(ČB 3/2020) Má-li ČCE v dosavadní podobě přežít, je zvýšení naší ochoty peněžně přispět naléhavě potřebné. Pět procent není moc, evangelikálové očekávají od svých členů biblický desátek. Apel na špatné svědomí je u nás evangelíků psychologicky dobrý tah. Zároveň jsem si ale jist, že přinese-li svých pět procent osmdesátiletá vdova, bydlící za tržní nájemné, která už tak šidí své tělo levnými potravinami, aby zaplatila léky a procedury, které naléhavě potřebuje, pak sestra pokladní takový peníz nepřijme a pozve starou dámu na dobrý oběd, při kterém s ní dané téma laskavě uzavře.

Poslechněte si článek:

Výzvě synodní rady já přeju plný úspěch. Vedle biblického obrazu odvážné cesty mořem vidím ale také obraz firmy, která se snaží zvýšit klesající odbyt svého zboží. Dost členů církve přispívá na její činnost prostě tolik, za kolik jim – jak oni to cítí – stojí to, co od ní dostávají pro sebe a pro své rodiny. Takže být vedením, dotázal bych se všech: „Co by se mělo v ČCE změnit, abys finanční podporu, kterou jí poskytuješ, podstatně zvýšil?“ Nelitoval bych peněz na řádný „marketingový“ průzkum.

Moje osobní odpověď v naznačené či podobné anketě by asi zněla: „Kazatelský monolog by měl být vyvážen dialogem s posluchači. Osobní rozhovory s členy (možná i s nečleny) by měly být rovnocenná součást farářovy práce. Péče, kterou ve sborech věnujeme dětem, by se měla svým rozsahem a kvalitou rovnat péči, která je věnována dospělým. O existenčních problémech církve (finančních i jiných) by se mělo mluvit a psát otevřeně, konkrétně a pro všechny srozumitelně.“
Věřím, že odpovědi členů, bezpochyby velmi rozmanité, by napověděly, které složky sborového dění většina z nich vidí (teologicky jistě často naivně) jako nejdůležitější, nejužitečnější pro svůj křesťanský život a víru i pro duchovní vedení svých dětí a které části, případně aspekty a důrazy se jim jeví jako méně významné, případně postradatelné. To by umožnilo zlepšit práci sborů a – což je důležité, i když ne prvořadé – povzbudit finanční obětavost mnoha bratří a sester.

Protože ten, kdo utváří sborové dění, je především ordinovaný duchovní, mohl by teď vzniknout dojem, že bych rád popoháněl faráře. Snad se opravdu vyskytne i takový, který, jak povzdechl Jaroslav Pechar, si odkroutí bohoslužby a biblickou a má „splněno“. Já však naopak vidím typické nebezpečí v tom, že farář – snad právě ve snaze zastavit zmenšování svého stádce – sám sebe tak popohání, až se uhoní, zanedbá svou rodinu, nakonec „vyhoří“ a odejde ze služby. Leckde by možná bylo ku prospěchu uvážit, na co se soustředit, co omezit nebo čeho docela zanechat, aby na jádro sborové práce byl ještě čas a síly.

Pavel Říčan, psycholog