(ČB 7+8/2020) Škola Filipka má za sebou svůj první školní rok; 2. září 2019 jsme všichni společně vyrazili na dobrodružnou cestu za poznáním. Protože nás při našem startu provázela přízeň redakce Českého bratra a také laskavý zájem jeho čtenářů, považuji za svou radostnou povinnost podat z této naší první cesty zevrubnou zprávu.

Osazenstvo Filipky tvořilo zpočátku 39 dětí a 4 učitelky, pan vychovatel a dvě asistentky. Postupně se pak rozrostlo o další dvě děti a zejména velkou řadu dalších dospělých: několik externích učitelů, družinové vychovatelky, asistentky a asistenty do družiny a další. Děti ve věku první až čtvrté třídy byly rozděleny do dvou tříd – ve Žluté třídě se potkávalo 25 prvňáčků a druháčků a v Červené třídě 14 třeťáků a čtvrťáků.

Do organismu školy přibyli také lektoři kroužků – podařilo se nám pro děti otevřít opravdu pestrou nabídku celkem sedmnácti různých kroužků. Děti se mohly učit zpívat ve sboru, hrát na klavír, divadlo, šachy, tvořit keramiku, bádat v přírodovědných oborech, v astronomii, šermovat s měkčenými meči a spoustu dalších zajímavých věcí.

Žáčci se do Filipky sešli z různých škol a začátky našeho spolubytí tu nebyly snadné – museli jsme společně najít a formulovat pravidla, která nám umožní žít ve vzájemné shodě a také se společně posunovat na cestě za poznáváním. Děti se na vytváření pravidel účastnily, přesto bylo pro některé obtížné naučit se je respektovat. Ve Žluté třídě to bylo dáno zejména tím, že většinu dětí tvořili prvňáčci – a tedy děti, které se teprve seznamovaly s institucí školy; byly přirozeně živé a na potřebu zklidnit se a naslouchat druhým nebo se zabrat do práce si teprve musely zvykat. Protože ale neměly žádné předporozumění tomu, jak škola vypadá, poměrně rychle si na náš školní způsob práce zvykly a přirozeně do něj vpluly.

Náročnější to bylo ve starší Červené třídě; sem naopak nastoupily děti, které už dobře věděly, co to znamená chodit do školy. Pro řadu z nich to nepředstavovalo nic moc dobrého, byly tu i děti školou traumatizované a také děti různě znevýhodněné, kterým se jinde nedařilo. Proto je rodiče převedli na Filipku. Takových byla ve třídě asi polovina. Pro tyto děti znamenal nástup na Filipku šok: škola bez zvonění, bez známek, bez pravidelných domácích úkolů, bez poznámek a důtek. Škola, kde učitel je přítel, člověk, který je mi nablízku a doprovází mě. Děti také překvapil způsob vyučování – v programu Začít spolu, ve kterém pracujeme, při tzv. práci v centrech aktivit, pracujeme v delších časových blocích (přibližně 70 minut) ve skupinách na zadaných úkolech. Děti pracují samostatně, učitel je jim pouze k dispozici, pokud potřebují pomoci. Tak se učí velice důležitým dovednostem sebeřízení, osvojují si nutnost rozplánovat si práci, hospodařit s časem, spolupracovat. Děti, které přišly z klasických škol, měly s přechodem na tento způsob práce veliké potíže: dosud znaly jen nepřetržité řízení zvnějšku, jejich bytí ve škole bylo rytmicky určováno pokyny, cvičení 15 na straně 5, otevřete si písanky, zavřete učebnice, převlečte se do úboru, vypracujte, pojď k tabuli, sedni si, vstaň. Když jsem viděla, jak tyto děti těžce zápasí s nutností přimět se samostatně a bez příslovečného biče nad sebou k práci, vzpomněla jsem si na slogan z devadesátých let – neví, co s nově nabytou svobodou. Naštěstí ve třídě pracují dva asistenti a další učitel, takže mohou dětem poskytovat intenzivní podporu.

V této třídě tedy hlavní těžiště náročné učitelské práce spočívalo v postupném vedení dětí ke zodpovědnosti za vlastní učení. Pomocí nám byly i tzv. tripartity, tedy třídní schůzky, na kterých se setkává učitel s jednotlivým dítětem a jeho rodiči a společně probírají silné a slabé stránky dítěte. Každé dítě nakonec za pomoci rodičů vyplní a podepíše smlouvu, ve které zachytí aktuální hodnocení a plán vlastního zlepšování pro další období (tripartity probíhají třikrát ročně).

Program Začít spolu je zajímavý také tím, že propojuje učivo do vzájemných souvislostí za pomoci zastřešujících témat. To znamená, že život a učení ve škole se odehrává v cyklech (v případě Žluté třídy týdenních, v případě Červené třídy čtrnáctidenních), které jsou vždy věnovány jednomu tématu. Toto téma propojuje vše, co se za příslušný čas ve škole děje; prolíná všemi předměty tak, aby se ukázala užitečnost probírané látky a také aby díky zaujetí pro dané téma byly děti více motivovány k učení jinak možná nezajímavého učiva. Během školního roku tak děti prošly mnoho inspirativních témat – jen namátkou – les, lidské tělo, advent, hrdinství, bylinky, vesmír, pravěk a spoustu dalších.
Jedním z vrcholů týdenního režimu, který děti zvlášť milovaly, byla pravidelná čtvrteční návštěva bratra faráře Štěpána Hájka, který dětem zprostředkovával biblické příběhy. Děti poslouchaly napjatě a vždy se těšily na další setkání. Velký důraz jsme kladli také na častý pobyt venku; máme rozlehlý školní dvůr, kde děti trávily během dne přestávky a odpolední čas v družině. Kromě toho jedenkrát týdně zařazujeme výuku mimo školu, nejčastěji v zahradě Evangelické akademie v Líšni nebo ve volné přírodě, ale také na různých exkurzích.

Takto jsme tedy poněkud klopotně, ale přece jen úspěšně prošli prvním pololetím našeho prvního školního roku. Okolo Vánoc se už začaly projevovat první výsledky naší intenzivní práce; začínali jsme cítit, že jsme společenství, že patříme k sobě a je nám spolu dobře. V adventu děti pod vedením svých učitelek zaměřily svou pozornost na potřebné – mladší děti společně navštívily azylový dům pro matky s dětmi, kam přinesly různé dárky. Starší třída si předsevzala šetřit z kapesného, a společně vybrali větší obnos, který věnovali na dárky v rámci projektu Krabice od bot. O Vánocích jsme potom uspořádali vánoční slavnost, na níž starší děti odehrály své první malé divadelní představení (výstup z výuky dramatické výchovy) a poté jsme i s rodiči slavili krásné vánoční bohoslužby. Vše jsme zakončili společným zpěvem na dvoře. První společné Vánoce!

Po prvních Vánocích už nebylo daleko k prvnímu vysvědčení – to bylo slávy na Filipce! Děti dostaly od svých učitelek vysvědčení se slovním hodnocením. Každé dítě dostalo velice pečlivě vypracovanou osobní zprávu o svém učení i chování ve škole. Z několika rodin jsme se pak dozvěděli, že společné čtení vysvědčení bylo pro rodinu krásnou a slavnostní chvílí, při které se některé maminky a babičky neubránily dojetí.

Hned po vysvědčení jsme se rozhodli pro odvážný podnik – třídenní expedici na Pustou Rybnou. Vypravili jsme se (poprvé) celá škola vlakem na chalupu uprostřed Vysočiny, kde jsme doufali užít si s dětmi sněhu. Místo toho jsme si sice užili deště a vichřice takové síly, že jsme kvůli padajícím stromům museli utéct z lesa, přesto jsme se domů vrátili nadšení a zase o kousek více stmelení. A byli bychom jistě úspěšně pokračovali v naplánovaném průběhu prvního školního roku, kdyby nám ho nečekaně nepřetrhla událost, jakou nikdo z nás nepamatuje.

Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo to úterý. Paní učitelka, která chodila učit angličtinu, se před vyučováním zastavila za mnou v kanceláři, aby mi sdělila, že od podzimu nenastoupí, protože čeká miminko. Mezi našimi kolegyněmi už byla třetí šťastně těhotná učitelka, které jsem to ze srdce přála, i když to pro nás znamenalo nové hledání dobrých učitelů pro naše děti. Pogratulovala jsem jí a nechala ji odejít do hodiny. Když se asi za půl hodiny vracela, přišla za mnou s mnohem šokantnější zprávou. V ruce držela mobil a bez dechu mi sdělovala, kdosi jí prý píše, že vláda zavírá všechny školy. Okamžitě jsem se pokoušela novinu ověřit na internetu. Stránky Ministerstva školství byly nedostupné. Média ale zprávu potvrzovala… Oběhla jsem všechny kolegy a postupně jim tuto ohromující novinu sdělila. Byli jsme vykolejení, ale rozhodli jsme se, že se pokusíme do konce vyučování učit normálně – to znamenalo – dětem zatím ani muk. Dohoda byla – na závěr vyučování děti v jednotlivých třídách svoláme „na kruh“, kde se jim pokusíme citlivě vysvětlit situaci a oznámíme jim, že se musíme dočasně rozloučit.

Zúčastnila jsem se této zvláštní chvíle v Červené třídě. Seděli jsme společně na kruhu, a když paní učitelka Jitka řekla svým dětem, že od zítřka není škola, v první chvíli se zdvihla vlna nadšeného jásotu. Když ale po chvíli opadla, ukázalo se něco, co nám oběma doslova vyrazilo dech – více než samotné uzavření škol. Dobrá čtvrtina dětí plakala. Tiše a usedavě. Takovou reakci jsme nečekaly. Netrvalo dlouho, a samy jsme byly dojaté. Velice rychle se tato chmurná nálada rozšířila na celou třídu. Děti si uvědomily, že se nebudou potkávat a začaly si vyměňovat adresy a telefonní čísla, fotit společná selfie. Hned jsme společně naplánovali, že budeme v kontaktu přes internet a slíbili jsme si, že zůstaneme co nejvíc pospolu.

Když jsem potom přišla do sousední třídy, našla jsem tam podobný výjev. Několik dětí poplakávalo, našly se i děti, které plakaly škytavě. Prvňáčci. I tady byly paní učitelky dojaté.
Rozešli jsme se domů a po řadu následujících týdnů jsme byli v kontaktu jen přes internet. Potkávali jsme se na online hodinách, ve sdíleném prostředí si děti i s učiteli chatovaly, posílaly fotky svých výrobků a projektů, paní učitelky dětem nahrávaly audiovzkazy. O Velikonocích jsme společně oslavili online bohoslužbu.

Většina dětí našla v rodinách podporu, kdo potřeboval, tomu jsme půjčili počítač. Našly se bohužel i ojedinělé případy rodin, které se nám nepodařilo přimět k žádné spolupráci. Obáváme se o tyto děti, které v září nastoupí do školy po téměř osmi měsících a pravděpodobně bez jakékoli domácí práce.

Koncem května nám konečně povolili zase začít chodit do školy. Ačkoli byla docházka dobrovolná, do školy se nám vrátilo 90 procent dětí – doma zůstaly opravdu jen ty, které ze zdravotních důvodů nastoupit nemohly. Návrat byl ale složitý. Místo jásavého shledání jsme museli děti učit novým přísným pořádkům, mytí a dezinfikování rukou, nošení roušek. Nejhůř nesly skutečnost, že jsme je rozdělili do patnáctičlenných skupinek a s dětmi z jiných skupin se nesměly potkávat. Naštěstí máme na Filipce opravdu veliký dvůr, kde jsme postavili tři velké stany, dvůr jsme pomocí kůlů a provazů rozparcelovali na třetiny a už pátý týden se učíme na dvoře. Děti tak spolu mohou být aspoň na dálku. Když uděláme na dvoře veliký kruh, můžeme si i společně zazpívat. Nakonec jsme tu prožili opět spoustu pěkných chvil.

Na dvoře také oslavíme závěrečnou bohoslužbu v náš první poslední školní den. Už se těšíme.

Ruth Konvalinková