(ČB 1/2016) „Děti našly na pláži utopence. Rybáři ho odnesli domů a ženy ho připravovaly k pohřbu. Když ho umyly od bahna a chaluh, všimly si, že je to ten největší a nejkrásnější muž, jakého kdy viděly. Všichni ho obdivovali, dali mu jméno Esteban a vystrojili mu královský pohřeb. Od té doby se vesnice hodně změnila – lidé začali vysazovat květiny a stavět větší domy s pokoji pro hosty. A nikdo jí neřekl jinak než šťastná vesnice Estebana.“

Během svého pobytu v Mexiku jsem tento příběh slyšela hned několikrát. Většinou v souvislosti s tím, že právě vesnice El Triunfo je tou vesnicí Esteban z příběhu. Od světa je skoro odříznuta. Dá se do ní dostat po rozbité cestě a do nejbližšího města to trvá tři hodiny. Není zde mobilní signál, zato tu dobře funguje místní rozhlas, který hlásí všechny události a vyvolává obyvatele, když jim někdo telefonuje na pevnou linku. Ve vesnici je škola, první i druhý stupeň, a také zdravotní středisko vybudované za pomoci dlouholeté česko-švýcarsko-mexické spolupráce. Do vesnice se dá dostat ještě jinak – a sice pěšky po příkré pěšině od kaňonu Sumidero. Procházka s vysokým převýšením trvá pro zdatné dvě hodiny, pro méně zdatné tři až čtyři. A na konci je cestovatel „napůl mrtvý“ a dostává se tak trochu do role utopence z příběhu.

Ženy hned nabízí občerstvení „posol“, což je kukuřičná mouka smíchaná s vodou a cukrem. K tomu servírují vynikající místní malinkaté banány. Poté co obživnu, se na stole objeví oběd a celé skupině je přiděleno ubytování. Protože umím trošku španělsky, mám tu čest stát se na deset dní součástí jedné moc milé rodiny. Tuto možnost dostává asi tak půlka skupiny, možná proto, že oproti jiným letům je nás málo – anebo tak akorát – dvanáct jako Ježíšových učedníků.

Brzy se pouštíme do práce. Společně s vedoucím naší skupiny Bernardem Martinem ze Švýcarska navštěvujeme školní třídy a představujeme dětem přichystaný program. Nejvíce všechny zaujala angličtina. Není také divu, děti ji potřebují ve škole a dospělí při komunikaci s turisty, se kterými by chtěli pracovat. A úroveň angličtiny je zde hodně slabá. Na otázku: „What is your name?“ (česky: Jak se jmenuješ?) nedostávám odpověď, ale pouhé zahuhlání ve formě opakování mé otázky. Poté co stejným způsobem odpoví i učitel 2. stupně, který běžně učí angličtinu, docházím k závěru, že nám desetidenní pobyt rozhodně nebude stačit. Na hodiny angličtiny v době kroužku po vyučování chodí jen děti, zatímco dospělí nakukují zvědavě do oken třídy. Nějaké úspěchy se ale přece jen dostavují. Některé děti si další hodinu pamatují probranou látku a na konci našeho pobytu již správně odpovídají na námi položené tři otázky.

Mezi další nabízené programy patří kroužek polky či secvičení krátké scénky inspirované podobenstvím o milosrdném Samaritánu. Ve vesnici ani děti ani dospělí téměř netancují, jsou totiž téměř všichni buď presbyteriáni nebo adventisti a u obou církví je tanec považován za něco pohanského. Scénka má tedy podstatně větší úspěch, a to možná také proto, že byla volně adaptována na místní realitu. Jednu z hlavních rolí hraje opravdový osel a příběh se odehrává na cestě do blízké vesnice. A tak se všichni smějí bez ohledu na to, z jaké církve jsou.

 V El Triunfo žije hodně mladých lidí a já bych s nimi chtěla připravit modlitbu Taizé. Proto neváhám a účastním se jejich bohoslužby. Z prvních kontaktů se stávají hodiny strávené u kytary, not a audio nahrávek. Učím je písně z Taizé a sama se od nich učím dvě písničky ve španělštině, které sice nejsou z Taizé, ale krásně do této meditativní modlitby zapadají. Za dva dny může modlitba začít. Navzdory mé trémě (poprvé vedu zpěv „na mikrofon“) a ne příliš vysoké úrovni mé španělštiny je tento večer velkým úspěchem. Mladé to zaujalo a kostel je téměř plný, další postávají venku a poslouchají. Po modlitbě se ptám, zda se jim to líbilo a odpověď zní, že chtějí ještě jednu.

Společně s ženami jsme připravovali místní specialitu „tamáles“. Kukuřičné těsto se naplní rybami, kuřecím masem, omáčkou či zeleninou. Zabalí se do banánových listů a dusí ve velkém hrnci na ohni. Výsledkem je něco, co může na první pohled připomínat nepovedené slané knedlíky. Chutná to ale náramně. Každé ráno jsme také pekli čerstvé tortily. Zapečené se sýrem jsou k snídani moc dobré.

Muži nás zase brávali na výlety po okolí – nejčastěji na vyhlídku nad kaňonem Sumidéro, kde stále znovu ožívaly příběhy jako ten o nejkrásnějším utopenci. Velkým zážitkem bylo také prozkoumávání přilehlé jeskyně, kde létali netopýři a bez baterky nebylo vidět ani na krok.

Z celého pobytu v Mexiku se mi líbila nejvíc právě tato část soužití s lidmi v El Triunfo. V mé hostitelské rodině jsem jedla u jednoho stolu v zakouřené kuchyni společně s ostatními a bavili jsme se o životě u nich i u nás. O České republice vědí jen velmi málo – asi jako my o Mexiku. Ptali se na naši zem, naši církev, na práci, kterou děláme. Udivovalo je, že tak málo lidí se živí zemědělstvím, protože u nich ve vesnici je to stále většina.

Život tam je hodně těžký – políčka jsou plná kamení a něco na nich vypěstovat vydá hodně námahy. Část úrody prodávají lidé ve městě, bohužel z ní ale kvůli překupníkům mají jen velmi malý zisk. Ženy si přivydělávají vyšíváním deček. Zapotřebí je toho ve vesnici hodně – ať už léky ve zdravotním středisku, knihy do knihovny, učení angličtiny či farář, který by celou komunitu duchovně pozvedl. Toho si ale presbyteriáni nemůžou dovolit – ostatně stejně jako nový kostel, který by jim nezničili termiti, což se stalo u toho stávajícího. Určitě by hodně pomohlo najít nové ekonomické aktivity, které by lidem umožnily lépe se uživit.

Mexiko mě doslova uhranulo. Místní lidé jsou tak milí, že jsem odjížděla s hodně těžkým srdcem a jen s příslibem, že se vrátím. A vrátit bych se opravdu někdy chtěla – přispět kromě jiného k tomu, aby se v tomto koutu světa lidé měli o něco lépe.

Jana Škubalová, účastnice