(ČB 3/2016) Jako každé ráno nasedl Ziad Touma (44 let) do auta. S manželkou a dcerou vyrazili do centra Damašku. Dceru předali na hlídání babičce a každý z manželů pak pokračoval do práce. Vrátili se kolem půl třetí odpoledne. S babičkou a dcerou poobědvali. S dcerou pak nasedli do auta a vyrazili opět domů do jedné z okrajových čtvrtí města. Jak se blížili k cíli, potkávali stále větší množství vojáků, policistů a sanitek. Nepřikládali tomu větší význam. Psal se rok 2011 a Sýrie se postupně propadala do občanské války. Vojáci nebo záchranáři v ulicích už několik měsíců představovali běžnou součást města.

Do cíle však rodina nedorazila. Pan Touma si nejprve uvědomil, že přejel místo, kde by měl jeho dům stát. Taková zvláštní věc se mu nikdy nepřihodila. Pak zahlédl na ulici ležet hračku – takovou, jaká by mohla patřit jeho dceři. Teprve potom panu Toumovi naplno došlo, co se stalo. Tam, kde stával mnohapatrový dům, ve kterém vlastnila rodina byt, ležela hromada sutin. Dům zmizel. Manželka pana Toumy začala křičet a plakat.

Šokované rodiny si brzy všiml policista. Ptal se rodičů, co v ulici pohledávají. Když dostal odpověď, požádal o pomoc s identifikací obětí. Pan Touma poznal jenom jednoho ze svých sousedů – podle typických kalhot. Další těla byla tak zmasakrovaná, že nešlo poznat nic. Před domem se ten den odpálil sebevražedný atentátník. Exploze byla tak ničivá proto, že seděl v autě plném výbušnin.

Na sklonku roku 2011 tak členům rodiny pana Toumy zůstalo to nejcennější: život. Jinak ale během jednoho dne přišli téměř o všechno. Když člověk vyráží ráno z bytu, bere si s sebou zpravidla jenom peněženku a mobil. Předpokládá, že všechny své ostatní věci najde po návratu domů na místě.

Nejšťastnější období života
Blízký východ si už dlouhá léta představujeme jako oblast plnou převratů, terorismu, náboženského a rasového napětí. Je to pohled do značné míry zkreslený televizním zpravodajstvím. Třeba o Sýrii ještě donedávna platilo, že to byla stabilní země, schopná svým obyvatelům zajistit slušný životní standard. Což se nevylučuje s tím, že v Sýrii vládl autoritářský režim, brutální vůči opozici. Sýrie nebyla politicky svobodná země. Jak ale ukazuje příběh pana Ziada Toumy, zároveň to byla země, ve které se dalo normálně žít.  

Otec pana Toumy byl dělník zaměstnaný v továrně na limonády. Maminku doma plně zaměstnávala péče o čtyři děti. Rodina žila v hlavním městě Sýrie Damašku v bytovém domě. Vyznáním byli křesťané, sousedé patřili spíše k muslimům. „O dům vedle zase bydlelo víc křesťanských rodin,“ vzpomíná pan Touma. Svou víru brali vážně, jak muslimové, tak křesťané. Nešlo jen o formální záležitost. Přesto považovali všichni v tehdejším Damašku za samozřejmé, že mezi různými náboženskými proudy panuje smír a rozdílná víra nebrání v žití pospolu. Ve městě se našly nábožensky stejnorodé oblasti. Ale mělo to jiný důvod než odpor k lidem jiné víry. „Třeba ve starém městě byla čtvrť s prastarými křesťanskými chrámy. Logicky chtěli v jejich blízkosti žít víc křesťané než muslimové,“ vysvětluje pan Touma.

O podobných nuancích ale Ziad Touma jako dítě nepřemýšlel. Svět dětí určovali hlavně kamarádi, škola a sport. Když bylo venku hezky, trávil pan Touma hodně času plaváním, fotbalem a basketbalem. Od jedenácti let se mohl po své čtvrti pohybovat sám bez doprovodu rodičů. V Damašku bylo bezpečně.

„Měl jsem šťastné dětství. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Samozřejmě v limitech, jaké jsou pro děti obvyklé všude na světě,“ říká Ziad Touma. Co se škol týče, syrský stát vzdělání svých obyvatel štědře dotoval. Narodit se do dělnické rodiny tedy neznamenalo žádné zásadní předurčení budoucí profesní dráhy. Bratr pana Toumy je architekt; jedna ze sester vystudovala francouzskou literaturu. Ziad Touma ale neměl moc jasné představy o tom, co chce v dospělosti dělat. Tedy kromě jediného: co nejdřív se postavit na vlastní nohy.

Hned po střední škole nastoupil jako prodavač do obchodu s cédéčky – jednoho z mála v Damašku, který nabízel i aktuální západní hity. Obchod kvůli tomu hojně navštěvovali členové pozorovatelské mise OSN, kteří dozorovali nedalekou neklidnou hranici s Izraelem. Díky častému kontaktu s nimi se pan Touma naučil anglicky; ze školy znal jen francouzštinu. Cédéčka ale prodával jen rok. Pak střídal další zaměstnání a s nimi i stále vyšší pozice. Kvůli lepším výdělkům odešel pracovat do Dubaje. Pracoval tam ve firmě specializující se na protipožární systémy jako manažer pro export.

Během pobytu v Dubaji se oženil. Při jedné návštěvě rodného Damašku se v kostele seznámil se zpěvačkou místního chrámového sboru. Našli v sobě zalíbení a po roce a půl se vzali. Natrvalo se pak vrátili do Sýrie poté, co pan Touma dostal od bývalého zaměstnavatele výhodnou pracovní nabídku. Z našetřených peněz koupil na okraji Damašku byt. Rodině se narodila první dcera a jak pan Touma říká, bylo to nejšťastnější období jeho života. Měl vše, po čem toužil: rodinu, vlastní bydlení v rodném městě a takový životní standard, díky kterému sobě ani svým blízkým nemusel nic odpírat. „V Sýrii se říká, že bohatý jste tehdy, když nikomu nic nedlužíte. Já bohatý byl,“ dodává.

Ze sousedů nepřátelé
Že bezproblémový život končí, si pan Ziad Touma podle svých slov uvědomil ve chvíli, kdy z jara roku 2011 propukly první protesty proti vládnoucímu režimu Bašára Asada. Oficiální stanovisko vlády bylo, že protesty jsou organizovány zahraničními mocnostmi. Ziad Touma s tím souhlasí. Podle něj nešlo o žádný spontánní protest, ale snahu různých států od Kataru až po USA Asadův režim svrhnout. S podobnými spekulacemi nemusí každý souhlasit. Faktem ale je, že po tvrdých zásazích režimu proti protestujícím propukla v zemi občanská válka. Zapojily se do ní různé islamistické skupiny a část území Sýrie ovládl Daeš, tedy tzv. Islámský stát.

Břímě boje pocítil Damašek jen okrajově. Jeho obyvatelé si ale museli si začít zvykat na občasné bombardování, střelbu v ulicích a teroristické útoky. Stalo se pravidlem, že pokud člověk vyloženě nemusí, raději nevychází z domu. Špatně to snášejí hlavně děti.

Nepřátelé zároveň útočili na klíčovou infrastrukturu, aby město odřízli od elektřiny a pitné vody. Elektřina pak byla ve městě k dispozici šest hodin denně, pitná voda tekla jen hodiny dvě. Domy zůstávaly nevytopeny i v zimě, kdy teplota klesá mírně pod nulu. Spokojený život rodiny pana Toumy se rázem změnil v nekončící nejistotu. „Každá cesta z domu znamenala otázku, jestli se vrátím,“ vzpomíná Ziad Touma. „Někdy se stalo, že jsem byl na nějakém místě a pár hodin poté tam vybuchla bomba. V téhle atmosféře se ze sousedů stávali nepřátelé a člověk se učil nevěřit nikomu a ničemu.“

Nezlepšilo se nic
Přesto nechtěl Damašek opustit. I přes prosby své ženy. Cestu do Evropy přitom měla jeho rodina vždy otevřenu. Manželka pana Toumy má české občanství, stejně tak obě dcery. V přesunu do České republiky rodině nebránily žádné zásadní administrativní překážky. „Pořád jsem si ale říkal, že válka skončí. Že se to za měsíc zlepší. Za měsíc si pak řeknete to samé,“ vysvětluje pan Touma. Kromě lásky k Damašku ho poutala i starost o maminku, která se už neobešla bez péče bližních.

Doufat ve zlepšení poměrů mu vydrželo čtyři roky. „Nakonec jsem musel uznat, že k lepšímu se nemění nic a já nemůžu bránit své ženě a svým dcerám v tom, aby žily tam, kde panuje mír,“ říká Ziad Touma. Rozhodnutí odjet ale naráželo na četné komplikace. Chyběly především potřebné finance na cestu a začátek života v nové zemi. O všechny úspory původně zajištěná rodina přišla. Vše urychlil až kontakt s Alenou Fendrychovou z Diakonie. Zorganizovala veřejnou sbírku, díky které se ve velmi krátkém čase podařilo potřebné peníze sehnat. Dala taky dohromady lidi, kteří byli ochotni rodině s nelehkým začátkem života v nové a cizí zemi pomoci.

Dnes žije rodina pana Toumy v menším bytě v jedné pražské vile. Mají jej od majitelů pronajatý na šest měsíců za sníženou cenu. Starší dcera začala chodit do české školy a rodiče si pochvalují, jak dětem pobyt v Česku prospívá. Můžou si chodit třeba hrát bez obav ven, což v Damašku v posledních letech nepřicházelo v úvahu. Ziad Touma chodí na intenzivní kurzy češtiny, shání práci a už je z toho lehce nervózní. „Několik měsíců nemám zaměstnání. To jsem zažil naposledy ve svých čtyřiadvaceti letech,“ říká. Do Sýrie se chce vrátit, jakmile to situace umožní. „Bojím se ale, že dřív než za deset let to nebude,“ zní jeho odhad.

Adam Šůra