Finové – tichý národ?

(ČB 11/2020) Uprostřed finské metropole Helsinek, na náměstí hned před velkým nákupním střediskem v centru města, stojí prapodivná, miskovitě vyhlížející dřevěná budova. Je známa jako Kaple ticha. Její název přesně vystihuje její účel. Díky zvláštní konstrukci totiž dovnitř budovy nepronikne ani náznak venkovního šumu. Uprostřed kaple panuje ticho. Naprosté.

Kapli ticha (oficiální název je Kamppin Kappeli podle čtvrtě, ve které stojí) tu postavili v roce 2012. Když jsem byl ve Finsku v rámci zahraničního pobytu při studiu evangelické teologie poprvé, začínala se teprve stavět. Když jsem se o několik let později po skončení studií do Helsinek odstěhoval natrvalo, stala se už přirozenou součástí města a každodenní součástí života mnoha z jeho obyvatel.

Správa kaple náleží společně městu a Finské evangelické luterské církvi. Jedná se o budovu vysokou jedenáct a půl metru, postavenou ze dřeva s využitím nanotechnologií, umožňujících právě úplně odhlučnění. Celá architektura je velice moderní a vzhled byl koncipován tak, aby kontrastovala s okolními hranatými lesklými budovami. Vždycky, když se na ni podívám, z nějakého důvodu pomyslím na Noemovu archu. Je to asi proto, že budova celá vypadá trochu jako dřevěná loď. Kaple svým způsobem archa je – pro stovky lidí denně plní roli útočiště před hlučným, neklidným životem hlavního města.

Vnitřek kaple je navržen tak, aby nerozptyloval ani vizuálními dojmy. Prosté dřevěné lavice a oltář s jednoduchým, drobným kovovým křížem. Žádná okna, jen světlíky ve stropě, díky kterým kapli naplňuje přirozené osvětlení.

Kaple je otevřena všem kolemjdoucím každý den od rána do večera. Vejde se do ní pohodlně i 60 lidí naráz, většinou jich tu však bývá méně. Nekonají se tu organizované bohoslužby: k tomu jsou tu všechny ostatní kostely. Možná jste někdy zažili to, že jste přišli na bohoslužby, v hlavě vám ještě hučelo ze všeho, co tam nahrnulo v minulém týdnu, a už se do vašich uší dobýval hlas z kazatelny – ani jste jej neměli ve své přeplněné hlavě možnost zpracovat. V Kapli ticha jsou lidé pozváni do jiného prostoru, kde se do jejich uší nic nehrne, kde se jejich roztěkané myšlenky mohou uklidnit. Pobyt v tichu kaple je takový ekvivalent „dne odpočinku“, šabat nebo půst od zvuku.

Mlčenliví seveřané?

Člověka napadne, zdali není nějakým způsobem typické, že něco jako Kaple ticha vzniklo zrovna ve finských podmínkách. Všichni asi známe stereotypy o mlčenlivých seveřanech. Já sám ve Finsku pobývám už sedm let a musím říct, že rozdíly jsou skutečně znát. Nepředstavujme si však mlčenlivé, tiché seveřany jako nevrlé a nepřátelské. Rozdíl je ve způsobu, jak se projevujeme navenek. Kdykoli zavítám zpátky do Česka, v prvních dnech trpím doslova šokem z toho, jak „ukecaní“ mi najednou připadají lidé v autobusu, v krámě, na ulici. Finové jsou na veřejnosti skutečně velmi tiší. A vlastně i v soukromém životě.

Existuje jeden klasický vtip: Dva Finové sedí u stolu v hospodě a mlčky popíjejí. Po několika minutách se jeden ozve: „Fajn pití, co?“ Druhý na to odvětí: „Hele, přišel jsi sem pít, nebo žvanit?“ Myslím, že tento vtip onu severskou mentalitu zachycuje velice dobře. Finové nemluví zbytečně; nemluví, když nemusejí. Když jsem se do Finska přestěhoval, nejdřív to na mě působilo trochu znepokojivě. Představte si, že jdete na návštěvu ke známým – třeba na nedělní oběd. Sednete si okolo stolu, něco sníte, pak ještě čekáte na kávu… a lidé mlčí. Ne pořád, ale mezi jednotlivými částmi rozhovoru jsou dlouhé proluky. Probere se nějaké téma, a když všichni řeknou, co chtěli, nastane ticho třeba na deset minut. Průměrnému Čechovi po dvaceti vteřinách začnou hlavou vrtat myšlenky: Řekl jsem něco nevhod? Jsou na mě/na sebe naštvaní? Jsem tu nevítaný?

Celý život jsem se považoval spíš za introverta, mezi Finy mám ovšem tendenci načínat hovor, jen „aby řeč nestála“. Finové to ovšem berou tak, že se známými se nepotřebujeme bavit jen proto, „aby řeč nestála“. Podle nich řeč stát může. Není na tom nic nespolečenského. Je to spíš jako s tím tichem v kapli. Je to šabat od zvuku, je to svoboda od mluvení. Můžeme být spolu, i když jsme potichu. Sedět spolu mlčky u stolu nebo jít ven na procházku. Také v tichu.

Lesní ticho

I v našem hustě zalidněném středoevropském prostoru si většina z nás ráda najde chvilku, kdy se můžeme projít do lesa, kde jsme se svými myšlenkami sami. U Finů je to ale ještě jinak. Mimo tucet větších měst je země osídlena řídce a většinu pokrývají jezera a lesy. S Čechy však Finové sdílejí jednu specialitu, kterou moc jiných národů nezná – chalupaření. Když si však vyjedete ve Finsku na chalupu uprostřed lesů, je ticho kolem vás úplné.

Nejsem si jist, jak často se v naší kotlině podaří úplné ticho zažít. Ve městech samozřejmě vůbec. Ale i když žijete na venkově, zvuků je přehršel. Dopoledne slyšíte vrčení sousedovy pily, odpoledne zase hlasy, když k nim přijde návštěva. Po nedalekém poli nebo vozovce občas zarachotí traktor. A to nemluvím o domácích zvířatech.

Finský venkov je jiný. Váš nejbližší soused bydlí alespoň kilometr lesem, často více. Dříví sice možná občas řeže, 99 % času je však takové ticho, že slyšíte pád kamene do vody na druhé straně kilometr dlouhého jezera. K tomu napomáhá i to, že severské lesy hostí mnohem méně hmyzu, ptáků, natož savců než ty naše – v poměru k tak ohromné ploše. Na českých a moravských lukách stále něco bzučí, šveholí, šustí v trávě. Ve Finsku ne. Když utichne i vítr, příroda mlčí.

Možná si Finové přinesli svou mlčenlivost právě z lesů. Úplné ticho má totiž v sobě skutečně něco zvláštního. Není to jen absence zvuků. Je to určitá přítomnost. Vůbec se nedivím finským architektům, že se rozhodli postavit kapli v Kamppi jako místo, kde ticho může každý zažít. Nebo snad bych měl říct: Kde si je může každý uvědomit – připomenout si, že existuje. Ticho není slyšet a samo na sebe neupozorní, nedáme-li mu prostor.

Jestli mě život ve Finsku něčemu naučil, je to vědomí toho, jak vzácné ticho je. A jestli mě něčemu naučili Finové, pak to, že ticho a ztišení se může sdílet i s ostatními. Myslím si, že nám Středoevropanům neuškodí obojí si čas od času připomenout.

Rostislav Kůrka, evangelický teolog žijící ve Finsku