(ČB 2/2015)
Jan Dus, vedoucí Střediska humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE
Protože vdovy, sirotci a přestěhovalci jsou pod zvláštní Boží ochranou. K této ochraně Pán Bůh používá naše ústa a naše ruce.
Jaromír Plíšek, diplomat
Protože jinak bychom byli protivně bezohledně uzavřeni jen a jen do sebe; z „pragmatického“ hlediska jde i o jakési oživení naší poněkud fádní a všestranně zpohodlněné společnosti. Je ale zároveň na místě snažit se rozeznat ty, kteří by byli motivováni jen možností využívat zdejší evropsky štědrý sociální systém a neměli pražádný zájem o reálnou integraci. Pěšinka mezi těmi dvěma polohami (zakyslá uzavřenost proti čemukoli neznámému vs. naivní otevírání dveří těm, kdo nejsou přistěhovalci, nýbrž spíše jakýmisi nájezdníky) je jako obvykle úzká. „Jak mám po ostří dýky jít?“
Jan Bistranin, předseda spolku Exulant
Potomci českých pobělohorských exulantů se pokoušeli vrátit do „země otců“ po 1. světové válce a neuspěli (až na malé výjimky). Politici jejich touhu ohodnotili slovy: „Kdo jim dal právo, aby chudobnému národu ukládali tak těžké povinnosti, jemu nepříslušející?“ Další pokus byl po 2. světové válce, kdy sice byli přijati, ale jako lidé zaostalí, hloupí a podřadní. Reemigraci z Ukrajiny po roce 1989 máme ještě v paměti – opět se ozvali politici a označovali je dokonce za „agenty KGB“. Jak se zdá, mají Češi neskonalé problémy s přijetím i svých vlastních lidí, natož aby byli ochotni se zabývat tím, že by mohli pomoci „hostům a příchozím“ v nouzi.
Pavol Bargár, doktorand na ETF
Nabáda nás k tomu Biblia. Migrácia je, okrem toho, odvekým univerzálne ľudským fenoménom, takže argumentovať, že každý človek má žiť tam, kde sa narodil, je ahistorické. A navyše, z pozície Európanov, ktorých pätina (!) predkov na začiatku 20. storočia žila mimo svoj rodný kontinent, i pokrytecké.
Petr Kolínský, spolupracovník ministerstva zahraničí
Na této planetě jsme všichni jen „hosté“ a měli bychom mít možnost žít, kde chceme. Proto myslím, že máme umožnit každému, aby žil, kde chce, tedy některým i u nás. I někteří z nás chtějí žít jinde a jistě by byli rádi, kdyby jim to bylo umožněno.
Jitka Klubalová, členka komise pro lidská práva ČCE
A proč bychom je přijímat neměli?