(ČB 7+8/2020) Před jedenácti lety stála PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D. u zrodu nového studijního programu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Program dnes nese název „Komunitní krizová a pastorační práce – Diakonika“. Po celou dobu svého pedagogického působení šla Bohumila Baštecká za vizí „komunitní pastorace“ a „duchovních pro terén“. Ve spolupráci se studenty, lidmi z praxe, kolegy akademiky – teology i neteology – vznikl moderní obor, který propojuje teologii s komunitní krizovou spoluprací, praxi s kritickou reflexí a lidi s lidmi. Nyní z interního působení na fakultě paní doktorka odchází a těší se, jak její nástupci dodají oboru další energii a vtip.

Jak vznikl nápad vytvořit nový teologický obor na ETF? Neinspiroval tě k tomu tvůj muž, evangelický farář Bohumil Baštecký?

Ne. Ale doporučil mi to a umožnil. Bob byl pozvánkou do světa víry, velmi živým důvodem, proč si vážit teologie. Bez úcty k reflexi víry bych nemohla na ETF pracovat. Obor vznikal pragmaticky a moje působení v něm též. Ta pragmatičnost byla systémová a osobní. Univerzita Karlova má ve svazku sedmnácti fakult hned tři teologické. I to je myslím důvod, že teologické fakulty nemají dostatek studentů „čisté“ teologie. Všechny se proto snaží předkládat ještě něco jiného. ETF by tehdy nejraději akreditovala Diakoniku pod sociální prací. Nemohla to udělat, neměla lidi, a obor se tak dostal pod teologii. Pro školu to byl asi projev nouze, ale z mého pohledu šlo o obrovskou příležitost. Osobní pragmatičnost spočívala v tom, že jsme se s Bobem přestěhovali z Hodonína do Poděbrad, já byla zrovna na volné noze a přestávala jsem učit na Univerzitě Palackého v Olomouci. Když přišla nabídka z ETF, měla jsem pro ni prostor. Bylo to pro mě nové, zajímavé teologií, ráda jsem přijala.

Studijních programů, zaměřených na sociální problematiku, najdeme dnes celou řadu. Nabízí Diakonika něco, co jinde nemají?

Nabízí. Diakonika je zajímavá právě tím, že není zaměřena na sociální problematiku. Označení „sociální“ dnes nese významy společenských problémů, sociálního vyloučení, „socek“ na úřadech práce a dalších podobných rozdělujících a vydělujících kategorií. Diakonika vyznává rovnost, rozmanitost a vzájemnost. Klade otázku „Jak tu všichni budeme společně žít?“ a hledá na ni odpověď tam, kde vzniká – v znejistění a konfliktech, v konkrétních situacích s konkrétními lidmi. V teorii se tomu říká transdisciplinární přístup. Není zapotřebí někoho označovat, vydělovat a zachraňovat.

Pro koho je studijní program určen? A odkud současní studenti přicházejí?

Komunitní krizová a pastorační práce je navazující magisterské studium. Předpokladem je mít ukončené bakalářské vzdělání. Studium je dnes hlavně kombinované, studenti Diakoniky studují souběžně se zaměstnáním. Hlásí se sem sociální pracovníci, psychoterapeuti, kazatelé, policisté, hasiči. Už samo společenství, které takto může vzniknout, je rozmanité. Studenti zakončují studium diplomovou prací a přibližně 25stránkovým velmi konkrétním výstupem z reflektovaných mezioborových praxí, kde popisují a zasazují do souvislostí svoje působení ve vybrané organizaci.

Co jim studium může přinést?

To hlavní je způsobilost kritického myšlení. Srovnávat zdroje, získávat nadhled, zasazovat věci do souvislostí. Mezioborovost Diakoniky kritickému myšlení prospívá. Mimochodem, kritické myšlení je v době internetu tak důležitá občanská výbava, že v některých zemích najdeme kurzy kritického myšlení pro lidi s mentálním postižením.

Co dalšího se studenti mohou naučit?

Studium Diakoniky učí především vytvářet a podporovat prostředí vzájemné péče. To znamená řadu věcí: získávat nadhled a tvořivě zacházet s nejistotou, ptát se; rozumět hodnotám, tedy eticky, teologicky a transdisciplinárně myslet, ale také eticky vést lidi a týmy, spolupracovat v logice trojúhelníku dvojího přikázání lásky (Bůh – já – ty), rozumět člověku či společenství v jeho situaci, osvojit si mediální gramotnost, navrhovat situačně a kulturně přiměřenou pomoc. Také vnímat a promýšlet napětí mezi Boží všemocností a Boží dobrotou, mezi občanem a bližním, zranitelností a odolností, svobodou (autonomií) a solidaritou (péčí), kategorií a situací. Podporovat vzájemnost, rovnost, důvěru a účast též v situacích životního nezdaru či neštěstí. Pomocí obřadů a slova spojovat lidi v situacích, které svou nepřízní spíše rozdělují. Činit to vše s nadějí, že Bůh se k naší snaze bude znát – abych citovala kolegy teology. Jednoduše se to dá vyjádřit jako „učit se komunitní pastoraci“.

Podnítila jsi teology, abyste společně promýšleli pojetí pastorační práce. K čemu jste dospěli?

Právě k pojetí komunitní pastorace. Pár let to ale nevypadalo nijak idylicky. Naše „světská“ komunitní a krizová strana používala v Diakonice označení komunitní pastorace, aniž bylo jasné, jestli se k němu fakulta přihlásí a naplní je společně sdíleným obsahem. Od jara 2019 jsme se začali scházet a psát si – za teologii vy dva s Láďou Benešem, Petr Sláma a z plzeňské dáli Karel Šimr, za komunitní stranu socioložka Hana Janečková a já za krize. Spolupracovala s námi též Anna Juráčková, absolventka Diakoniky, která zároveň už v Diakonice učí. A také kolegové Petr Jandejsek a Ondřej Fischer. Už proces sám byl odměna a výsledkem jsem nadšena. Šířím to všude možně, tak i tady: „Komunitní pastorace neboli pastorace spolužití/m učí vytvářet a pěstovat prostředí vzájemné péče při spolužití rozmanitých zájmových skupin i jednotlivců. Teologickým východiskem komunitní pastorace je Boží jednání pro lidi a v lidech; Kristův osvobozující Duch oslovuje, proměňuje a uschopňuje skupiny, společenství i jednotlivce. Komunitní pastorace pak znamená toto Boží jednání rozpoznávat, odpovídat na ně a podílet se na něm jeho sdělováním a sdílením.“ Tím jsme se přiblížili vizi „duchovních pro terén“ téměř na dosah. Velká úleva, hotovo.

Co je podle tebe podstatou diakonické práce?

Diakonika je pro mě profesí mostů a kladení otázek. To je obecná věta s velmi konkrétními dopady. Znamená důsledně spolupracovat a nevybírat si lidi podle toho, jestli se mi líbí oni či jejich názory a postupy. Prostě spolupracovat a vztahy, názory a postupy si vyjasňovat. Znamená také nenadhodnocovat praxi a být ostražitý vůči hlavnímu proudu. Vždy znovu praxi a zastávané postoje reflektovat a ptát se: Děláme dobře dobré věci? Proč zrovna tohle dobro jsme si z mnoha možných zvolili?

Na co jsi v souvislosti s Diakonikou nejvíce hrdá? A kde vidíš další potenciál programu?

Hrdá jsem na její životaschopnost, na to, že se mosty a otázky osvědčují. Dostala jsem k 65. narozeninám dar, který jsem si vůbec nedovedla představit: Život mi nabídl možnost pracovat na covidovém oddělení nemocnice. S premonstrátem Markem Drábkem, s nímž spolupracujeme v kurzu Nemocniční kaplan, jsme si řekli, že práce s těmito nemocnými nám jasně odpověděla na znepokojivou otázku: Kde je teď moje místo? S chutí jsem oživila svoje terénní dovednosti přímé a týmové práce, ovšem s vylepšeními, která učíme v Diakonice. Radost je, jak dobře to do sebe zapadá. Jeden příklad. Od začátku se obávám, že bude ostuda, když se absolvent Diakoniky nebude umět modlit. Teologové namítají, že ne všichni studenti jsou členy církve nebo křesťansky věřícími atp. Já na to, že jde o ETF a že je naše zodpovědnost vybavit duchovní pro terén základními teologickými znalostmi a schopnostmi. V nemocnici teď spolupracuji s paní kaplankou. U řady pacientů se můžeme zastoupit. Já s „jejími“ můžu samozřejmě mluvit i mlčet. A také se pomodlit – ještě štěstí, že umím Otčenáš. Nejsem členka církve. Ale lidem, kterým pomáhá se společně pomodlit, je to dost jedno.

Tedy pořád ještě v Diakonice postrádáš větší angažovanost teologů?

Ano – vyjdeme-li z definice Diakoniky, že jde o oblasti bádání a praxe, které propojují teologii s komunitní spoluprací za krizových podmínek, pak je asi nelze nepostrádat. Pokud se fakultní teologové začnou na studentky Diakoniky dívat jako na budoucí nemocniční, vězeňské, vojenské a diakonické kaplanky a začnou s nimi z tohoto pohledu spolupracovat, mohlo by se něco důležitého stát. Nejen v Diakonice. Za velký úspěch pro Diakoniku proto například považuji, že jsi začala učit Rituály. Bavilo by mě být mouchou na stěně a poslouchat vás, teology, jak budete do praxe převádět teologická východiska z definice komunitní pastorace. S vizí kaplanky, která umí v nemocnici či ve vězení vytvářet prostředí vzájemné péče. Není to myslím lehký úkol. Komunitní a krizová část Diakoniky představuje dobrý základ občanské vzdělanosti a východisko pro působení v oblasti komunitní spolupráce, krizového řízení, ochrany obyvatelstva, psychosociální krizové spolupráce. Jak toto vše „pokřtí“ pastorační práce?

To zní jako výzva. Asi to není jen v moci jednotlivce.

Diakonika je z řady důvodů závislá na týmové spolupráci. Jde o meziobor, a tam je jednotlivec hloupý vždycky. Člověk bez druhých nemůže propojovat zdroje a vytvářet sítě. A také jde o působení v krizi, kde platí zásada mít parťáka. Původně jsem si myslela, že fakulta, která se organizační kulturou podobá církvi, bude mít k týmům blízko. Teologie zná Pavlovu orgánovou metaforu a církev se opírá o společenství. Postupně jsem zjišťovala, že kultura obou těles je spíše ochranářská, tedy týmovosti nepřející. Rozvine-li fakulta týmovost, myslím, že ji to skokem posune do 21. století. Pokud ne, Diakonika bude chřadnout.

Pro řadu lidí nebývá odcházení lehké. Ty jsi Diakonice zasvětila jedenáct let života. Co přeješ programu do budoucna?

Patřím spíš mezi lidi, kteří se bojí, že neodejdou včas. Diakonice přeji sdílenou vizi a radost ze spolupráce. A přítomnost Ducha, který si vane, kam chce.

připravila Tabita Landová