(ČB 5/2021) Sama jsem o tomto tématu už několikrát hovořila se svými známými z katolické církve. Ptali se mě, jak se na toto téma dívá naše církev, jestli se jím zabývá, nebo ho pokládá za tabuizované. Mluvili jsme hodně osobně, přičemž jsme také došli k otázce, jak se lidem s homosexuální orientací v naší církvi žije. Naše názory se dost lišily, když jsem na tyto otázky odpovídala, pro někoho to bylo osvobozující, někomu to přišlo až moc velkorysé. Zajímavým poznatkem pro ně bylo, že na půdě naší církve působí již od devadesátých let 20. století organizace LOGOS, v níž se scházejí lidé s odlišnou sexuální orientací a nacházejí tam své místo.

Při těchto rozhovorech jsem si uvědomila, že vyrůstáme ve velké otevřenosti, úctě a toleranci k jinakosti. Reakce katolíků mě udivila a uvědomila jsem si, že toto je jenom jedno z témat sexuality v církvi. Také jsem si uvědomila, jak těžké je přijmout odlišnou sexuální orientaci, přijmout sám sebe. Proto si myslím, že právě tady je úloha církve, aby byla nablízku v modlitbách a s pochopením místo toho, aby svými zatvrzelými dogmaty, která vnikala v temném středověku, zraňovala.

Majda Lapáčková