(ČB 7-8/2015) Spolu s Miladou Horákovou. Na konci dubna 1945 nastaly přesuny vězňů před blížící se frontou od západu, odkud sílila dělostřelba americké armády. Z pracovního lágru v Echenbrunnu, kde jsme byli ohroženi nálety na blízký Ulm, jsme byli přesunuti na východ do věznice v Kaisheimu u města Donauwörth, které již bylo po několika náletech také v troskách. Měl jsem s sebou propašovanou starou bibličku (Lutherův německý text Nového zákona a Žalmů), která byla pro mne a skupinu přátel zdrojem vnitřní posily.Vešla se na dlaň, mohl jsem si ji zauzlovat do šály kolem pasu. Stala se mně doprovodným strážným andělem až po návrat domů.

Poslední vězeňský přesun směrem k svobodě
Z kaisheimské věznice, kde jsem marně doufal ve shledání se svým otcem, jsme byli jedné noci vypraveni na pochod do neznáma. Výhodou bylo, že jsme měli doprovod strážců z věznice, kteří hlavně dbali na pořádek, na rozdíl od eskort SS, které ochablé vězně střílely. Během další noci jsme dorazili hladoví a žízniví do města Aichach, kde jsme byli umístěni ve vyklizené polovině ženské věznice. Tam již byly transporty i z jiných věznic. A dalšího dne jsem se shledal i s otcem, který se tam dostal o týden dřív. V této mohutné věznici došlo počátkem května i k našemu osvobození. Museli jsme však zůstat uzavřeni v celách, dokud americká vojenská správa neroztřídí politické a kriminální vězně.

Setkání s Miladou Horákovou
V Aichachu jsme se po osvobození setkali i s Miladou Horákovou. Ta byla v ženské věznici od října 1944 po rozsudku na osm let! Můj otec ji znal z Prahy jako členku našeho smíchovského sboru i jako významnou pracovnici Sokola. Dr. Horáková, tehdy pětačtyřicetiletá, na mne zapůsobila jako silná osobnost vzbuzující respekt. Nejen pro účast v protinacistickém odboji (Věrni zůstaneme), ale i vzhledem k autoritě, kterou měla mezi českými vězeňkyněmi. Vzhledem k dobré znalosti angličtiny byla Dr. Horáková pověřena pomocí při výběru českých vězeňkyň pro transport do vlasti. Já jsem byl pověřen soupisem mužských vězňů.

Přípravy na návrat domů
Jednoho rána mne vzali Američané Jeepem do hlavní věznice v Bernau, kde jsme vyzvedli české vězeňské složky pro připravovanou kontrolu. Svoji a otcovu složku jsem si vyžádal na památku, a tak jsme mohli přivézt domů i své vězeňské fotografie. Následné prověřování bylo pro mne dost komplikované. Musel jsem si pořídit nejen anglický překlad německých rozsudků a vybírat z nich politické, ale i překlady nejrůznějších zaměstnání. Ustupující německá armáda vyhodila do vzduchu vodárnu, takže nám musela po několik dnů stačit jen pitná voda dovážená cisternami. Nebylo co jíst, kostka černého chleba z vězeňské pekárny byla vydávána jen ob den. Když pak několik vězňů objevilo ve sklepních prostorách tučné masové konzervy a po jejich požití dostali žaludeční křeče s průjmy, hrozila ze znečistěných záchodů infekce.

Radost ze svobody a z konce války
Z amerických novin jsme se konečně dozvěděli o bezpodmínečné kapitulaci nacistické armády a konci samého Hitlera. A tak jsme 8. 5. 1945 připravili na dvoře věznice děkovné bohoslužby pro české vězně. Nyní mně opět mohla posloužit německá biblička. Připravil jsem kázání na Žalm 126,1–3: příměr k babylonským vězňům, kteří jsou jako ve snu. Otec měl modlitby a čtení (Ž 103 a Mt 7,16–21), Milada Horáková měla působivý doslov, v němž posléze varovala vězeňkyně před nezodpovědným stykem s mužskými vězni. Byl jsem překvapen velkým počtem účastníků i jejich pozorným zájmem. Dalšího dne o svátku Nanebevstoupení Páně byla i katolická mše. Po dovozu našich civilních šatů z bernauské věznice jsme mohli svléci své plátěné vězeňské mundůry černé barvy se žlutými lampasy na kalhotách a rukávech. To bylo definitivní potvrzení našeho osvobození.

Náš vytoužený návrat však musel být pozdržen
Když jsme dokončili prověřování vězeňských seznamů, nebyly ještě nazpět náklaďáky, které rozvážely vězně do západních oblastí. A když se navrátily, nemohli jsme odjet, protože došly zprávy, že na severovýchodě kolem Regensburgu ještě vzdorují skupiny SS, a na mnoha místech setrvávají fanatičtí ostřelovači z Volkssturmu. Náš propouštěcí list je datován až 17. 5. 1945. V ten den jsme ráno nastoupili po zpěvu „Kde domov můj“ do deseti přichystaných vozů pro návrat domů. Dr. Horákova dostala od Američanů na starost 100 žen, já 149 mužů, což nám bylo vyznačeno orazítkovanými červenými páskami na rukávech. Jízda na Pasov a Řezno vedla zbořeništi vesnic a měst, kde byly přes řeky jen pontonové mosty. Proto ubíhala velmi pomalu. Všude pokračovalo tiché odklízení trosek. Před hraniční Přimdou nás překvapila náhlá bouřka, ale v Čechách opět vyšlo slunce. V osvobozeném sudetském pohraničí pokračovali Němci v odklízení trosek až ke Stříbru. Americká auta nás mohla dopravit jen do Plzně, která se již týden radovala z přítomnosti svých osvoboditelů. Tam jsme se rozloučili s přáteli spoluvězni i s Dr. Horákovou, která pak pokračovala do Prahy.

Závěrečná vzpomínka
Kdo by byl tehdy tušil, že se Milada Horáková stane za několik let znovu vězeňkyní, tentokrát v domácím totalitním režimu, kterému jako demokratická poslankyně opět vzdorovala. Po pěti letech jsem pak na faře v Mariánských Lázních sledoval v rádiu s velkým pohnutím její hrdinný postoj v nenávistném procesu, který byl 27. 6. 1950 zakončen její popravou. Vzpomínám na ni s velkou úctou. Občas se vracím k četbě jejích statečných dopisů z pankrácké cely smrti. V paměti našeho národa zůstává Milada Horáková příkladnou postavou. Jak je to v paměti naší církve? Podle osobních dat přistoupila do ČCE i s rodiči před svatbou s Bohuslavem Horákem (v únoru 1927), jehož rodina byla evangelická, a stala se členkou smíchovského sboru. K poctě Milady Horákové byla v roce 2011 před evangelickým kostelem v Praze na Smíchově odhalena socha Olbrama Zoubka.

Jiří J. Otter (obrázky: wikimedia, redakčně kráceno)