(ČB 7-8/2015) Paní Ilse Reinerová (rozená Eichnerová) prošla Terezínem jako jedenáctileté děvče. Její rodiče byli již dříve zatčeni a zahynuli. Po kratším věznění v Osvětimi následovaly otrocké práce v táboře Kurzbach a dramatický útěk z pochodu smrti. Po osvobození pobývala v rodině přátel na rodném Vsetíně, odkud odjela koncem r. 1946 do USA, kde, v Atlantě, žije dosud. Je čestnou občankou města Vsetína. Napsala knihu Očima dítěte (česky vyšla v roce 2008), jejíž podstatnou součástí je deníček ani ne dvanáctileté Ilsinky, který si psala při pobytu v židovském sirotčinci v Praze. 

12. června 2015 jí byla udělena cena ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Dokázala, že vzdor velkému utrpení lze prožít život bez nenávisti. Obdivuhodná je její čeština bez přízvuku, kterou i po sedmdesátiletém pobytu v USA vládne.

Co pro tebe tato cena znamená?
Přijetí. Potvrzení přijetí v mé vlasti. Když jsem před několika lety zjistila, že je možno získat dvojí občanství, toužila jsem k tomu současnému, kterého si vážím, připojit i české. Navázala jsem kontakt se zastupitelskými úřady ČR v USA, předložila řadu dokladů. Některé doklady jsem z pochopitelných důvodů předložit nemohla, během války zmizely. Tak jsem občanství vzdala, ale tato cena je pro mě důkazem toho, že jsem zde přijata. Těší mě též skvělá společnost dalších laureátů a příležitost navštívit opět svou rodnou zem a drahé přátele, v což jsem už nedoufala.

Co tě těší, v čem je zdroj tvé naděje?
Každý den, když se probouzím a slyším v zahradě zpívat ptáky, pozoruji poskakující veverky a krásu květů, raduji se ze smějících se dětí, mohu být s přáteli a mít naději, že Bůh neopustí ani nás, ani další generace, ani mé děti a má vnoučata.

Jaký je tvůj vztah k ČCE a jak u tebe, Židovky, vznikl?
Opět přijetí. Už za mých dětských let jsem se na Vsetíně přátelila s jednou evangelickou spolužačkou. Později se poznaly a spřátelily i naše maminky. Když jsem se po válce vrátila z koncentráku a ležela v pražské nemocnici, tato vzácná paní po mně pátrala a i se svým manželem mi nabídla domov. Tak se stali oni i jejich děti mou rodinou, i když jsem později odjela a žila v rodině svého strýce v USA. Byli aktivními členy své církve, ve které jsem nalezla řadu dalších přátel a jsem vděčná, že jsem se s některými ještě mohla i nyní setkat. Vaše církev je mi blízká i pro utrpení a pronásledování, kterým prošli její evangeličtí předkové.

Na co myslíš před odjezdem?
Cítím, že jsem zde milována a projevuje se mi úcta. Osobní vztahy provázené láskou upozaďují vzpomínky na to zlé, čím jsem během okupace musela projít. Poznala jsem, že můj příběh z dětství zachycený v knize Očima dítěte zde na Vsetíně velmi výrazně oživil a připomněl osud bývalé nevelké, ale živé Židovské obce, zvláště u mladé generace. Svědčí o tom i každoroční připomínka Mezinárodního dne památky obětí holokaustu i účast na celosvětové akci Daffodil Project na výsadbu narcisů. Tato akce se zrodila u nás v Atlantě. Narcisy, barvou i tvarem připomínající židovskou hvězdu, mají připomínat životy jednoho a půl milionu židovských dětí, zmařené nacisty. Zde na Vsetíně je to záhon u pomníku vypálené synagogy se 180 kusy nyní již odkvetlých narcisů.

S paní Ilse hovořila Eva Žárská
Meditace Ilsy Reinerové, kterou pronesla na závěr svého vystoupení v Bremanovu muzeu v Atlantě v září 2012

BOŽE, SLYŠÍŠ MĚ? BOŽE, VIDÍŠ MĚ ?!

Dnes jsme si znovu připomněli životy patnácti tisíc dětí, které byly deportovány v době holocaustu do Terezína. Přežilo jich méně než 150. Já jsem jedna z nich.
Propadám zoufalství, když myslím na jejich osud. S bolestí v srdci vidím obličeje těch, které jsem znala, i těch, které jsem poznat nemohla. Mladé životy byly tak rychle a ukrutně ukráceny nenávistným fašistickým režimem jen a jen proto, že byly židovského původu. Jaká tragédie, nevyslovitelně velká tragédie!
Sny, které ty děti měly, nemohly uskutečnit. Nemohly obohatit celé lidstvo, které tak bylo ochuzeno o jejich moudrost, nadání a píli, ať již v oblasti vědy, umění, či práce rukou.
Dnes my, kteří jsme měli ohromné štěstí toto vše přežít, hovoříme s nejrůznějšími skupinami lidí a především s dětmi a mládeží ve školách. Vyprávíme o naší děsivé minulosti a někdy vzpomeneme i na krásné chvíle našeho ukráceného dětství.
Odpovídáme, jak umíme nejlépe, na nejrůznější otázky a zdůrazňujeme, že je nutno mít respekt a projevovat vstřícnost k jiným lidem, chceme-li mít lepší svět! Pevně doufám, že když se všichni naučí žít a nechají žít druhé, život pro všechny lidi na světě se zlepší.
Zbylá hrstka terezínských dětí je dnes rozptýlena po všech kontinentech. Jejich i svým jménem chci co nejvřeleji poděkovat za záchranu našich životů.
My nesmíme zapomenout, ale vy také ne!

BOŽE, SLYŠÍŠ MĚ? BOŽE,VIDÍŠ MĚ?!