Rozhovor s Dobromilou Janákovou: Krásné vzpomínky s šílenými zážitky

Janáková(ČB 2/2015) Sestra Dobromila Janáková bydlí blízko nás, a tak se už ustálilo, že ji bráváme v neděli na bohoslužby autem. Při těch četnějších společných cestách nám už leccos o sobě pověděla, takže také víme, že patří k volyňským Čechům; narodila se v Boratíně na Ukrajině. S mojí nabídkou natočit s ní rozhovor souhlasila navzdory svým různým zdravotním těžkostem s radostí.

Určitě byste měla nejdřív trochu povyprávět, jak jste se vlastně na Ukrajinu dostali.
Odešel tam můj pradědeček; nejdřív se ale jeho rodina někdy v polovině devatenáctého století přemístila z Čech na Moravu, kde se evangelíci tolik nepronásledovali. Patřili ke sboru ve Vanovicích. Pradědeček byl truhlář, vyráběl stoly Páně, kazatelny, ve Vanovicích dělal levou věž kostela a je tam jeho křtitelnice. A v roce 1877 odjel s rodinou na Ukrajinu. Z Rakouska-Uherska se tam stěhovalo hodně Čechů. Na hranicích byli za dva dny, dál už nebyla trať, tak si museli najmout židovské povozy; se vším všudy byli na místě za pět dnů. (Když jsme se my pak v roce 1947 vraceli zpátky do Československa, v nákladních vagonech jsme jeli dvanáct dní!)

V Boratíně žili Češi?
Ano, Češi tu obec v 70. letech devatenáctého století založili. Žilo tam několik rodin přímo z Vanovic, a pak taky z Podkrkonoší, z Kunštátu.

Proč se vlastně pradědeček rozhodl na Ukrajinu jít?
Bylo to po prusko-rakouské válce. Hodně lidí přišlo i o „střechu nad hlavou“, o majetek, byla velká bída. Na Ukrajinu se odcházelo dost houfně.

A jak na Boratín vzpomínáte vy sama?
Jsou hrůzy, které neumím zapomenout, vraždění Židů, ukrajinské partyzány, banderovce… Ale přitom bych řekla, že jsem měla krásné dětství. Žili jsme na různých místech, ale vždycky, když bylo hodně zle, šli jsme do Boratína. Byla to v té době čistě evangelická obec a žilo se tam skutečně podle Desatera. Nikdo se nepomlouval, lidi si pomáhali, neděle byla svátek, chodilo se do kostela a nikdo nepracoval.

A kam jste chodila do školy?
Já si ty začátky úplně nepamatuji, prý jsem první třídu začala v polské škole v Lucku, to bylo pár kilometrů od Boratína, ale z toho se mi nic nevybavuje. Z té doby se mi vryl do paměti jediný zážitek – jak přišli v roce 1939 Rusové a co to bylo za ubožáky. My jsme je šli vítat, tatínek říkal, že jdou na pomoc Polákům vyhnat Němce. To tedy byla armáda! Zoufale špinaví, každý měl jinou čepici, jednu botu jinou než druhou, a ta auta! Neměla okna, neměla dveře, chyběly kapoty, to jsme tedy zírali. My byli všichni nastrojeni, byla neděle, vím přesně, co jsem měla na sobě! No, do čtrnácti dnů vyrabovali všechny obchody.

Říkáte, že jste měla nádherné dětství, přitom jste tam prožila válku v daleko horších podmínkách, než kdybyste byli zůstali v Čechách.
To je pravda. V 41. roce nás dělily čtyři dny od deportace do gulagu. Lidi v Boratíně nechtěli do kolchozu a nechtěli se zříct náboženství. Tak v noci přijíždělo NKVD, nařídili lidem obléct se, sbalit si každý třicet kilogramů, a odvlekli je. V létě byla řada na nás, ale čtyři dny před naším transportem přepadl Hitler Sovětský svaz a my jsme už neodjeli nikam. To nás sice zachránilo, ale jinak – z bláta do louže. Já se až teď ve stáří budím z děsivých snů, ve kterých se mi vrací křik Židů. Židovské ghetto bylo blízko, do města se muselo jet tamtudy, a tak tam naši tatínkové shazovali pytle mouky a brambor. Ale pak tam přijeli Němci a sebrali všechny děti. Tak to byl ten křik. Dospělé odvezli za město, kde vykopali obrovské jámy, všechny je tam postříleli. Maminka nás zamkla, nesměli jsme vylézt, ale tu střelbu jsme slyšeli, dodnes si to pamatuji. Taky si pamatuji moc živě jedno bombardování. Šla jsem sama přes takový lesík, přiletěla německá letadla a začala bombardovat. Mysleli, že jsou v tom lese schovaní Rusové. Maminka šílela, našla mě tam, byla jsem zalezlá v křoví, pak jsem pár dnů neslyšela. Šílené zážitky.

A pak vím, že první třídu jsem musela jako všichni opakovat, protože v Rusku se chodí do první třídy až v sedmi letech; takže když nás zabrali, začínali jsme znovu. Ale to už byla škola v Boratíně.

Janáková

A to byla česká škola?
Za Rusů ne, to se učilo v ruštině. Až potom za Němců. Němčina byla každý den, ale učilo se česky.

Jednou jste nám vyprávěla, že jste v Boratíně žili spolu s rodinou Balabánových.
Ano. S Lydií Balabánovou jsme byly pokřtěny ve stejný den. Pan farář Balabán tam byl ve službě deset roků, v letech 1927 až 1937. Poláci mu pak neprodloužili vízum, to bylo jeho štěstí, ten by v Gulagu skončil jako první. Narodily se jim tam všechny čtyři děti. Pak na jeho místo nastoupil Jaroslav Opočenský.

Kdy jste se vrátili?
V roce 1947, v polovině mé sedmé třídy. To naše stěhování! Jeden celý vagón byl vyčleněn na církevní věci, vezli jsme varhany, kazatelnu, stůl Páně… Reemigranti se usazovali na Žatecku, ale farář Opočenský, který se vrátil do Čech už v roce 1946, šel na Litoměřicko a založil farnost v Chotiněvsi. Za něho se tam postavil evangelický kostel. Dovedete si představit – stavět u nás v padesátých letech kostel?!

A kam jste šli v Čechách vy?
Přímo do Žatce. Mně bylo patnáct let.

Šla jste tedy znovu do školy?
Nakonec jsem šla na vyšší školu sociální do Litoměřic a pak do Prahy na pedagogickou fakultu; přidělili mi tělocvik a ruštinu! Já a tělocvik! Ale přibrala jsem si dějepis a ten mě potom dost živil.

Kde jste potkala svého muže?
V Žatci, když jsem tam učila na základní škole. Vysokou školu už jsem ale pak nedodělala, měli jsme dceru a já neměla nikoho na hlídání. Manžel vyhrál konkurz na nějaké místo v Praze, on vystudoval zahraniční obchod ještě na Vysoké škole hospodářských věd. Tak jsme se přestěhovali někdy v šedesátých letech na Červený vrch v Praze 6.

A co vaše zaměstnání?
Spíš náhodou jsem zjistila, že na Hradě mají zájem o průvodce, uměla jsem rusky, polsky, dějěpis taky, ale navíc jsem k pohovoru šla ještě se svou sousedkou, která byla dcera sovětského ministra zahraničí. Asi to pomohlo, vzali nás obě, i když Nataša – uměla rusky, ale jinak nic. A posudek jsem musela mít ze sedmnácti míst! Kde jsem se kdy v životě ochomejtla, třeba i od svých prarodičů! V posudku ředitele školy ve Svobodě nad Úpou, kde jsem kdysi chvíli učila a který byl holič(!), stálo: klady – je pracovitá a umí dobře rusky, zápory – věří v Boha a poslouchá vážnou hudbu.

A jak ta vaše práce vypadala?
Celé naše oddělení spadalo pod památkáře, kromě polštiny jsem si ještě dodělala srbochorvatštinu; asi dva roky jsem prováděla a pak jsem měla pod sebou všechny průvodce a překladatele a taky kustody, tak se tam honosně říká těm různým dozorcům. Bylo to přes sedmdesát lidí. Když bylo třeba, taky jsem tlumočila – pro Hrad i pro ministerstvo zahraničí.

Které prezidenty jste zažila?
Novotného, Svobodu a Husáka. Ten byl nejhnusnější. Odporný člověk. Jednou jsem musela překládat do ruštiny jeho dopis veliteli ruských vojsk, nade mnou stál esenbák. Něco tak podlézavého jsem nikdy předtím ani potom neviděla.

Chtěli po vás členství v KSČ?
Nechtěli, a nešla bych tam v žádném případě, nepodepsala jsem ani souhlas se vstupem vojsk v srpnu. Napsala jsem, že s tím nesouhlasím. Čekala jsem, že mě vyrazí a že i můj muž přijde o místo. Nestalo se nic. Chodíval za mnou prezident Svoboda, popovídat si, znal se s mým otcem. Tak jestli tohle mělo nějakou váhu? Naopak jsem pak měla na starosti ještě pořádání všech koncertů, s veškerou organizací. Dnes to dělá tým asi dvanácti lidí.

A jak jste se dostali do našeho sboru ve Střešovicích?
Byla jsem členem sboru v Žatci. Tam jsem měla konfirmaci i svatbu. Tatínek byl v Žatci dlouhá léta kurátorem. V Praze jsem nejdřív chodila pokaždé jinam, ale dcera bydlela ve Farní ulici, to je kousek pod naším kostelem, a mně se tam moc líbilo, tak jsem šla za panem farářem Vetterem – že bych tam ráda chodila.

A nějaký pěkný zážitek na závěr?
Jednou jsem byla v hladomorně v Daliborce. S jedním architektem, vynikajícím památkářem jsme se tam nechali spustit. Nahoře je takový kruh a na něm mříž a tamtudy se ti odsouzení spouštěli. Lezli jsme po provazovém žebříku. Dobře nám tam nebylo, byl to dost hrozný pocit. Našim seniorům z kostela jsem slíbila, že je po Pražském hradě provedu – dřív, než to všechno zapomenu. Tak bych to měla splnit!

ptala se Jana Plíšková
na fotografii Dobromila Janáková s bratrem