupce z řad laiků – synodního kurátora. Se ženou Danou žije v Brně, má dva dospělé syny a jednu vnučku.

Jaké máš vzpomínky na dětství?
Narodil jsem se v Semilech v Podkrkonoší. Tam jsme byli do mých tří let, a nějaké výraznější vzpomínky na tu dobu nemám. Pár vzpomínek mi zůstalo z Varnsdorfu, kde jsem začal chodit do školy. Týkají se mimo jiné i určité společenské tísně té doby v pohraničí, ale také dopadů tamního průmyslu na čistotu vzduchu a říčky Mandavy – to byla tehdy různobarevná stoka. Ani na život ve sboru z té doby nevzpomínám moc pozitivně. Nás děti to tam nijak netáhlo. Kdybychom ve Varnsdorfu zůstali natrvalo, kdoví, jak by se naše životní osudy odvíjely. Pěkné vzpomínky mám ale na letní pobyty na chaloupce dědečka a babičky v Janských Lázních.

Tvůj tatínek pocházel z továrnické rodiny, přesto po válce vyslyšeli tvoji rodiče výzvu jít budovat vysídlené pohraničí.
Otec pocházel z buržoazní rodiny, byl pokřtěn jako katolík. Od dospívání byl ale velmi silně orientován k sociální demokracii. Po válce, při studiích medicíny v Hradci Králové, na něj měl velký vliv tamní evangelický farář Jan Amos Pellar, který byl zároveň mámin strýček. Díky tomu se táta seznámil nejen se svou budoucí manželkou, ale také s myšlenkami evangelických teologů, hlavně J. L. Hromádky. To mělo jistě vliv i na růst jeho osobní zodpovědnosti za to, co se se děje kolem. Své poslání našel především ve službě druhým, kterou mohl jako lékař poskytovat. Později našel své místo i v církvi. Po odchodu do důchodu sloužil dokonce několik let jako diakon ve sboru ve Vizovicích.

Tvoje maminka je dcera v evangelické církvi dobře známého teologa Josefa L. Hromádky. Léta dospívání prožila v Americe v demokratickém ovzduší. Bylo to ve vaší rodině cítit?
To určitě bylo, ale já si to, co pro ní znamenalo dospívání v Americe, uvědomoval až mnohem později. Jako dítě jsem ji vnímal hlavně jako mámu, která pečovala o velkou rodinu. Díky tomu byla trochu vytržena ze společenského života. Věděl jsem, že po návratu z Ameriky začala studovat bohosloveckou fakultu. Když se vdala, studia přerušila a nakonec teologii dostudovala až poté, co jsme všichni vylétli z hnízda. Ale její rodové geny i vlivy prostředí, v kterém vyrůstala, byly jistě základem její angažovanosti ve sborech ve Vsetíně, Vizovicích, Praze-Vinohradech i na synodní radě, kde několik roků pracovala.

Jaká byla tvoje pozice třetího mezi sedmi dětmi?
Svoji pozici jsem vnímal vždycky jako relativně klidnou. Ve škole jsem neměl extra velké problémy, takže taková ta nutná péče o mě nemusela být moc velká. Tak jsem si mohl žít trochu vlastním životem. Někdy mě to i mrzí, protože když je někdo víc nucen, podá lepší výkon. Já jsem třeba jako jediný ze sourozenců unikl hudební škole. A jak mi to chybí!

Co bylo pro tebe důležité v době dospívání?
Velmi důležité pro mě bylo přestěhování na Vsetín. Stěhovali jsme se na Mikuláše v roce 1965 a přišli do úplně jiného světa. V domě, kde jsme bydleli, byl velký dvůr s kamarády. Z mého uzavřeného světa Mayovek mě najednou vytáhli na fotbal, cvrnkat kuličky nebo na výpravy ke splavu. Navíc jsem našel kamarády i ve sboru. Nedělní školu jsem tedy moc neprožíval, ale začal jsem cítit, že tam patříme. Velká skupina konfirmandů, potom mládež, společné cesty na biblické kurzy do Vrbna a Prahy a hlavně na lesní brigády do Branné a Alojzova. To mělo velký vliv nejen na můj další život, ale i na ostatní sourozence. Když jsme po konfirmaci v mládeži začínali, došlo zrovna k výrazné generační obměně. Starší odešli do škol nebo založili rodiny. Naše generace měla možnost dát sdružení novou tvář, dělat věci podle svého. Asi to nebylo špatné, protože jsme přitáhli časem i mladší ročníky. Pak jsme tu káru táhli dál i za studií v Praze.

Kde žiješ se svou rodinou a jaké angažmá v církvi jsi postupně přijal?
Bydlíme v Brně a jsme členy husovického sboru. V době, kdy jsme měli kluky malé, jsme na několik roků našli azyl v druhém brněnském sboru, v Blahoslavově domě, a tam jsme se sborového života účastnili velice. Učil jsem nedělní školu, pomáhal organizovat všelicos pro děti. Hezké bylo také partnerství s Appeldornským sborem z Holandska. Skončilo to po mém zvolení kurátorem v Husovicích, kde se začalo vytvářet nové společenství. V polovině devadesátých let jsem byl osloven, zda bych nepřevzal organizování seniorátních presbyterních konferencí a odbor pro práci s laiky. Vzal jsem to a bavilo mě to. Domlouval jsem hosty i program těchto setkání. Asi to trochu pomohlo tomu, že jsem potom skončil v seniorátním výboru a po dvě období byl i seniorátním kurátorem.

Jsi také ordinovaný presbyter.
Ano, ale docela krátce. Ordinován jsem byl v březnu 2015. Protože jsem byl i v komisi, která vzdělávání v seniorátu připravovala, byl jsem organizátorem i žákem. Proto jsem si během tříletého kurzu nemohl dovolit moc chybět. Přednášeli nám faráři ze seniorátu, ale také profesoři z fakulty a další odborníci. Bylo to velice zajímavé a pro mě cenné; jak biblická témata, tak věci kolem hospodaření, dějin a správy církve. Docela rád za kazatelnou sloužím, přiznávám ale, že na přípravu nových kázání nyní moc čas nemám.

V květnu 2015 jsi byl synodem zvolen synodním kurátorem. Bylo to těžké rozhodování kandidaturu přijmout?
Přijmout kandidaturu tak těžké nebylo. Věděl jsem, že kandidátů je hodně a doufal jsem, že synod moudře vybere a zvolí povolanější. Se zvolením jsem moc nepočítal. Ale věděl jsem, že když budu zvolen, budu muset skončit se svým zaměstnáním. Ty dvě funkce by dohromady nešly.

Co se tedy v tvém profesním životě změnilo?
35 roků jsem pracoval ve vývoji valivých ložisek. Po škole jsem nastoupil do Výzkumného ústavu pro valivá ložiska, který patřil pod koncern ZVL s ředitelstvím v Povážské Bystrici. Po společenských změnách a rozdělení republiky se jednotlivé podniky privatizovaly a vše se změnilo. V roce 1999 vznikla nová firma ZKL – Výzkum a vývoj, ve které jsem pracoval nejdřív jako konstruktér a v roce 2000 jsem tam byl jmenován ředitelem. Tuto funkci jsem vykonával s malou přestávkou až do odchodu na synodní radu.

A v rodinném životě?
Hodně! Práce v synodní radě je spojena s prací na ústředí, což znamená v neděli večer sbalit tašku a jet do Prahy a koncem týdne se vrátit do Brna. Do toho přicházejí ještě víkendové návštěvy ve sborech. Manželka pracuje, máme rodinný domek, děti a půlroční vnučku. Tak se snažím svůj program plánovat tak, abych si na ně i na odpočinek nějaký čas našel.

Od konce prosince pracuješ pro církev naplno. Je něco, co tě překvapilo nebo zaskočilo?
Čekal jsem, že šíře práce bude větší než v seniorátu, a to se naplňuje. Jsem připraven věci řešit, jen mě někdy překvapuje, že to, čeho jsme se báli někdy v budoucnu, přichází tak brzo. V souvislosti s nárůstem odvodů do personálního fondu se očekávalo, že pokud se církev nezvedne, bude farářů ve sborech ubývat. Ale nečekal jsem, že již nyní začne docházet k takovému odlivu farářů z činné služby i ke snižování zájmu o studium bohosloví. Jestli mladí faráři cítí nějakou obavu o svou budoucnost, nebo jestli to tkví v něčem jiném, nad tím je potřeba se zamyslet.

Které věci máš v synodní radě na starosti?
Jako statutární zástupce musím mít přehled přes všechno, protože podepisuju všechny důležité dokumenty. Věci správní, hospodářské i společenské. Ve svém referátu mám ale organizačně-právní a hospodářské záležitosti, Diakonii, rekreační střediska a taky tu začínající restrukturalizaci.

Jezdíš po sborech, vidíš ta společenství, celou církev. Jak vidíš její budoucnost?
Naši církev vidím do budoucna optimisticky. Když zůstane svému poslání věrna a neuzavře se do sebe, o svou budoucnost se bát nemusí. Pořád jsou a budou lidé, kteří ji považují za důležitou a jsou ochotni jí dát všechno. Ne pro církev, ale pro toho, který si nás jako církev povolává. Nyní půjde hodně o to, aby u nás nezůstala jen silná a bohatá společenství ve velkých městech, ale abychom dokázali nastavit principy solidarity tak, že i malé sbory budou moct mít svého kazatele. V tomto nastavení nových poměrů vidím velký úkol synodní rady, která má k tomu před sebou šest let.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Napadá mě text jedné písničky: Staňte se solí, solí země, a hledejte poklad víry. Buďte světlem, světlem světa, které do tmy svítí!

ptala se Daniela Ženatá