(ČB 9/2020) Jistě ano, otázkou spíše je, jak přesně rozumět slovu „kultivovat“ a čím je v tom poezie zvláštní a jedinečná ve srovnání s románem, jinými druhy umění, ale také s filosofií nebo třeba historií.

Poslechněte si článek:

 

Spory kolem výchovy pomocí poezie nebo obecněji vlivu poezie jsou staré. Archaická řecká lyrika měla své rituální pozadí, které ostatně najdeme i v tragédii (v níž byly důležité lyrické sborové party). Rituálem můžeme volněji rozumět společenskou instituci, která pro účastníky uváděla důležitou společenskou událost – vstup mezi dospělé, svatební obřad, náboženské příležitosti, a tedy utvářela člověka pro život v obci. Tato poezie byla orální, a proto celkem pochopitelně svázaná se společenskými situacemi. V době o něco pozdější Platón kritizoval básníky za to, že nekontrolovaně manipulují s emocemi a porušují racionální řád obce. Tím poezii přiznával schopnost silně působit, ale zároveň tvrdil, že toto působení může být škodlivé, že filosof jako rozumný správce obce nedokáže oddělit dobré a špatné účinky poezie (a proto je nutné básníky vyhostit). V Řecku, a především ve starém Římě byla poezie součástí výuky a tato tradice vydržela až do začátku 20. století – básně klasiků byly materiál, na němž se žáci učili mluvený a psaný projev, rétoriku.

Dnes si podobné otázky patrně klademe v jiných souvislostech a hledáme za nimi něco jiného. Poezii si spojujeme především se soukromou sférou a s osobní četbou, nikoli s institucemi. Školní výuka ostatně od poezie spíše odrazuje. Jedním z nejdůležitějších příkladů o přítomnosti poezie v našem životě jsou básničky pro děti – velká část dětí se v určitém věku učila jazyk na základě různých říkaček, často z knih Josefa Lady. To je evidentní příklad kultivace pomocí poezie, a dokonce by se dalo říci, že tam, kde chybí, mají děti sklon podobně zacházet i s běžnou řečí – jako s říkačkou, kterou si do omrzení opakují. Tato funkce poezie, tedy ovlivňovat pomocí opakování, nemusí s věkem mizet, jen ji možná více přebírají písně (v minulosti mezi písní a básní takový rozdíl nebyl), možná jiná média. Slovo ovlivňovat je tady výstižnější než kultivovat – jistě si dokážeme představit i negativní vliv některých projevů. Je tedy opravdu potřeba nějakého „Platóna“, aby oddělil dobře a špatně působící poezii?

Vezměme to ještě z jiné stránky. Čtenáři poezie vědí, že dobrá báseň dokáže změnit náladu, může rozesmutnit, rozveselit, podnítit k zamyšlení.

Pod slovem kultivace si ale představujeme trvalejší účinek, který nepomine s chvílí. K němu by patřilo ono dětské opakování, jazyk kultivující. V dospělosti je to však pochopitelně jinak. Ne každý čte poezii a ne každá poezie má tak zřejmý vliv. Soukromá četba, kterou si s poezií spojujeme asi nejvíce (nebo to tak donedávna bylo), je výsledek dlouhého procesu, v němž hrál roli přechod od orální k písemné kultuře, knihtisk a rozšíření gramotnosti, ale také to, že ve svém životním čase máme volný čas, kdy můžeme (ale nemusíme) zcela dobrovolně číst. V tomto zvláštním čase nemusí platit platónské dilema dobré a špatné poezie. V této intimní sféře se čtenář dokáže setkat i s poezií, která popírá nebo přesahuje normy – pokud to činí neobratně, čtenáře patrně nepřesvědčí, nenajde si k němu cestu, pokud naopak ano, popření normy se při tomto čtení stává spíše věcí k přemítání než k následování. Budeme-li číst anglické metafyzické básníky nebo Angela Silesia, najdeme řadu paradoxních obrazů a tvrzení, které protiřečí společné normě, a přesto není jejich účinek „špatný“, slova v nich působí jako médium proměny našeho myšlení, naší osobnosti, a z takové četby můžu vystoupit jako někdo jiný (třeba i nepatrně), protože jsem díky básni zahlédl skutečnost složitější a obsáhlejší než obvykle.

A čím je podobné působení poezie svébytné? I román na mě může působit podobně – dovést mě k přemítání o věcech života s jistým ponořením a zároveň odstupem. Stejně tak film a jiné umění. Jedinečnost básně může spočívat v tom, že její slova nejen čtu a její text pozoruji na stránce, ale také ji vyslovuji. A v té chvíli přijímám velmi niterně cizí hlas. Jako by někdo jiný promlouval mými ústy nebo mi kladl na rty svá slova. Ale nejen to. Představme si, jak formulujeme myšlenky, vyjadřujeme názory: Chvíli přemítám, pak dám dohromady pár slov a nakonec je pronesu nebo napíšu. U básně je to ale naopak – nejprve slova slyším nebo čtu, pak je vyslovuji a nakonec zasahují do mých myšlenek. Vzpomeňme, jak si při učení obtížné věci říkáme nahlas. Báseň, i když ne asi každá, jde právě touto cestou, přivádí jazyk do naší nejintimnější blízkosti, dovoluje slovům sestoupit do duševních hloubek, které jsou nám jinak nepřístupné, a dává nám věci vidět jinak, jako bychom uvnitř sebe na chvíli byli někdo jiný.

Josef Hrdlička, vysokoškolský pedagog a literární vědec