(ČB 3/2016) Představte si střední školu. Ale nepředstavujte si ty středoškoláky jako lidi ještě nezralé, kteří potřebují poučit, oč v životě opravdu jde. Ne, oni už mají na život své názory, a když s nimi máte trochu trpělivosti, dovedou je i vyslovit. A jejich náboženství? Evangelíci mezi nimi nejsou žádní. Je tu znatelná skupina katolíků, i praktikujících. Na průběh toho, o čem chci psát, však skoro žádný vliv neměli. Z pozice víry prostě do rozhovoru nezasáhl nikdo.

Pomíjivost života
 Je Popeleční středa a chci to v hodinách základů křesťanství zmínit. Vím, že téma naší pomíjivosti může oslovit každého, máme je s lidmi nevěřícími společné. Proto na tabuli píšu „Prach jsi a v prach se obrátíš“ a ptám se svých studentů, jestli tomu rozumějí. Rozumějí, jak jsem čekal. Uvědomují si, jak jsme my lidé křehcí, slabí, jak jsme nicotní třeba proti silám přírody nebo kosmu, jak je každý z nás jen zrnko v běhu dějin. Jedna slečna zmíní, že už mezi námi nemusela být, před několika dny ji skoro přejela tramvaj. Zdá se tedy, že srozumění mezi nimi v tomto prvním kroku bylo naprosté. Neozval se žádný hlas, že člověk je přece zároveň něco velkého, že náš život má nějaký vyšší smysl, že nejsme jen prach.

 A ptám se jich dále: Jaký z toho máte pocit? Z lidské prachovitosti? Nejdříve se ozvou odpovědi očekávatelné. To, co dále napíšu v uvozovkách, jsou přímo výpovědi studentů: cítím z toho „smutek“, „úzkost“, „beznaděj“, „depresi“. Tyto odpovědi jsem čekal. Kdybychom však u tohoto skončili, ani bych tento článek nepsal. 

Takové neutrální nic
 Zároveň se však ve všech (!!!) třech třídách (ročnících), kde jsem učil, ozvaly k otázce, jak prožíváme svou pomíjivost, i důrazy jiné: cítím „lhostejnost“, a když se doptám, jakou lhostejnost míní, dovídám se: „jsem s tím smířena“; cítím „prázdnotu“, a když se zase doptám, zda prázdnotu, která děsí, tak se dovídám, že prázdnotu prostě tak, neutrálně, jako „nic“. A nakonec u třeťáků slyším na této straně spektra odpovědi dvě: „prostě to tak musí být, je to řád vznikání a zanikání“ a nakonec: „uklidňuje mě to; my lidé si o sobě moc myslíme, bereme se příliš vážně“.

 Řekli to upřímně a prožitě, o tom jsem přesvědčen. Jen já sám jsem nevěděl, že je nenáboženskost dnešních lidí tak pevná a životná a pro ně neproblematická. Běžně si asi myslíme, že v každém z lidí je božská jiskřička, jen je třeba ji probudit a duchovní plamínek rozdmýchat. Anebo, jinak vyjádřeno, že v každém člověku je duchovní nepokoj ve smyslu Augustinova „naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě“. Asi si běžně představujeme svou misijní aktivitu jako upozorňování: „nežij jen konzumně, tvůj život má i duchovní rozměr“. Co však dovedeme říct do situace, kdy se s těmi druhými, nevěřícími, zastavíme, oni se nám otevřou a my poznáme, že o smyslu života přemýšlejí, ale dospívají k odpovědi, že náš život žádný širší smysl nemá? A přijímají takovou odpověď klidně a smířeně? První odpovědi už mě napadají: to, co jsem se od studentů dověděl, je podobné východnímu ideálu nirvány „vyhasnutí“ (i když oni to nepřevzali z buddhismu). Jistě se odtud má jít k svědectví o osobním Bohu a o jeho lásce – takové svědectví jsme však zvyklí používat jako výplň mezer, které v prožívání toho druhého objevíme. Prožívání leckterého dnešního člověka však možná žádné mezery nemá. A jen nás samotné zneklidňuje, že je naše otázky nezneklidňují. Co s tím uděláme?

Aleš Wrana, spirituál Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci