(ČB 1/2016) S Ondřejem Titěrou se známe přes 30 let – z kdysi legendárního, byť dnes už zasutého pěveckého souboru Canticum sacrum. Tehdy byl Ondřej ještě studentem bohosloví. Dnes již působí ve svém třetím sboru, po devíti letech ve Vilémově a šestnácti letech v Miroslavi začal asi před rokem a půl v Jablonci nad Nisou. Letos se však navíc stává členem synodní rady, druhým náměstkem synodního seniora. Se svou ženou Kateřinou mají dvě dcery a dva syny.

Se zpěváky Cantica, aspoň s těmi pražskými, se jednou za delší čas vidíme alespoň v hospodě. S tebou jsme se ale sešli naposled na takzvaném soustředění, které bylo u tebe v Miroslavi, řekla bych před více než třemi lety. Zpíváš pořád nějak aktivněji – někde jinde?
Jenom u nás v Jablonci, v pěveckém kroužku našeho sboru. V roli faráře se mi ale praxe z Cantica moc hodila. Ve Vilémově a v Malči jsem neměl varhaníka; a při malém počtu lidí na bohoslužbách – „stálo to na mně“. A v Miroslavi znamená běžná neděle pro faráře nejméně patnáct písní. Ulevovat jsem si neuměl, až jsem si přetížil hlasivky.

Kdy jsi dokončil studium?
V roce 1987. A hned jsem šel na dva roky na vojnu do Žatce. Už jako vikář pro chrudimský seniorát. Vrátil jsem se v říjnu 89 a tři dny po návratu jsem nastoupil do sboru ve Vilémově, který mi synodní rada už během vojny určila. A bylo to hned naostro. Tehdy ještě žádné vikariáty, žádní mentoři nebyli. Jen se o mě na dálku staral senior. To bylo vše. Ještě si vzpomínám, že jsem si musel domlouvat datum, kdy budu mít přísahu věrnosti státu, či jak se to jmenovalo, u církevního tajemníka. Pro přicházející revoluci se to už naštěstí nestihlo.

A kdy ses tedy stal farářem?
Vikář jsem byl osm let. Farářskou písemku jsem psal jako vikář na faře, při práci. Nespěchal jsem, z hlediska mých povinností a vůbec postavení na sboru to bylo vlastně jedno. Teprve po těch osmi letech jsem udělal farářskou zkoušku.

Jak dlouho jsi ve Vilémově byl?
Devět let, do roku 98. Pak jsme přijali pozvání a odešli do Miroslavi.

Vilémov, Miroslav, muselo to být strašně moc odlišné. Dá se ta jinakost nějak popsat?
Určitě se nedá říct, kde to bylo lepší. Vilémov, to byla první láska, na to se nezapomíná. Byla to ale pionýrská práce. Od píky. Dvacet let tam nebyl farář, jen administrátor. Do kostela chodili tři lidi. A v polovině fary nejdřív nefungovala ani elektřina. Pravda, byla tam silnější kazatelská stanice v Malči, to bylo jisté zázemí. Ale vzápětí byla revoluce a najednou se na faru začaly sbíhat takové nitky různých aktivit z obce; mikulášská besídka pro děti, vánoční stromeček nebo třeba sbírka na konto Míša pro Leksellův gama nůž – to vše šlo přes faru, stala se najednou jistým centrem, důležitou budovou. A pomaličku se objevovali lidi… A opravdu se tam obnovil sice malý, ale regulérní sbor. Já jsem tam byl poslán, abych se staral taky o středisko v Chotěboři, a paradoxně jsem nakonec na ně neměl čas!

A co tam dělala tvá žena?
Byla stejně jako já seniorátní chrudimská vikářka, ale pro Opatovice. Ale jak se nám začaly rodit děti, už se do služby nevrátila. Při čtvrtém dítěti vystudovala anglistiku na Masarykově univerzitě v Brně a v Miroslavi začala angličtinu učit.

Má místo i teď v Jablonci?
V Jablonci místo nenašla, zato ale v Josefově Dole, kam jezdí 55 minut vlakem. Moc se jí tam líbí, je na malé základce v centru Jizerských hor, kde je kromě ředitele jen sedm učitelů.

A kolik je teď vašim dětem?
Anežce je 25, ta už je vdaná, Adamovi 23, Martě 16 a Vojtěchovi 14.

Ještě zpátky do tvého dětství – vím, že tatínek byl veterinář, což není moc obvyklé. Navíc vypadal trochu jako Jan Werich. Mělo to v rodině nějaké dopady?
Jako malý kluk si pamatuju, že jsme měli jako jedni z prvních ve vsi, bydleli jsme v Újezdě nad Lesy, telefon. Táta měl služby kvůli slintavce, bylo to nutné. Ovšem lidi k nám tím pádem chodili telefonovat. Vyslechli jsme spoustu příběhů, i zahraničních telefonátů… Všechno u nás v kuchyni. Byla to taková pastorační místnost. A jinak – tátova praxe byla pro nás spíš legrace. Slepice, které nechtěly žrát, doporučoval zabíjet na polévku. Ale kdybych chtěl odpovědět vážněji – díky tátovi jsme už jako malí dobře věděli, jak křehký je život a co je smrt.

Rodiče byli z naší církve?
Samozřejmě. Táta studoval veterinu v Brně, jinde nebyla, a v mládeži si namluvil maminku, dceru brněnského faráře Viktora Hájka. To byl můj dědeček. A k tomu jeden paradox – pocházel z osmi dětí a vyrůstal na miroslavské faře. Tak to je takový oblouk nazpět, až k pradědečkovi do Miroslavi.

A co bys tedy o Miroslavi řekl?
Nabídli mi, abych tam nastoupil po Pavlu Skálovi. Hodně jsem váhal, bylo to opravdu velké sousto – čtyři kazatelské stanice, každý týden ještě večerní nešpory… No a asi právě tohle mě nějak přitahovalo – prostě to zkusit. Cítil jsem to trochu jako výzvu. Miroslav pro faráře znamená opravdu slušný zápřah. Sedm dní v týdnu. Když jsem šel pak po 15 letech říct synodnímu seniorovi, že bych možná už uvažoval o změně sboru, pochválil mě, že jsme tam vydrželi tak dlouho (!).

Opravdu jsi každou neděli jezdil i do všech těch kazatelských stanic?
Teď se divíš jako Pražák! Ale pro Miroslaváky je to normální. Každou neděli jsem kázal doma a ve dvou kazatelských stanicích, v té třetí byly čtené bohoslužby. A pak večer nešpory. Jedny Velikonoce jsem od pátku do pondělí vysluhoval večeři Páně při bohoslužbách a v rodinách celkem 10x. Takže velká práce, ale taky plno pomocníků. A to je úžasné. Na staršovstvu jsem se až musel bránit množství nápadů, aby se to vůbec nějak zvládlo. Jsou tam všechny generace. A každá nějak funguje, každá má svůj program.

Odkdy je vlastně v Miroslavi sbor?
Od doby tolerančního patentu byl sbor v Nosislavi. V Miroslavi nebylo tehdy rodin dost, takže všichni chodili do Nosislavi, je to nějakých 35 kilometrů. A asi po 80 letech se osamostatnili. Píše se, že když z jara přicházeli k rozvodněné Svratce a o Velikonocích se nemohli dostat do nosislavského kostela, postavili si svůj. Jeden z posledních podle tolerančních pravidel, bez věže, zvonů, a tehdy ještě i bez varhan.

Kolik lidí na bohoslužbách bývá?
Kolem osmdesáti. A kolem deseti je v každé té kazatelské stanici a večer přes dvacet na nešporách.

A teď ještě Jablonec. Jak dlouho už tam jsi?
Od léta 2014. Přirozeně je to zase jiné. Je to pohraničí jiného druhu. I ti dnes nejstarší členové sboru přišli až po válce. Z pohledu miroslavské tradice je tahle věková skupina kategorií nováčků! Jablonecké evangelictví bylo zkrátka německé a s válkou skončilo. Sbor začali nově po válce tvořit hlavně reemigranti, Zelováci. Za prací ale přicházeli lidi i z vnitrozemí, a tak se sbor utvořil. Úplně jiná tradice než v Miroslavi, ale pořád je to ČCE. Tahle mnohokolejnost mě na té naší církvi těší.

Jsi vlastně poprvé ve městě.
To je pravda. Bydlíme v centru, ani píď nějaké zahrádky… A prvně navštěvuji farníky ve dvanáctipatrových věžácích. Na to jsem si zatím moc nezvykl. Zvonit dole na zvonky a nevědět, s kým vůbec mluvím, to jsem z vesnice neznal. Ozve se „jdu dolů“ a pak deset minut čekám. V Miroslavi jsme se všichni mohli potkat v jednom obchodě. Tady nic takového není možné.

A Jablonec z hlediska farářského?
Sestava úkolů je samozřejmě velmi podobná, jenomže všechno je týdně jen jednou! To je ten velký rozdíl. Kartotékou je Jablonec proti Miroslavi menší sbor, ale musím je třeba pochválit za obětavost. Přepočítávat na jednoho člena to nebudu. A lidé jsou tam na severu prostě jiní než na Moravě, například v dětství vyrůstali na zcela jiných písních! Takže jsou to pro faráře zase nové výzvy, a to mě baví.

Co tě tedy vedlo k tomu, že jsi na možné členství v synodní radě přikývl?
Já musím říct, že jsem původně nic netušil, v Libereckém seniorátě byli jiní nominanti. Až když mě oslovila ona mandátová komise, ukázalo se, že má nominace byla hlavně z Moravy, kde jsem v té době už nebyl a nemohl se moc bránit. Rozhodování to bylo samozřejmě těžké, jsme na novém sboru, žádné další úvahy jsem neměl. Pro mé souhlasné kývnutí mělo váhu to, jak jsem se postupně dozvídal, že dost kandidátů to vzdává, že odpadají. To jsem ovšem netušil, že nás nakonec bude opravdu tak málo. Představoval jsem si, že je nás aspoň deset, byli tam navrženy leckteré dobropověstné osoby, a tak jsem byl klidný, na mě nedojde… No jo, ale těsně před synodem se ukázalo, že jsme na dvě místa náměstků zbyli jen tři. Z toho už nešlo couvat.

Všude je nesnáz zvaná „nejsou lidi“. Kvalitní lidi. Nebylo tohle na církevní půdě za komunistů lepší?
Nebylo tolik možností, takže ti kvalitní zůstávali v dění církve. Dnes je možností pro bohulibé aktivity celá řada, a když už někdo v církvi činný je, dělá tisíc věcí a tisící prvá už nejde. Takže některé z těch, co nominaci odmítli, docela chápu. A já tu svoji volbu beru trochu jako volbu církve v personální nouzi. Už kdysi jsem slíbil, že budu sloužit poctivě před Bohem i před lidmi, tohle je další díl té služby.

Co tedy máš v synodní radě na starosti?
Takzvané „výchovy“, to je poradní odbor pro práci s dětmi, pak budu určitým prostředníkem mezi vedením církve a COMem, zástupci mládeže – možná se budu muset naučit zacházet s twitterem?! Pak poradní odbor pro práci s postiženými. Protože jsem také členem „velké“ dozorčí rady Diakonie, chceme její život s životem církve nějak víc svázat. No a nový zpěvník! Ten neopustím. To bude ještě práce! Pro mě teď už převážně na rovině organizační. Měl by být hotov ke stému výročí církve v roce 2018.

Tím odpovídáš na otázku, co bys chtěl měnit, nebo co bys chtěl dělat jinak.
Nemám v plánu nic v církvi měnit. Osobně bych rád, abychom se věnovali personálním otázkám, týkajícím se kazatelů. Jejich úvazky, závazky nebo třeba vztahy se staršovstvy. Teď na nás také padla otázka uprchlíků, a to je úkol nejen církevní, ale celospolečenský. Tématům finančním se pochopitelně vyhnout nemůžeme. Nechci ale, aby to bylo to hlavní. Víc mě zajímá, co faráři kážou a co se v kostelích zpívá. Byť jsem si vědom jistého zjednodušení.

Co bys řekl na závěr?
Určitě bych rád, aby práce v synodní radě moc nedopadla na můj sbor. Oni z toho totiž strach trochu mají, naštěstí mám ve sboru taky dva ordinované presbytery. Měl bych určitě ale dodat, že mě nadcházející služba taky těší! Těší mě ta zvolená šestice. Nikdo dopředu nic nedomlouval, zkrátka takhle jsme byli synodem zvoleni, a vidíme se rádi. Věřím, že i když se nezakope hřivna jisté různorodosti, budeme spolu schopni pracovat. Možná to zní až moc zbožně, ale já si intenzivní službu v synodní radě představuju ve smyslu pomodlit se, pracovat, třeba se i pohádat a pak se zase společně pomodlit, to je přece správně, ne?

ptala se Jana Plíšková

.