(ČB 9/2020) Paní Jarmila (69 let) je zábavná dáma s jiskrou v oku. Už rok bydlí v Chráněném bydlení v Nosislavi, kde se jí moc líbí. Jak sama říká: „Jsem tady v dobré společnosti.“

Poslechněte si článek:

 

Paní Jarmila je po mozkové příhodě. Nechodila, nemluvila, moc naděje na přežití jí lékaři nedávali. Ona se ale s odhodláním a urputností sobě vlastní rozhodla bojovat. Dnes je sice na vozíku a trápí ji ochrnutá levá strana těla, věří však, že se jednou zase postaví na nohy a bez pomoci druhých se obejde.

V Chráněném bydlení v Nosislavi, kde žije celkem deset žen, patří k nejmladším. S ostatními „děvčaty“ si výtečně rozumí, užijí si spolu prý hodně legrace. Moc spokojena je i s péčí ze strany pečovatelek.

„Starají se tady o nás moc hezky. Noční služba třeba občas peče, to nás potom ráno čeká výborný domácí chleba. Když je sezóna ovoce, hodně zavařujeme, připravujeme také domácí nakládané okurky. A louskáme ořechy, abychom měly do vánočního cukroví. Já se bohužel často jen dívám, protože mi neslouží levá ruka. Ale i dohled nad tím, jestli to ostatní dělají dobře, je podle mě důležitý,“ říká s úsměvem. „Chodíme také na procházky a hrajeme různé hry, abychom si procvičily mozkové závity.“

Paní Jarmilu často navštěvuje její bratr, dcera a vnoučata Jirka a Zuzka. Bratr jí většinou přinese zmrzlinu s příchutí černé višně, protože tu má paní Jarmila nejraději. „Zmrzlina mi navíc vždycky obarví jazyk na černo, takže když potom na děvčata vypláznu jazyk, vždycky je to vyděsí. A já se tím dost bavím.“

Rodina paní Jarmile pořídila elektrický vozík, který se naučila ovládat, a tak může s doprovodem vyrážet třeba do cukrárny nebo za kulturou. „Moje vnučka Zuzka hraje na kytaru a klavír a krásně zpívá. Když má koncert, vždycky mě na něj vezme. To mám moc ráda. Pořád jí ale říkám, že by místo Beethovenovy klavírní skladby Pro Elišku mohla zahrát taky něco pro Jarmilu. Asi bude muset něco takového vymyslet.“

A jak paní Jarmila prožívala nouzový stav a zákaz návštěv? „Hodně jsem četla. Dcera pracuje v knihovně, tak mi vždycky poslala nějaké čtení. Teď mám třeba Patrika Hartla a těším se, až se začtu. Dívala jsem se také na televizi a volala si s rodinou. Při našich hovorech si Zuzka někdy sedla ke klavíru a alespoň na dálku mi hrála. Společně mi potom všichni chodili mávat přes okno, to bylo bezva. Bydlí totiž za kopcem, tak to ke mně nemají daleko.“

Jedna z nejdůležitějších věcí v životě paní Jarmily je pravidelná rehabilitace. Než se dostala do chráněného bydlení, starala se o ni dcera. Cvičily spolu a dřely a díky tomu na tom byla paní Jarmila čím dál lépe. „Dnes mi moc pomáhá paní Vlastička, která se mnou rehabilituje. Je milá, hodná a umí si se mnou poradit. Ale jakmile mám cvičit sama, tak to není ono. Než totiž přinutím svoji levou ruku a nohu k nějakým výkonům, dost to trvá. Někdy se mnou cvičí také dcera a vnoučata a docela se u toho nasmějeme. Před koronavirem za mnou dojížděl fyzioterapeut, ten byl moc dobrý, teď už ale nejezdí. Nevím proč, možná nemá čas nebo toho má hodně. Já každopádně musím cvičit každý den. Je to totiž jediná medicína, která funguje.“

Jedno z velkých přání paní Jarmily je, aby byl dostatek fyzioterapeutů, a to hlavně mužů. „Víte, Vlastička je skvělá. S její pomocí jsem dokonce zvládla ujít pár kroků. Jenže je tady v chráněném bydlení jediná, která si na cvičení se mnou troufá. Ostatní sestřičky mají strach, že by mě neudržely a šly se mnou k zemi. A já to chápu. Vlastička je naštěstí silná žena, tak mě udrží. Ale toho silného chlapa by to chtělo,“ zdůrazňuje paní Jarmila.

A o čem paní Jarmila sní? „Každý čtvrtek tady máme takovou pospolitost, kde se nás ptají, jak se nám v chráněném bydlení líbí, co bychom chtěly změnit a co bychom si přály,“ pokračuje paní Jarmila. „Všech deset se nás zatím vždycky shodlo, že jsme v Nosislavi moc spokojené a nic nám nechybí. Nedávno jsem ale sestřičky a pečovatelky překvapila, když jsem jim řekla, že bych si dala tatarský biftek. Jedna z mých sousedek se k tomu hned přidala. Já toho moc nesním, jsem špatný strávník a navíc mlsná koza, ale ten tatarák bych si opravdu dala,“ zasnila se paní Jarmila.

„A taky by se mi líbil bazén,“ směje se. „A kdybych mohla mít ještě jedno přání, pak aby byl tenhle barák ještě o něco větší a mohl poskytnout útočiště většímu počtu lidí. Pro mě je tohle místo totiž moc důležité. Díky tomu, že jsem tady, kde mám skvělou péči a podporu, může dcera chodit do práce. A tak si říkám, kéž by takových míst, jako je Chráněné bydlení Nosislav, bylo víc,“ uzavírá své vyprávění paní Jarmila.

Vendula Janů, Diakonie ČCE