Český bratr 1/2013.

Zpráva z Bohemky: Postihla nás velká rána – zemřel strejček Josef!

Původně jsem chtěl čtenářům na začátku roku 2013 předložit malé ohlédnutí za rokem 2012. Mnoho příjemných chvil jsem zažil mezi krajany. Spolu se zelovskými jsme navštívili Bohemku a Veselynivku, peregumarečtí se s námi radovali při oslavách stého výročí Veselynivky. Andreas Hess s Hansem Schmidtem a Gerhardem Frey-Reininghausem na vlastní kůži poznali pohostinnost krajanů na Ukrajině. Velikonoce v Srbsku i zahájení konfirmačního cvičení v Peregu Mare, či čtrnáctidenní pobyt učitelky Lenky v Zelově mne naplňují stále nadějí, že práce celocírkevního kazatele je smysluplná a oboustranně užitečná. Škoda jen – ale to je pouze můj povzdech – že vedení církve se domnívá, že na to všechno stačí jen poloviční pracovní úvazek. Tak na návrh synodní rady rozhodl v loňském roce synod ČCE. V žádném případě zahraniční sbory toto rozhodnutí z mé strany nepocítí.

Chci se ovšem vrátit k úvodu článku. Při návštěvách sborů na Ukrajině – zvláště v Bohemce – patřilo k samozřejmosti navštívit laického kazatele Josefa Jančíka. Při každém loučení, při každé opětovné návštěvě mi radostně tlouklo srdce, když jsem bratra Josefa znovu viděl. Vzpřímeného, usměvavého. Myšlenku, že jednou již k setkání nedojde, jsem si nepřipouštěl. Těšil jsem se na pravidelný adventní pobyt, těšil jsem se, až se s bratrem Josefem obejmeme se slovy díků, že se zase vidíme. Žel tomu již tak nebylo. Jen několik hodin po jeho úmrtí jsem obdržel zprávu. „Postihla nás velká rána – zemřel strejček Josef!“Nebylo možné, abychom se zúčastnili pohřebního rozloučení. Při pohřbu byly čteny dopisy synodního seniora a synodní kurátorky, také moje poselství bylo přečteno s oznámením, že na první adventní neděli si v Bohemce připomeneme s mojí účastí osobnost bratra Josefa a poděkujeme Pánu Bohu za všechna obdarování, která jsme skrze něho mohli přijímat.

Tak se i stalo. První adventní neděle s účastí kolem stolu Páně byla důstojnou vzpomínkou na bratra Josefa. Vždyť ještě před čtrnácti dny byl ve shromáždění, zpíval zvučným hlasem, se všemi se radostně loučil a po příchodu do „chaty“ sedl na židli a vydechl. Do Bohemky jsem přivezl několik dopisů těch, kteří na bratra Josefa vzpomenuli a vyjádřili to i písemně. Dovolím si několik myšlenek citovat. Václav Hurt, farář v Litomyšli napsal: „…jsem vděčný, že jsem Bohemku a Veselynivku mohl poznat… Hospodin dal bratru Jančíkovi dožít se požehnaného věku. V dětství zažil hladomor, v mládí pak jako voják Československé armády těžké boje 2. světové války. Pán Bůh jej tím vším provedl. Pro Bohemku byl bratr Jančík velikým darem. Jeho věrnost, pravdivost a moudrost byla velkým požehnáním pro celou obec. Je mi smutno, že bratra Josefa už v jeho chatě na konci Bohemky nepotkám. Ale o to více se těším na setkání s ním u našeho Pána.“

Mahulena Čejková mne požádala, abych předal bohemským několik jejích slov: „…věděla jsem při mé poslední návštěvě (červen 2009) že se již s bratrem Jančíkem v tomto světě nikdy neuvidíme. Zůstalo ale zvláštní duchovní spojení přetrvávající v posledním stisku ruky, v posledním obejmutí. Byl vznešený ve své prostotě, ve své neochvějnosti víry, přenášené z generace na generaci… řečeno slovy básníka: „Šel v Boží klid, kam veleno mu jít“…a my všichni máme naději na setkání tam, kde jedno bude stádce a jeden pastýř jen.“

Z dopisu Daníka Hellera, který při svém pobytu v Bohemce a Veselynivce vypravil s bratrem Josefem sedm pohřbů, ve svém zamyšlení nad jeho odchodem napsal: „Děkuji Pánu Bohu za to, že jsem jej mohl potkat. …mnoho společných chvil si budu do smrti pamatovat. Josef Jančík je pro mne člověkem radostné pokory a zdravého křesťanského sebevědomí. Jeho radost bylo možné slyšet v jeho hlase, někdy byla i melodie jeho řeči výskavá, veselá. Zároveň dokázal vnímat trápení druhých lidí. Nikdy se nepovyšoval nad druhé, i když byl daleko moudřejší… Děkuji Bohu i za to, že mohl do poslední chvíle aktivně žít a zemřít bez trápení. Těším se na shledanou s bratrem Josefem v Božím království – pokud tam budu moci dojít, pokud tam budu smět vejít, on tam určitě bude – jako jeden z prvních mne přivítá a poučí mě, jak to tam chodí.“

Michal Pavlásek, který několikrát učil o prázdninách děti v Bohemce i Veselynivce napsal: „Když jsme jej společně s Katkou navštěvovali, vždycky nás odzbrojil svým medovým hlasem, zásadovostí, důvtipem i vtipem, kterým tolik sršel a rozesmál i svoji paní Růženku. Díky víře svých předků poznal smysl života, byl pevný v názorech na svět i srdečnou osobou. Takových lidí, jako byl pan Josef, člověk moc za život nepotká. Nám se to povedlo.“
Celé zamyšlení nad odchodem bratra Josefa si dovolím zakončit poselstvím Aleše a Aleny Mosteckých: „Úmrtí bratra Jančíka je pro váš sbor jistě velikou ztrátou. Máme však naději, že tuto ztrátu překonáte i díky tomu, že v posledních letech po boku Josefa Jančíka ve službě stála sestra Ludmila Sverdlová, na ní nyní péče o duchovní život plně spočine. Přejeme jí k tomu hojnost Božího požehnání a duchovní obdarování, stejně jako ochotné spolupracovníky na díle Páně. …Bohemskému sboru přejeme jednomyslnost a soudržnost, která je znamením okolnímu světu, že nás evangelium přemáhá a tvoří z nás nové společenství.“

Děkuji Pánu Bohu, že i já jsem mohl s bratrem Josefem trávit mnohou chvíli. S vděčností za jeho život, jsem v chladném a deštivém pondělním ránu u jeho hrobu v tichosti postál, pomodlil se a s povzdechem Bohu díky, Josefe, za tvůj život, vykročil do dalších dnů, které jsou nám ještě přidány. V naději a s nadějí a s prosbou o požehnání pro dny nového roku 2013 pro všechny lidi dobré vůle.

Pb+