(ČB 2/2021) Co je křest, to zhruba všichni víme. Je to polití vodou (někdy taky polití něčeho šampaňským, ale těmto „křtům“ se věnovat nebudu). A jak praví typická konfirmační poučka, je to (spolu s večeří Páně) jedna ze dvou svátostí, které naše církev spolu s velkou většinou ostatních protestantských církví drží.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Na co křest navazuje
Křest ovšem není tak úplně křesťanský vynález. Jeho křesťanská podoba navazuje na Jana Křtitele, který v Jordánu křtil na znamení pokání a obrácení a který tímto křtem pokřtil i samotného Ježíše (Mk 1,2–11). Jan zase navazoval na symboliku vyjití Izraelců z Egypta, průchodu Rudým mořem a přes Jordán do zaslíbené země (Ex 14,29; Joz 3,16). Křesťanský křest tak v sobě nese širokou symboliku s mnoha prvky: s pokáním, vyznáním hříchů a jejich odpuštěním, omytím, koncem starého člověka a začátkem života nového, ohrožením vodou, v níž hyne to staré a povstává očištěné nové.
Co křest vyjadřuje
V křesťanském pojetí tato symbolika a tento rituál dostávají nové těžiště. Je to křest ve jméno trojjediného Boha (Mt 28,19) v odpovědi na výzvu, která zní z událostí Velikonoc a Letnic: je to křest ve jméno Boha, který ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista přemohl moc hříchu a smrti jednou provždy a který svým Duchem probouzí víru a podněcuje ke zvěstování této dobré zprávy všem lidem. Křest je tedy vědomé postavení do nového kontextu, vědomé přeorientování života novým směrem. Pokřtěný člověk už nemá svůj střed egocentricky sám v sobě, ale nově, excentricky mimo sebe, v Bohu, v Ježíši Kristu. Pokřtěný člověk už nežije sám pro sebe, ale jeho život dostává nové aranžmá, které přeskládá životní priority a hodnoty. Ty pro pokřtěného vytvářejí jakýsi nový prostor, který se otvírá k dalšímu zkoumání a prožívání. Proto je křest křtem „ve jméno“ nebo „do jména“, je to postavení člověka do nového, nově definovaného, nově – totiž Bohem – vymezeného a formátovaného prostoru. Tak jako si kvalitu výrobků často vybíráme podle značky, která má zaručit kvalitu, tak i v případě křtu se jedná o volbu a přijetí značky, která má nadále rámovat, formátovat a reformátovat můj život, propůjčovat mu určitou kvalitu a také záruku.
Toto nalepení značky ve křtu se děje jednou provždy, nesmazatelně. Tak jako Kristova oběť se udála jednou provždy a nesmazatelně, není třeba ani křest opakovat, byť by následující životní cesta člověka vypadala jakkoli.
Křest jako toto nalepení značky a otevření nového prostoru platí bez ohledu na to, jestli člověk této značce zůstává věrný a jestli se pohybuje v jí vymezeném prostoru, tedy jestli po křtu jako křesťan žije, či nikoli. Křest je proto na jedné straně jednorázová a neopakovatelná událost, na druhou stranu má celoživotní dosah. Je s ním spojen závazek křtěného do budoucna, ale nezávisle na tomto lidském závazku a především také Boží nárok na člověka, který platí a přetrvává: „Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1b)
Dvě podoby křtu
Křest je tedy dění mezi Bohem a lidmi, má tato dvě ohniska. Bůh jako první a bez podmínek přichází vstříc člověku a člověk na Boží oslovení odpovídá. Tady nelze Boha a člověka vyhrotit proti sobě. Při křtu se potřebují navzájem. Stejně je to s dvěma základními podobami křtu, které se v křesťanství velmi rychle vyvinuly: křest dítěte (tj. přesněji křest nemluvněte, dítěte, které za sebe ještě nedokáže mluvit) a křest dospělého. Nelze říct, která z těchto podob křtu je lepší, plnější či správnější. Církev od pradávna křtí dospělé i děti, protože obě podoby se jakoby navzájem vyvažují: křest nemluvňat zdůrazňuje více předcházející Boží milost, křest dospělého (anebo prostě „mluvněte“ – člověka, který již dokáže mluvit sám za sebe) zase lidské vyznání, lidskou odpověď na Boží zavolání. V případě křtu nemluvněte tuto odpověď dávají rodiče či kmotři, kteří mají nemluvně na starost. Lidské vyznání je v každém případě až druhé a není podmínkou Božího příklonu k člověku. Bůh se nesklání jen k těm, kteří se k němu nejprve přihlásí. Je to přesně naopak: Člověk se hlásí k Bohu až proto, že Bůh se k němu už sklonil. Právě tohle člověk při křtu vděčně vyznává. My jsme většinou při křtu zvyklí na to, že se farář nejprve křtěného či rodičů vyptá, zda věří a hodlají ve víře žít či vychovávat své dítě, a teprve pak následuje vlastní křest. I v ČCE ovšem někteří faráři používají liturgický formulář, v němž – bez ohledu na to, zda je křtěno dítě, či dospělý – přichází na řadu nejprve vlastní pokřtění, a teprve potom ona série otázek, která tak je až následnou lidskou odpovědí na Boží milost, znázorněnou křtem bez jakýchkoli předchozích podmínek či slibů.
Není tedy žádný důvod, proč děti nekřtít anebo překřtívat dospělé, pokřtěné kdysi jako nemluvňata. Podmínkou křtu totiž není ani to, že si člověk svůj křest pamatuje. Podstatně důležitější je (ačkoli ani to není podmínka další platnosti křtu), jestli se ke svému křtu přiznává: slovy i skutky, opakovaně, den za dnem.
Svoboda křtu
Už stará Jednota bratrská, na kterou ČCE ve své věrouce hojně navazuje, byla okolnostmi donucena znovu promyslet otázku, co vše je opravdu nezbytně nutné ke spasení. Tradiční odpověď zdůrazňovala právě svátosti a předně křest. Jednota došla k závěru, že spása je plně v rukou Božích, takže jediné, co je člověku zapotřebí, je Kristus (solus Christus, jak to vyjádřila reformace). Je třeba pouze milost Boží, na straně lidské nakonec nic. Tím je člověk osvobozen od tlaku být pokřtěn co nejdříve a křest sám je osvobozen od tlaku jako nutné podmínky spasení.
Pokud ovšem křest není nutný ke spáse, znamená to, že s ním není nutno spěchat. Lze si samozřejmě představit situace křtu v nouzi, většinou v ohrožení života, kdy už není čas počkat. Kdo má rád promýšlení extrémních situací, došel by asi spolu s tradicí k názoru, že v situaci extrémní nouze může pokřtít i nekřesťan (provede-li křest správně jako křest ve jméno trojjediného Boha) a že by bylo možné se obejít i bez vody (na poušti krátce před smrtí žízní). Nicméně takových situací bývá (naštěstí) v našem prostředí minimum, takže naopak není důvod, proč se křtem nepočkat do situace řádné a normální, jíž jsou bohoslužby, vedené pověřeným kazatelem. Stejně to platí s ohledem na věk. Z vlastní farářské zkušenosti mohu říct, že křtít děti ve věku cca 2–4 roky může být někdy dost obtížné. Naopak s šesti či sedmiletým dítětem už se dá mluvit, takové dítě už je schopno jazykem sobě vlastním svoji víru vyznat.
Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že křest je začátek křesťanské cesty, že je to slavnost počínající víry, nikoli víry vyzrálé. Křtěnec nemusí umět zpaměti kus Bible a věrouky, aby byl křtu hoden. Přípravu ke křtu máme někdy tendenci trochu přetěžovat. Leccos se dá nechat také na dobu po křtu, na dobu zrání víry. Křest je tu pro ty, kdo jsou na začátku, ne až pro pokročilé.
Křest tak není žádná magie ani kouzlo. V pohledu reformované teologie, který je naší církvi asi nejblíž, není křest ani nutná podmínka spásy – ve smyslu, že by vléval Boží milost a smýval dědičný hřích (jak je tomu v katolické teologii) ani neudílí Ducha svatého (jak to pojímá teologie luterská), ale je to odpověď mladé víry na Boží milost a odpuštění, které křtu předchází. Z Boží milosti, z Božího odpuštění a z Božího Ducha se rodí víra, která přirozeně směřuje ke křtu jako veřejnému vyznání. Milost, odpuštění a Duch jsou zásadní věci, které křtu předcházejí a dávají víře se zrodit. Církev jimi nijak nedisponuje, pouze je vděčně přijímá, rozpoznává a dosvědčuje. Křest je lidská odpověď na již nastalou víru, která ve křtu veřejně vyznává platnost Boží milosti.
Společenství křtu
Křest je tak bytostně záležitost společenství. Nejen společenství mezi člověkem a Bohem, ale také záležitost lidského společenství pokřtěných. Na křest si člověk nevystačí sám. Nikdo nemůže pokřtít sám sebe. Křest je něco, čeho se nám dostává zvenčí, o co si nejsme schopni říct ani zařídit sami. Tak křest přesně znázorňuje to, že křesťan není zakotven sám v sobě, ale v tom, co přijímá od Boha. Je to přesné znázornění struktury křesťanského života: pasivum, které zmocňuje k aktivitě. Člověk je pokřtěn, aby žil ve víře a zvěstoval. A k tomu jsou zapotřebí druzí, kteří uvěřili před námi, kteří nám předávají zvěst evangelia, kteří ručí celým svým životem za to, v co věří, od biblických svědků až po současné křesťany. Je k tomu třeba církev, která má svá promyšlená pravidla a rituály, aby se křest konal řádně. Křest tak koná církev v Božím jménu, zatímco křtěný vyznává víru – stejnou víru ve stejného Boha jako církev, která ho křtí. A protože je křest svojí podstatou veřejné dění, veřejné vyznání, není – až na velké výjimky – důvod křtít nějak soukromě či ve skrytu mimo bohoslužby. Křest patří do bohoslužebného společenství, ať už se jedná o bohoslužby v kostele, modlitebně, domově důchodců, v přírodě, či jinde.
V Božích rukou
Celé toto dění, v jehož středu křest stojí – počínaje nově zrozenou vírou přes křest až po každodenní křesťanský život – je rámováno Božím působením a Boží přítomností. U Boha vše začíná a k Bohu také vše směřuje. Bůh je vlastní hybatel a zdroj křtu, ačkoli ten, kdo křtí, je církev, a kdo vyznává, je jednotlivec. Křest sám tak je důležitým vyjádřením lidské víry, která si zde slavnostně a vděčně uvědomuje, že stojí právě v tomto rámci a že se podle tohoto křtu smí orientovat v běžném životě, pro který nemusí čerpat sílu jen sama ze sebe, ale vždy také od toho, „z něhož, skrze něhož a pro něhož je všecko“. (Ř 11,36)
Petr Gallus, teolog a pedagog ETF