(ČB 3/2016) Od roku 2011 jezdím vypomáhat do Husince a Stroužného, sborů patřících k Reformované církvi v Polsku. A od doby, co církev už nezaměstnává „potulného kazatele“, k tomu přibyla péče o udržování kontaktů ještě s krajanskými sbory v Lodži, Kleszczówě a Zelově.

Hronov, kde od roku 1996 působím, je asi 4 km vzdušnou čarou od „Prajzka“. Hraniční patníky nesou zřetelné známky přitesání nožičky polského „P“ k německému „D“. Sbor ve Stroužném je od nás vzdušnou čarou asi 6 km, tedy náš nejbližší evangelický soused. A když jezdím do kazatelské stanice v Tisu v Orlických horách, mohu si to zkracovat přes „cizinu“.

Svého času oba naši kurátoři v Broumově i v Hronově byli „kladští“. Z Waldenburgu a Straußendorfu. Máme či měli jsme ve sboru Manfredy, Waldtraut, Eriku, Irmu, Ernu, Ottu, Elsu, Inge a další s nenápadnými českými příjmeními Koláčný, Beneš či Zwikirsch. Sloupy sborů. Proto mi připadalo samozřejmé alespoň něco vrátit a pomáhat zase na druhé straně.

Při mé instalaci v podání dvoumetrového Michała Jabłońského, faráře ze Stroužného, zazněla písnička „Tańcowały dwa Michały, jeden duży, drugi mały“. Pan farář mi otevřel ke krajanům dveře. Směl jsem na druhé straně hranic žehnat sňatku a křtít a on zase u nás. Na Štědrý den roku 1998 si v zasněžené strouženské chalupě přála sestra Lelková, abychom zazpívali tu naši: „Es ist ein Rose entsprungen“. Nikdy na to nezapomenu.

Husinec je od nás dál, asi 100 km. V roce 1752 tam žilo 152 českých rodin (549 osob). Dnes se často stává, že služby Boží telefonicky rušíme, protože by nikdo nepřišel. Fotky ze shromáždění připomínají časosběrné snímky, kde na začátku nás bylo 16 a loni už jen 6. Přesto je husinecká věrnost víře předků ohromující! Bohoslužby v České klubovně vždy provázel radostný zpěv starých českých písní, posezení s pohoštěním, vzpomínání na staré faráře a učitele. Potkávají se zde hosté z Vratislavi, Čech i Německa. Cestou upoutají kalichy vezděné do štítů chalup a stodol. Sedíme kolem stolu, modlitby, kázání a večeři Páně mám česky, liturgii a čtení polsky. Všichni dobře rozumějí, mají radost z kalendářů a českých časopisů, které jim přivážíme. Před lety se i husinečtí vypravili dvakrát do Hronova. Okouzlila nás především píseň „K Husinci je cesta dlouhá“.

Stroužné je opravdu za rohem. Jezdíme tam na pstruhy nebo do skanzenu. Bývala tam kurátorkou sestra Sofia Zwikirsch. Když jsem se rozváděl, zeptala se mne tato přímá a bodrá žena: „Tak, co ta vaše komédie?“ Tak se dělala supervize postaru… Dnes leží na vyklučeném krchově, jak říkávala hřbitovu a kurátoruje její vnučka Wioleta. Strouženští občas zajedou na služby Boží či koncert k nám. Scházíme se v kostele nebo v Kalvínce – faře s ubytováním pro hosty. Třetinu až polovinu účastníků tvoří Češi, kteří přijeli na kolech. Občas dorazí manželé z Kolína nad Rýnem – paní se zde narodila. Členové hronovského sboru pomáhali opravovat hodiny, varhany, vyrobili sadu klíčů ke kostelu. Amatérská historička z Hradce Králové, paní Pumrová, chystá o Stroužném knížku. Až do roku 1876 i později se chodilo do kostela sem. Jsme rádi, že můžeme být trochu užiteční i my a chodíme sem pořád rádi.

No, a před létem vyrazíme do Zelova!

Michal Kitta