(ČB 7+8/2020) K rozhovoru jsme se sešli v době, kdy média popisovala bouřlivé dění na turecko-řecké hranici, kterou se snažily překročit davy migrantů. Turecko je prý dokonce k odchodu ze své země nutilo násilím. Pro Erika Siegla a Kristinu Ambrožovou jde o žhavé téma. Kristina stojí v čele diakonického Střediska humanitární a rozvojové spolupráce, Erik vede její zahraniční sekci. Oba působí ve středisku teprve krátce a diakonická práce, zaměřená na pomoc potřebným v zahraničí, je naplňuje.

Co se to na turecko-řecké hranici vlastně děje?

Erik Siegl (ES): V Turecku žijí asi 4 miliony uprchlíků a migrantů. Většina jsou Syřané, kteří utekli před krvavým konfliktem ve své vlasti, a Turecko jim poskytlo dočasný azyl. To například znamená, že mají bezplatný přístup k službám, jako je školství nebo zdravotnictví. Ostatním migrantům, z Iráku, Afganistánu či Pákistánu, ale Turecko takové zabezpečení neposkytuje, a ani se k tomu nechystá. Oni se tedy logicky snaží dostat dál do Evropy, kde naději na získání azylu mají.

Ze zpráv z médií to ale působí, že turecké bezpečnostní složky ty lidi ze své země přímo vyhánějí.

ES: Plošně to tak asi nejde říct, to by jich bylo na hranicích mnohem víc. Turecko je dle všeho nyní používá jako určitou formu nátlaku. S Evropskou unií má uzavřenu dohodu, že zamezí nelegálním přechodům ze svého území a Evropa se bude podílet finančně na podpoře syrských uprchlíků, a dokonce je bude v menším počtu přesidlovat. Cílem dohody z roku 2016 bylo zastavit masovou migraci do zemí EU z tohoto směru, a to se víceméně povedlo. Turci ale tvrdí, že Evropané svou část dohody neplní. Turecko je země velmi pohostinná a přátelská, nicméně ekonomická situace se tam v posledních dvou letech zhoršuje, a tím se vyostřily i postoje vůči tamním migrantům a syrským uprchlíkům. Turecká vláda má teď asi potřebu svým občanům předvést, že umí věci řešit rázně a že dovede přitlačit Evropu ke zdi.

Diakonie se snaží uprchlíkům pomáhat v zemích dále na východ – v Libanonu a Jordánsku. Jak se to daří?

Kristina Ambrožová (KA): Díky podpoře české vlády pomáháme lidem, kteří se v těch zemích ocitli v průběhu syrské války a žijí tam dlouhodobě. I osm, devět let. Konkrétně je to v Jordánsku v uprchlickém táboře Zátarí a nově také ve městě Zarká, kde jsme loňským rokem zřídili komunitní centrum. Dále pracujeme v Libanonu, v chudinské čtvrti Bejrútu, kde spolu žijí chudí Libanonci a syrští uprchlíci. Působíme též v údolí Biká, což je hned za syrskými hranicemi. Myslím si, že ta práce se daří v tom smyslu, že poskytujeme účinnou pomoc. Celkově by samozřejmě mohla být mnohem větší, ale na víc nám zatím prostředky nestačí.

Vy přímo v místě nepomáháte, pomoc spíše organizujete. Co konkrétně tedy vaše práce obnáší?

ES: V místech máme své partnerské organizace, což mohou být třeba nevládní organizace, komunitní centra či farnosti. Dalším naším partnerem je Světový luterský svaz, velká mezinárodní humanitární organizace. Pracovníci, kteří působí v týmech přímo v místě, formulují požadavky, co je v daném období nejvíce potřeba. Ty týmy jsou z velké části tvořeny domácími lidmi nebo i přímo lidmi z řad uprchlíků. Takže mají o situaci a potřebách nejlepší přehled. My v Praze pak napíšeme grantovou žádost, která většinou směřuje na české ministerstvo zahraničí, a staráme se o veškerou administrativu a kontrolu s tím spojenou. Aby to ale vše v praxi fungovalo, musíme se vzájemně dobře znát a důvěřovat si. Do zemí, kam česká vládní pomoc naším prostřednictvím míří, minimálně dvakrát ročně jezdíme na takzvané monitorovací návštěvy, což nám postupem doby dává větší kompetenci a porozumění. A samozřejmě se snažíme i vysvětlovat smysl zahraniční pomoci u nás v Česku.

Jak to vysvětlujete? Obvyklá námitka zní: Proč pomáhat v zahraničí, když doma máme dost svých nevyřešených problémů?

KA: Je to vlastně věc rozhodnutí a Diakonie se tak rozhodla už před lety. Naše středisko vznikalo s tou myšlenkou, že nastal čas podívat se za naše hranice, kouknout se na to, jak se tam lidem žije. Když absolvujete cestu třeba do Libanonu, zjistíte, že i ti nejchudší lidé u nás si žijí mnohonásobně lépe než většina syrských uprchlíků. Proto má smysl pomáhat i v zahraničí.

Proč jste se rozhodli pro práci v Diakonii? Co vás k tomu motivovalo?

ES: Diakonii jsem před svým nástupem moc neznal, ale zaujala mě pracovní náplň vedoucího zahraniční sekce. A líbila se mi také věcnost, s jakou Diakonie svou zahraniční pomoc prezentuje. Žádné zveličování nebo ploché „píár“. Po roce se mi tento první dojem potvrdil – panuje tu střízlivý a pravdivý přístup k práci. To mi velmi vyhovuje.

KA: Já stála před těžkým rozhodováním jestli odejít do soukromého sektoru, nebo jestli se mám v neziskové sféře pokusit o vyšší pozici, než na jaké jsem se tam dosud pohybovala. Diakonie nabízela místo ředitelky střediska. Rozhodla jsem se pro něj i proto, že jsem vyrostla v Českobratrské církvi evangelické a mám k ní osobní vztah. S ročním odstupem můžu říct, že jsem se rozhodla dobře. Ta práce má smysl.

Co vás při práci v Diakonii povzbuzuje? Z čeho čerpáte energii?

ES: Z malých úspěchů. Je to třeba školka v uprchlickém táboře Zátarí, kterou jsme společně se Světovým luterským svazem založili a provozujeme díky postní sbírce farních sborů Českobratrské církve evangelické. V letošním roce usilujeme o podobnou věc v Libanonu, jde o školku v chudinské čtvrti města Bejrút. Také mě motivuje pracovní prostředí, které je v Diakonii přátelské.

Kdyby se vás začínající kolega ptal, na co si má dát při práci největší pozor, co mu poradíte?

ES: Nemít přehnaná očekávání toho, čeho lze naší prací dosáhnout. Bez realismu a střízlivosti se nutně dostaví zklamání.

Kde vy berete pro svou práci inspiraci, co vás posouvá dál?

ES: Potkávám mnoho zajímavých osobností. Třeba faráře v Libanonu, který vede svoji farnost, ale vedle toho je krizový manažer a dokáže věci velmi dobře organizovat. Takoví lidé jsou inspirující. Nebo i ty, které podporujeme, ti dokážou žít někdy ve velmi těžkých podmínkách, prát se s nimi a přitom mít pozitivní přístup k životu.

KA: Já bych určitě zmínila kolegy v našem středisku. Podporujeme se navzájem. A cítím silnou podporu z celé Diakonie.

Co se vám z vaší praxe vrylo do paměti? Jaký zážitek patří k těm nezapomenutelným?

KA: Neměla jsem žádné zkušenosti se zeměmi, kam naše pomoc míří. Ale hned na začátku svého působení v Diakonii jsem absolvovala dvě zahraniční cesty – jednu do Etiopie a jednu do Libanonu. A hlavně cesta do Etiopie, to byl zážitek, který mě připravil na všechny další cesty: žádná veřejná doprava, internetové připojení, přitom osobní doprava plná aut, motorek a kol často naprosto kolabuje. I v hotelu v hlavním městě, který působí velmi honosně, vypínají během dne proud. A když vyrazíte mimo hlavní město, ocitnete se v ještě mnohem prostších podmínkách. Vyškolilo mě to. Lépe chápu, jak se žije lidem v zemi, kde neznají komfort, který my považujeme za naprosto samozřejmý.

připravil Adam Šůra

Devět let války v Sýrii, osm let pomoci Diakonie

Válečný konflikt v Sýrii přes částečné uklidnění stále pokračuje. V důsledku toho

– 12 milionů Syřanů ztratilo své domovy. Polovina z nich prchla před válkou z vlasti.

– 5 milionů uprchlíků žije ve velmi nuzných podmínkách.

– Až dva miliony uprchlických dětí mají ztížen nebo znemožněn přístup ke vzdělání.

Diakonie uprchlíkům ze Sýrie pomáhá od roku 2012 konkrétními projekty:

– V Jordánsku v uprchlickém táboře v Zátarí pomohla vybudovat mateřskou školku a komunitní centrum Peace Oasis pro mládež i dospělé (sportovní, hudební kroužky, pracovní kurzy). Součástí je i stíněné sportoviště a u mateřské školky dětské hřiště.

– Podobným způsobem funguje i komunitní centrum ve městě Zarqá, které zahájilo činnost loni.

– V Libanonu Diakonie pomáhá nejchudším rodinám, žijícím ve slumu na okraji Bejrútu a během zimy i v údolí Biká. Pomoc je hlavně materiální: potravinové poukázky, sunar, plenky pro malé děti. Pro nově příchozí je k dispozici sociální fond, ze kterého mohou čerpat prostředky na základní vybavení, jako jsou matrace, deky či kamna.