(ČB 7-8/2015) V lednu 1945 dosáhla Rudá armáda východní hranice Velkoněmecké říše. Vlna uprchlíků z východního Pruska až po Slezsko se v tomto mrazivém lednu dala do pohybu směrem na západ. S blížícím se koncem války se také německé obyvatelstvo v Sudetech obávalo nejhoršího. Zatímco drtivá většina obyvatel po kapitulaci Německa vyčkávala, co se bude dít, uzrávala v bratrském sboru v Děčíně myšlenka opustit vlast společně a předejít tak budoucímu rozptýlení a zániku.

Děčínský bratrský sbor (Evangelische Brüdergemeinde Bodenbach-Tetschen) se v roce 1932 odštěpil z evangelického sboru a organizoval se v rámci herrnhutské obnovené Jednoty bratrské. Věřící tohoto sboru se vyznačovali horlivou misijní činností i živou vírou. Sbor čítal kolem 1000 členů a k bohoslužbám se scházel v městském sále nebo si pronajímal starokatolický kostel pod Kvádrberkem. Biblické hodiny probíhaly v dnešní Bezručově ulici čp. 672, kde také byla fara. Ještě v květnu 1945 adresoval farář Alfred Präger svým věřícím list s přehledem bohoslužeb v měsíci červnu. Líčí v něm také vlastní zážitky a chaotické poměry v době kapitulace města, ale zejména vyjadřuje vděčnost za ukončení války: „13. května jsme se mohli opět sejít v kostelíku pod Kvádrberkem, abychom s přetékajícím srdcem děkovali a nechali si nadělit svatý mír a povzbuzení pro společnou cestu do budoucnosti.“

Těžké rozhodnutí: kam půjdeme?
Když značná část členů bratrského sboru obdržela na 29. června 1945 pokyn k vystěhování, bylo jasné, že je třeba neprodleně jednat. Dne 24. června 1945 rozhodl farář Präger a staršovstvo sboru v čele s Waltrem Garmsem – úspěšným podnikatelem, výrobcem stáložárných kamen – iniciovat okamžité vystěhování. Bylo to jistě velmi obtížné rozhodnutí s naprosto nepředvídatelnými následky pro všechny. Vystěhování se mělo uskutečnit po skupinách. Jen bylo naprosto nejasné, kam. Proto byli předem vysláni do Mnichova dva členové staršovstva, aby si vyprosili přijetí do bavorské evangelické církve. Překročit hranici a dorazit do Mnichova se ale podařilo jen Karlu Zaschemu, dlouho však o něm nebylo zpráv.

Za podpory ruského komisaře Gurského, který byl zodpovědný za podmokelskou celnici a který se postaral o vystavení hromadného pasu, opustila 26. června 1945 pod vedením faráře Alfreda Prägera první skupina v počtu 170 farníků ve třech osobních a dvou nákladních vagónech podmokelské nádraží směrem na Drážďany a Chemnitz. Podařilo se jim nakonec dostat se do Mecklenburgu, ale zbylá část evangelické farnosti později obdržela zprávu, že farář Präger se svojí skupinou chce vycestovat až do Kanady nebo do Argentiny, protože se v Německu pro ně nikde nenašlo místo. Pak se ale konečně do Děčína-Podmokel (dnešní Děčín) vrátil z Mnichova Karl Zasche a ohlásil souhlas s přijetím evangelického sboru do zemského svazu bavorské evangelické církve.

Kvapný odchod
Vycestování dalších členů sboru se mělo původně uskutečnit ve druhé a třetí skupině pod vedením Karla Zascheho a sedmdesátiletého faráře Walthera Reinharda, a to 14. a 16. července 1945. V poválečném zmatku se jen s velkými obtížemi podařilo znovu získat pas pro hromadné vystěhování. Pak ale 14. července brzy zrána vyhlásili, že všichni Němci musí do 9 hodin ráno dobrovolně opustit vlast, jinak budou odvedeni do bývalého

koncentračního tábora. Vystěhovalecký plán bylo nutno narychlo změnit – ještě téhož odpoledne všichni, kteří chtěli odejít, opustili v otevřeném nákladním vlaku podmokelské nádraží. Transport byl po celou cestu až za hranice hlídán českými vojáky. Skupina se pak dostala přes Drážďany až k Freibergu v Sasku. Odtud pochodoval farář Reinhard s 270 osobami po místní silnici do Freibergu.

Plánovaný třetí transport evangelického sboru, který měl původně organizovat Karl Zasche, se vzhledem k překotnému vývoji událostí nemohl uskutečnit. Karl Zasche se ale vydal přes Magdeburg k severu, kde vyhledal Prägerovu skupinu, informoval ji o obdrženém povolení usadit se v Bavorsku a nasměroval tam její další putování.

Neprostupnost okupačních zón
Skupina Walthera Reinharda nocovala v okolí Freibergu, kde se jí brzy podařilo obstarat osm železničních vozů pro pokračování jízdy do Chemnitz a do Stollbergu. Byl však problém získat souhlas ruského vojenského velitelství s výjezdem a k jízdě až do Bayreuthu a Norimberka, což se značně dobrodružným způsobem nakonec povedlo. Přes Aue a Zwickau dorazila skupina 20. července do Gery a odtud pokračovala vlakem k hranici do Reuthu. Dále se ubírala pěšky až do Gutenfürstu. Dvěma pokusům o překročení hranice zóny zabránili nejprve Rusové a poté Američané. Když se skupina nedobrovolně ocitla v zemi nikoho mezi ruskými a americkými jednotkami, dorazila k vyčkávajícím zcela nečekaně hlídka ze skupiny faráře Prägera. Později se zde objevil i Alfred Präger a ukázalo se, že jeho skupina táboří nedaleko odtud. V noci z 28. na 29. července se Reinhardově skupině podařilo překročit hranici zóny a vydat se kolem Bayreuthu směrem na Fürth. Po zprostředkování obětavé baronky Haller von Hallerstein poskytla americká vojenská vláda vozidla k převozu z Großgründlachu do Wassertrüdingenu, odkud skupina faráře Reinharda postupovala dál pěšky směrem do švábského Riesu, který byl vybrán jako její zimní útočiště. V polovině září 1945 konečně dosáhla cíle.

Prägerova skupina musela setrvat o hladu v území nikoho ještě o několik dní déle. Nakonec se jí s pomocí zemského rady z Hofu Anselma Otto Joela přece jen podařilo překročit hranici zóny. Kvůli chybějícímu povolení k cestování byla skupina ještě několikrát zadržena Američany. Nakonec odjel farář Präger do Mnichova, aby s vládou a zemským biskupem Meiserem jednal o usazení sboru v Bavorsku a přivezl potřebné

Putování Reinhardovy skupiny

povolení. Skupina bez svého faráře byla znovu zadržena Američany a v nouzi určila jako svůj cíl Augsburg. Vojáci tedy naložili nedobrovolně putující na nákladní vozy a odvezli je k železnici, odkud mohla celá skupina odjet do Augsburgu. Tam našla v domě diakonie dočasné útočiště. Dne 31. srpna byla skupina faráře Prägera odvezena Američany až do Harburgu na okraji Riesu. S předstihem sem již byli vysláni Walter Klinger a Adolf Schickel, aby se poohlédli po možnostech ubytování. Obě skupiny se setkaly v Riesu s odstupem 14 dní.

Konečně vlastní kostel
Exodus evangelického sboru byl zdařilým logistickým výkonem, uskutečněným s důvěrou a velkým strádáním „pod Božím vedením“ (slova faráře Reinharda). Obě skupiny ztratily při vícetýdenním putování několik členů; buď někde zůstali, nebo šli vlastní cestou. Příchod takového množství lidí znamenal pro domácí obyvatelstvo pochopitelně velikou zátěž. Zdejší krajina byla silně zemědělsky orientována, nemohla proto nově příchozím poskytnout dostatečné pracovní příležitosti a ani založení společenstva domácích výrobců (výroba hraček, rukavic a kamen) nezajišťovalo dlouhodobou existenci. Proto se v roce 1949 asi 120 členů sboru s farářem Prägerem přestěhovalo do Südbadenu v kraji Lörrach. Zde ve Steinen našli lepší hospodářské podmínky a od roku 1951 vybudovali na darovaném stavebním pozemku malou osadu a později vystavěli vlastní kostel.

Hospodářská situace byla v poválečném Německu obecně velmi tíživá, poznamenaná hladem a chudobou. Nebývalé množství uprchlíků a vyhnanců našlo první útočiště ve Wörnitzostheim a okolních vsích. Kromě děčínské skupiny pocházeli ze Slezska, ze Spiše, z Olomouce a z Chebska. Farářova rodina se nastěhovala do prázdné fary ve Wörnitzostheim, kde Alfred Präger působil jako farář. Když se v tamním kostele v roce 1969 zhotovovala nová kazatelna, rozhodli se místní farníci po domluvě s někdejším děčínským bratrským sborem, který s vděčností vzpomněl přijetí po druhé světové válce, umístit na severní stranu kazatelny nápis volně inspirovaný textem 25. kapitoly Matoušova evangelia: „V hladovějících, žíznících, v lidech bez domova, v bezbranných, nemocných a vězněných se setkáváme s Pánem.“

Klaus Ahne (přeložil Karel Stein)