(ČB 4/2021) Bydlet v obci, která se jmenuje Huslenky, to musí člověčí duši dělat dobře. Zajímavé ale je, že ten název prý nemá nic společného s houslemi, souvisí s obyčejnou husou. Když jsem se podívala na obec Huslenky na internetu, evangelický kostel tam na fotografiích jasně vévodí. Však si jej taky i místní starosta považuje, ostatně se sám k této víře hlásí. Kostel byl postaven na konci 19. století – místo původního, dřevěného tolerančního kostela z roku 1786. Stojí za zmínku, že kopie toho původního je nyní ve skanzenu v Rožnově. Huslenští evangelíci tam každoročně, při výročí mistra Jana Husa, slaví bohoslužby. Teď je ovšem Valašské muzeum zavřeno.

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Farář ČCE Jiří Palán je v Huslenkách od roku 2006, je to jeho první farářské místo. Ač měl v rodině evangelické předky, živá víra se neudržela a Jiří Palán ji sám poznal až někdy v 16, 17 letech. Konfirmaci, která měla být hlavní téma našeho rozhovoru, tedy nezažil, proto se prý o ní nebojí mluvit. Jiří Palán pochází z Nového Města na Moravě; s ženou Janou, která pracuje ve vsetínské diakonii, mají dvě dcery, osmiletou Johanu a šestiletou Jasmínu.

Jak vzpomínáte tady na ty své začátky? Bylo něco přednostního, nějaký úkol, kterému jste se měl víc věnovat?

Určitě to byla právě ta mládež. To je tak možná všude, že lidé ve sboru mají starost hlavně o ni. Výhoda byla, že se kolem mě a mé ženy vytvořila určitá skupina našich vrstevníků. Takže asi první tři roky jsme se scházeli. Jenomže pak se vdají, ožení a často zmizí. A začíná se znova, už se mi tu v mládeži vystřídaly asi čtyři generace.

A pokud jde o tu konfirmační skupinu?

Ta byla každoročně, vždycky tak pět, šest lidí. Což není málo, na to, že na bohoslužby chodí v průměru kolem třiceti lidí… Já jsem ale pak prosadil dvouletý cyklus. Bylo víc času se poznat, taky byly děti přece jen o rok starší. Co se mi ale moc nedařilo – aby se ty dvě skupiny, bývalí konfirmandi a mládež, spojily. Z konfirmandů vždycky vznikla nová skupina mládeže.

Jedna naše farářka mi o vás řekla, že máte s konfirmandy „hromadu“ zkušeností. Jak tomu sám rozumíte? Souhlasil byste s tím?

Řekl bych, že to platí, ale spíš po stránce kvantitativní. Huslenky jsou opravdu tradiční sbor, a je tu tím pádem zcela normální, že děti se ke konfirmaci posílají. Prostě se to tak dělá, dělá to každý. Takže jich není málo, já jsem tu měl za celou dobu, co tu jsme, 52 konfirmandů. To zní docela impozantně, jenže z těch 52 dnes do kostela opravdu pravidelně chodí tři, nanejvýš pět. A asi tak 15 se ukáže občas, hodně nepravidelně, na svátky… Na druhou stranu je pravda, že už jsem bývalé konfirmandy oddával, teď přišla jedna z mých prvních konfirmandek se svým dítětem ke křtu.

A jak vypadá ta vaše konfirmační příprava v praxi?

Zavedl jsem tady, že se vždycky v září, vlastně na zahájení toho cyklu, na faře uskuteční takové víkendové setkání, to se myslím osvědčuje. A pak během roku se scházíme pravidelně každý pátek odpoledne. Teď je vše jinak kvůli viru, ale musím dodat, že v tom systému online konfirmandi fungují ze všech věkových skupin úplně nejlíp. Je to asi pro ně hodně přirozené. A má to i jistou výhodu – teď mám skupinu šesti děvčat a dvě z nich nejsou z Huslenek, ale takhle na dálku se můžou účastnit pravidelně všechny. Používáme pracovní listy, jednak mám svoje, jednak církevní, co připravil David Balcar; a vycházím z katechismu Jirky Grubera. Ten úplný základ, co se probírá, to je Desatero, evangelia, církevní rok, vyznání víry, modlitba, svátosti, bohoslužby.

Nevím, zda i v Huslenkách hrozí to, co je asi běžnější ve městech a co jsme si v redakční radě nazvali „konflikt s kroužky“. V pondělí má syn skauta, v úterý kreslení a ve čtvrtek keramiku. Stává se to?

Jistě tu není takový přetlak jako v Praze. Ano, někdy se ten konflikt ukáže, a řekl bych, že se to projevuje víc ve školách, kde učím náboženství, než tady na faře. Ale moc velký problém to není. Já učím ve dvou základních školách, tady v Huslenkách a na Hovězí; a v Huslenkách, kde je přitom jen první stupeň, chodí osm dětí. Prostě náboženství a konfirmace, to se bere jako nutnost, takový základ, i když třeba rodiče do kostela ani nechodí. Ta tradice je tu zkrátka znát.

Dalo by se říct, jak to pociťují děti samy? Je to předmět ve škole, povinnost, co jim rodiče vnutili? Nebo je to i těší?

Je to různé, ale pravda je, že určitý prvek té povinnosti v tom bude; jak už jsem říkal, v rodinách, které ten evangelický kořen mají, je náboženství s konfirmací dáno, o tom se nedebatuje. Což já nepovažuju úplně za špatné, kdyby se to nechávalo jen na těch dětech, nikdy se pořádně nesejdou. Ale s konfirmandy je to určitě lepší než s žáky ve škole, zrovna teď bych řekl, že v té skupině zájem opravdu převažuje, děvčata to těší.

Jak byste vůbec konfirmaci definoval?

Definice jistě existují, v Agendě naší církve se třeba dočteme, že „konfirmace je potvrzením smlouvy křtu a utvrzením ve víře.“ Ale řekl bych, že v praxi to tak úplně není. Že by konfirmand odcházel s „dospělou vírou“? Co to má být? Že by se přesně v den konfirmace něco změnilo?

Kdyby se měla posuzovat nějaká „úspěšnost“ konfirmace, asi bychom moc nepochodili, že?

To určitě ne. Bereme-li ta čísla – z padesáti zůstanou tři… Kdyby šlo o nějaký projekt ve firmě, bylo by to přece naprosto neúspěšné. A čím to je? Farářem? Možná ano. To by pak ale byla špatná většina z nás. Nebo je to rodiči? Pak by taky byli špatní z velké většiny.

Jak to tedy brát?

Myslím, že na ta čísla se nesmíme dívat. A tu konfirmaci nevyjímat z ostatního sborového dění. Kde jinde se najednou shromáždí tolik takhle mladých lidí, kteří mluví o víře?! To je přece dobře, buďme tedy vděčni, že z těch padesáti jich zůstane pět a že někdo pak přinese svého potomka ke křtu.

Je ta vaše konfirmace víc zkouška, nebo víc slavnost?

Konfirmaci určitě chápu jako slavnost. Slavnost církve, slavnost sboru, slavnost celého společenství. U nás je to v praxi rozděleno. Nejdřív je v rámci bohoslužeb zkouška, a až za dva týdny, o svatodušních svátcích, je slavnost. To jsem tady zavedl já, šlo mi o to, aby ta slavnost nebyla se zkouškou přímo spojena. Nechci říkat a ani nechci, aby si někdo myslel, že konfirmováni byli proto, když odpověděli dobře na osm z deseti otázek. Zkouška ano, je dobře, že se něco naučí, nesmí to zase být úplně snadné, ale není to podmínka konfirmace. Na slavnost jsou pozváni všichni, i kdyby neřekli nic. Říkám jim – když nic neřeknete, budete mít ostudu doma nebo i před celou vesnicí; babička se bude zlobit, ale bude to jen vaše ostuda. Na tom, že vás má Pán Bůh rád, se nic nemění. Platí, že jste dostali pozvánku – na slavnost, ale taky do společenství Božího lidu a k hostině Kristova stolu.

Jak se díváte na vztah konfirmace a přístupu k večeři Páně?

Tady ve sboru je zavedeno to obvyklé – k večeři Páně se smí až po konfirmaci. Mně se to ale zdá škoda. Malé děti by o to stály, já to vidím u své osmileté dcery. Ti malí, co jsou vla

stně ve věku katolického prvního přijímání, ti jsou nadšeni a dychtiví, ale pak se to vytrácí; a paradoxně těm patnáctiletým, aspoň některým, na tom už moc nesejde. Takže bych řekl, že by se to těm malým umožnit mělo. Pozvání Krista ke stolu patří všem. Já chápu, že argumentem je alkohol, ale proč by nemohlo být první kolo třeba s nějakým moštem? Bylo by to celé radostnější.

Mluvili jsme ale o tom, že při té konfirmaci vlastně žádná viditelná změna nenastane. „Dospělá“ víra – co to je? Není tedy to, že člověk začne přistupovat k té večeři Páně, to jediné viditelné? Není právě tohle důvod, proč to takhle zachovat?

Já bych tam ten předěl nedělal. Jsem rád, že dnes děti smějí chodit do kruhu s rodiči, přijmout požehnání. Aspoň to se mi podařilo prosadit; tady to totiž nebývalo a stalo se tak až asi po deseti letech a po dost velkých diskusích. Když jsou ale děti dnes už součást kruhu, nevidím důvod, proč by neměly být i součást stolu.

Ještě k tomu poměru padesát ku třem – pohání vás to k nějaké selektivní činnosti v jejich prospěch? Dalo by se říct, že se těm po konfirmaci věnujete víc než třeba padesátiletým?

Co s tou žalostnou úspěšností dělat, že? Ano, věnuji se jim víc. Proto jsou ty schůzky mládeže, oni spolu nacvičují třeba i vánoční hry, jistě že mi na nich záleží. Takže ano, jsou pro mě důl

ežití. Že jich dost zmizí, někam zalezou, s tím nic nesvedu. Nejsem ten typ, co by se je snažil vyšťourávat.

Jste v Huslenkách rád? Ve sboru vás to těší, že? Nemyslíte na to, že byste se po 15 letech někam přemístil?

Jsem tu rád, navíc moje paní má místo ve Vsetíně v Diakonii, dcery tu chodí do školy, to všechno je taky důležité. Takže na to nemyslím, stěhovat se doufám nebudeme. Aspoň zatím.

připravila Jana Plíšková