(ČB 4/2021) První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí, a když ho zvedli, byl mrtvý. Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“ Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel. Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo. (Sk 20,7–12)

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Nepíše se tam, kolik tomu mladíkovi Eutychovi bylo, ale já si vždycky představuju kluka v takovém tom věku, kdy v kostele přestává sedět s rodiči a hledá pro sebe nějaké jiné místo. Schovat se za sloupem nebo na kůru… Proč seděl zrovna na okně, jestli se tam trochu zašíval nebo zkusil schválně něco trochu nebezpečného, jak to kluci dělají, nebo jinde nebylo místo. Jestli usnul, protože se při Pavlově kázání nudil, nebo byl po celém dnu unaven z práce.

Jsou v kostele, ale přitom tak trochu dělají, že tam nejsou. Už to nejsou děti, ale dospělí taky ještě ne. Když je to na ně dlouhé nebo je to nebaví, je to na nich poznat. A asi není pro faráře větší pochvala, když někdo z nich mezi dveřmi kostela blahosklonně utrousí: „Dneska to bylo docela dobrý.“

Vykladači si všímají toho, jakou roli v tom našem příběhu hraje protiklad světla a tmy. Vevnitř v horní místnosti, kde se sešla církev k lámání chleba, je rozsvíceno a zvěstuje se tam evangelium. Je noc a venku už je tma. Eutychos v okně tak sedí přímo na hraně mezi světlem a tmou. A když vypadne z místnosti ven, není to jen tragická nehoda, ale má to i tuhle symbolickou rovinu.

Myslím, že trochu podobně se díváme i na mladé lidi v našich shromážděním. Trochu s úzkostí vnímáme, že se pohybují jakoby na hraně. Převáží u nich křesťanská výchova, vztah k Pánu Bohu a církvi, nebo skončí někde jinde? Smutné vtipy o „vykonfirmovaných“ z církve dosvědčují mnohou trpkou zkušenost, že kdo vypadne z kostela, s tím je amen.

I proto stojí za to číst druhou část toho vyprávění. Všichni mají za to, že je chlapec mrtvý. Když k němu ale přiběhne Pavel, skloní se nad ním a obejme ho, doslova přitiskne se k němu. Je tam stejné slovo jako v příběhu z Lukášova evangelia, kde takto otec objímá ztraceného syna. „Upokojte se, je v něm život,“ řekne.

Chci to pro sebe číst tak, že i mimo kostel, venku a ve tmě, působí Pán Bůh svou mocí a láskou. A nepřestává k sobě tisknout Eutycha i další kluky a holky. Žijí pořád před Boží tváří a věřím, že i v Boží péči. A někteří se třeba pak do toho shromáždění zase vrátí. Záleží asi i na tom, co v něm předtím zažili. Jestli si jej pamatují jako prostor naplněný světlem, kde je ostatní rádi vidí, kde se cítí být přijímáni a zváni, třeba právě i k lámání chleba. I takový Eutychos pak časem sleze z okna a zamíří do lavice nebo k varhanám nebo učit nedělku nebo do staršovstva nebo na kazatelnu, kdoví…

Radmila Včelná