(ČB 3/2021) Nedělní škola a dětské biblické hodiny – tam se rodila moje víra, tam mě zaujala Bible a historie, už tam se děla (i když ještě nevědomky) příprava k rozhodnutí stát se farářem, již tam vidím i zárodky své občanské odpovědnosti. S nedělkou jsem hrál vánoční divadla, která pak vedla k deseti letům chození do dramaťáku Mileny Klinecké. A tábory strašnické nedělky, ty hrály naprosto zásadní roli ve formování mé osobnosti, rád jsem se přidal do jejich organizace a stále je vedu. Miloval jsem příběhy a biblický svět mě fascinoval, měl jsem rád dětské kolektivy a ten kostelní mě nadchl. V nedělce začalo rozpoznání, že církev není „to, co je v kostele“, ale že církev jsme „my, kteří tím kostelem spolu žijeme“.
Benjamin Roll, předseda spolku Milion chvilek, student ETF UK
Nejdřív mi určitě dala kamarády. Díky NŠ jsem se seznámila s ostatními dětmi ve sboru. Poznat kolektiv a cítit se v něm co nejlépe, to pro mě byl ze začátku nejdůležitější úkol. Několik těchto dětí i dnes patří k mým nejlepším přátelům. Nedělní školu u nás vedlo několik učitelů, takže jsem se mohla seznámit i s některými dospělými členy, a cítit se tak ve sboru bezpečněji. Do budoucna mi rozhodně pomohly jednodušeji podané biblické příběhy a jejich výklady, čerpám z toho dodnes. A také mělo význam odpoutání od rodičů, které je potřeba.
Tereza Pudlovská, studentka, sbor ČCE Praha-Jarov
Nedělní škola mi dala víc, než jsem si tehdy uvědomoval. Bydleli jsme ve Valašském Meziříčí, naše rodina v tamním sboru naplno žila. Nedělní škola byla pravidelně po bohoslužbách. Účast na obou shromážděních byla pro mě samozřejmá. I proto, že jsem tam už jako desetiletý měl povinnost – doprovázel jsem na harmoniu společný zpěv. Bral jsem to vážně, každou sobotu odpoledne jsem si došel pro písničky, abych si je doma předtím mohl přehrát. Tak byla NŠ jednou z řady věcí, kterými byl nenápadně, ale spolehlivě můj vztah k církvi ovlivněn.
Jan Trusina, farář ČCE v důchodu
Nedělní škola mi dala určitě hlavně pocit sounáležitosti se sborem. Tady jsem doma, tady mám své hlavní kamarády, tady mě mají rádi a berou mě vážně. To poslední znamenalo hodně. Své kouzlo měla i ta nepsaná pravidla, že malí sedí v přední a starší v zadní lavici a nejstarší si chodí vyprávět příběh na kruchtu. Ke vzpomínce na nedělku ale neodmyslitelně patří i náš zelený trabant kombi, do kterého nás potom naložil můj otec, jeden z učitelů, a rozvážel po Miroslavi. Vejde se nás tam 13, nebo 14? Dnes bezpečnostně a ekologicky nemyslitelné, tehdy zásadní formující zážitek.
Daniela Bednaříková, sbor ČCE Miroslav
Byla nás hromada. Seděli jsme na maličkých židličkách, zpívali a poslouchali. Hrálo se na kytaru. Často i má oblíbená „Už přijíždí vlak Boží“. Usměvavá učitelka Irena a Pavel. Jeho ryzí víře jsem porozuměl až mnohem později, a to je mi líto. Z bohoslužeb se na chvilku zastavil farář, aby nám taky něco pověděl. To důležité. Ale z toho si nic nepamatuji. A kamarád David, přátelství, které trvá dodnes. Někdy mi nedělní škola připadala dětinská, a tak jsem zůstal s dospělými. Co bylo nejsilnější? Prožitek bezpečí, zájmu a přijetí jsem si odnášel každou neděli. Silně to kontrastovalo s manipulující ideologií tam venku, za zdmi farního domu. Nebylo potřeba slov, abych porozuměl, že ve vlaku Božím „každý místo své má“.
Tomáš Matějovský, farář ČCE
Na nedělní školu vzpomínám trochu zvláštně. Křesťanství jsem vůbec nechápala a kostel v neděli jsem vnímala jako otravu. Chtěla jsem spíš jít na hřiště za kostelem, kam jsem po konci bohoslužeb většinou běžela. Ilustrace ze Svítá mě děsily, a když jsme je měli jako omalovánky, naschvál jsem je vybarvila ošklivě. Z biblických příběhů jsem si v té době nic moc neodnesla. Jsem ráda, že jsem si ke křesťanství našla cestu později a nedělní škola mě navzdory všemu neodradila.
Mariana Bouřilová, studentka, sbor ČCE Praha-Střešovice
připravila Jana Plíšková