(ČB 6/2020) Nezastupitelnou roli při Květnovém povstání českého lidu, a zejména při Pražském povstání, sehrál Český rozhlas. Bez něj by povstání nemohlo vzplanout tak rychle a v intenzitě, kterou potřebovalo. Německá strana si v té souvislosti uvědomovala stěžejní roli rozhlasu, a proto byla jeho budova intenzivně ostřelována německým dělostřelectvem i letectvem. V neděli 6. května večer ji těžce poškodilo vzdušné torpédo německého letounu. Vysílání se načas museli ujmout technici v provizorním studiu, zřízeném u strašnického vysílače, zatímco se připravovalo náhradní pracoviště v Husově sboru na Vinohradech. K aktérům přesunu vysílání do kostela patřil hlasatel Zdeněk Mančal. Coby věřící Církve československé husitské důvěrně znal prostředí vinohradského sboru, kde se již dříve účastnil domácího odbojového hnutí ve skupině „Družstva v prvním sledu“, které vydávalo a kolportovalo ilegální

Poslechněte si článek:

časopis V boj.

Přípravy techniky na kůru kostela

Již začátkem dubna 1945 schovali technici z rozhlasu na kůru část vysílací aparatury. Nikdo ještě netušil, k jakému účelu. Až 5. května se vedení náboženské obce dozvědělo, že technici a spojaři s Husovým sborem počítají jako s náhradním rozhlasovým studiem. Ve sboru nebyla vysílačka, dodával modulaci do Strašnic na revoluční „věrnou“ vlnu 415,5 m. Večer 5. května 1945 přišel do sboru technik František Verner, který měl na starosti vysílání varhanních koncertů z Husova sboru, aby se dozvěděl, jaká technika tu zbyla od posledního přenosu. V zápisu v Pamětní knize náboženské obce je návštěva vylíčena farářem Arnoštem Šimšíkem následovně: „Přes noc pobyl s námi v krytu, vše jsem mu s br. Tejchmanem (účetním rady starších Josefem Tejchmanem – pozn. autora) ukázal. Z neděle na pondělí přišli pak již technici českého rozhlasu, přivezli spoustu věcí a já jim vydal klíče od modlitebny a chóru. Přes noc zařídili vše pro vysílání.“

Spojení Husova sboru s vysílačkou ve Strašnicích po lince modulační a dorozumívací bylo dosaženo v pondělí 7. května po 16. hodině. Provizorní hlasatelna byla zřízena na kůru. Husův sbor byl zatemněn, prapory, vyvěšené 5. května, sundány, aby na budovu zbytečně nic neupozorňovalo. Nikdo z obyvatel nesměl místo vysílání samovolně opustit, aby nebylo prozrazeno. Sbor byl uzavřen a střežen zpočátku jen rozhlasovými pracovníky a mladými dobrovolníky, později byl přivolán od hlavní budovy rotmistr Hering‑Horyna se svou bojovou skupinou. První hlášení z Husova sboru zaznělo 7. května v 16.30. Zpráva o podpisu kapitulačního aktu v Remeši byla oznámena rovněž odtud.

Stěhování do sklepa

Němcům se stále nedařilo vypátrat místo vysílání. Obavy z náletů přesto přiměly osazenstvo Husova sboru k přestěhování hlasatelny do sklepních prostor. Přesun připravovali hlavně Antonín Smetana s Františkem Vernerem. Mikrofony, gramofon improvizovaně umístěný na dvou prknech, položených na židle, a bedny, tři krabice desek a vše ostatní bylo potřeba do sklepa přemístit. Ve dvou kancelářích rady starších byly v neustálé permanenci tři telefonní linky, zprávy se chvatně přepisovaly na čtyřech psacích strojích, stylizovaly, upravovaly a překládaly, aby mohly jít do éteru. V duchu „posedlosti rozhlasem“, která v květnových dnech panovala mezi farářem a věřícími z Husova sboru a rozhlasovými pracovníky, se dařilo zajišťovat veškeré technické zázemí pro vysílání. Farní správa a její přítomní členové vypomáhali též při zajišťování stravy a věcí denní potřeby.

Vysílalo se nepřerušeně

Dne 8. května byly na Husův sbor („vysílačku X“) napojeny vysílačky v Liblicích, v Mělníku a v Poděbradech, které se mezitím dostaly do rukou povstalců. Od dopoledních hodin probíhala jednání mezi Českou národní radou a nejvyšším představitelem německé armády, generálem Rudolfem Toussaintem. Jejich výsledkem byl v 16 hodin podpis protokolu o kapitulaci německých branných sil. Přesto na některých místech boje pokračovaly. Plně ozbrojené německé jednotky proudily kolem sboru a netušily, že jedou kolem budovy, z níž je vysíláno. Jedna vojenská kolona dokonce zastavila u sboru, aby mohl jeden z vojáků nadzvednout improvizované telefonní vedení, natažené po stromech na ulici, jehož účel naštěstí nebyl odhalen. Poslední den vysílání, 9. května 1945, z Husova sboru zazněla mimo jiné zpráva o průniku Rudé armády do hlavního města.

Význam rozhlasu pro zahájení a průběh Pražského povstání byl značný. Praha byla jediné město, které za revolučních bojů nepřestalo vysílat. Nezastupitelnou roli rozhlasu si uvědomoval také farář Husova sboru na Vinohradech Arnošt Šimšík, který společně s duchovním Stanislavem Staňkem, účetním Josefem Tejchmanem a varhaníkem Osvaldem Strykem vypomáhal po celou dobu tajného vysílání s hlídkovou a pořádkovou službou, zajišťoval zásobování, a podle potřeby byl využíván jako kurýr a spojka s dalšími odbojovými stanovišti. Rozhlasoví pracovníci opustili Husův sbor na příkaz České národní rady 9. května v 18.55 hodin. Závěrečným slovem byl symbolicky pověřen Zdeněk Mančal. Pravidelné vysílání dále pokračovalo již z budovy ústředního studia na Vinohradech.

Hlasatel Zdeněk Mančal

A ještě douška k populárnímu hlasateli Zdeňku Mančalovi (1913–1975), jehož urna s ostatky a samolepkou oblíbené Slávie je uložena v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech, odkud 7. až 9. května 1945 vysílal. Jeho statečnost komunistický režim „odměnil“ okamžitým propuštěním ze zaměstnání a vězněním. Již 21. února 1948, tedy ještě před komunistickým převratem, mu byl zakázán vstup do budovy rozhlasu. Krátce nato byl propuštěn a v srpnu 1949 Státním soudem v Praze odsouzen v politickém procesu na pět let těžkého žaláře, poté mu byl trest snížen na tři roky. Ve vykonstruovaném politickém procesu byla k nepodmíněnému trestu v srpnu 1952 odsouzena též jeho manželka Ludmila. Zprošťujícího rozsudku se dočkala až z rozhodnutí Nejvyššího soudu v říjnu 1952.

Martin Jindra

převzato z časopisu Český zápas, periodika Církve československé husitské