(ČB 11/2019) „Prosím vás, co se to tady děje?“ ptá se mě trochu vyděšená prodavačka v supermarketu a nevěřícně přitom počítá frontu dvaceti lidí u kasy. V sobotu ráno v malém městě na Vysočině takový zástup rozhodně nečekala. A další houfně přibývají. „Sjezd evangelické mládeže,“ nabízím odpověď. A dodávám trochu omluvně: „Přijelo sem skoro 500 mladých lidí z celé republiky. A část z nich si k vám právě přišla koupit snídani.“

Sjezd mládeže se na první pohled pozná právě podle hloučků s batohy a karimatkami. Korzují po městě, směřují od nádraží a autobusových zastávek k místnímu kulturnímu domu, potkávají se, zastavují, zdraví se a vítají. Zdají se být velmi otevřeni vůči sobě navzájem i vůči městu, které je aktuálně hostí. Letošní téma „Otevřený prostor“ k tomu vybízelo dvojnásob.

Poslechněte si článek:

Co jsme zažili v pátek

Stavíme si mezi sebou hranice? Je nám dobře v naší bublině, ze které nechceme vycházet ven? Znamená otevřenost svobodu? Mohou nás určité hranice chránit?

Spousta zajímavých témat k debatám. A spousta zajímavých hostů. Sjezd (nejen) evangelické mládeže se konal od 4. do 6. října v Novém Městě na Moravě.

Už páteční večerní program přinesl jedno velké jméno: publicistu Jindřicha Šídla. Salvy smíchu střídala vážná zamyšlení nad dnešní politickou scénou. Vše usměrňovala skvělá moderátorka Helena Wernischová, která provázela hvězdu české žurnalistiky tématy vážnými i odlehčenějšími.
K zamyšlení potom povzbudil farář Jan Lavický. Jeho příběh s otevřeným koncem nabídl úvahu nad otevřeností vůči lidem i Bohu. V pátek večer jsem ještě netušil, že ve mně bude – jako povzbuzení a posila – doznívat ještě dlouho po tom, co sjezd skončí…

Sobotní program

Ráno začalo zmíněnou scénou v supermarketu. Zkouším odhadnout, kdo šel spát rovnou, kdo se přidal ke společnému zpívání do brzkých ranních hodin a kdo celou noc povídal s přáteli, které dlouho neviděl nebo které tu potkal poprvé v životě. Výrazy v pobledlých tvářích dávají tušit, že dostatečně nespal nejspíš nikdo.

Sobota nám probdělou noc nedá zadarmo. Hned úvodní diskuse přinášejí pohledy na otevřený prostor očima architekta, dále člena synodní rady a bývalého diplomata, faráře a ředitelky Diakonie Brno. Ve společném rozhovoru hledáme identitu naší církve. Co dělá evangelíka evangelíkem? Umíme vítat nově příchozí? Chceme překračovat své hranice…? Co nás na vlastní církvi štve? Otázky z publika míří přesně, ale všímám si, že je kladou spíš dospělí.

Že to nebude nic pro mladé, to si říkám i o následující přednášce ředitele Domácího hospicu Vysočina. Jenže to se hodně pletu. Otevřený rozhovor o umírání a posledních věcech člověka má hloubku, a přitom je nenucený. Sedím uprostřed mladých, mluvíme o smrti, posledních přáních a potřebách člověka… a najednou se zvedáme a ještě mezi dveřmi zveme další účastníky na charitativní běh pro hospic. Venku prší, a oni se přesto spontánně přidávají. Společně s nedělní sbírkou a výtěžkem „tomboly“ se pro dobrou věc nakonec vybere skoro 37 000.

Sobotní program pokračuje přednáškami, dílnami, rozhovory… Uvažujeme nad otevřeností ekumenickou, nad světem médií a dezinformací, nad poznáváním kosmu, promýšlíme zvěst o vzkříšení, uvažujeme o síle podobenství a biblických příběhů.

Stíháme, nestíháme

Část odvážlivců se pouští do výroby videa s dvojicí farářů, kteří si říkají //Pastoral Brothers// a můžeme se o nich dozvědět z internetu, zatímco jiná skupina nacvičuje hudební doprovod pro nedělní bohoslužby. Je toho hodně a nedá se stihnout všechno. Hloučky lidí se prolínají v předsálí kulturního domu, v kostele nebo v presbyterně.

Večer začíná rozloučením: Ve zcela zaplněném sále se děkuje celocírkevnímu odboru mládeže (COM), který právě končí své dvouleté období. A zároveň je představen nový COM, který si mládež zvolila nedávno a který se bude o ni starat v příštích dvou letech.

Nedělní bohoslužby pro všechny

Nedělní dopoledne je slavnostní. Na závěrečné bohoslužby v kulturním domě se k účastníkům sjezdu přidávají i členové místního sboru. Sál s kapacitou přes 500 míst nám v tu chvíli už skoro nestačí. Bohoslužby s večeří Páně vedou Alžběta Hatajová a Filip Boháč, o hudební doprovod se stará „orchestr“, složený během víkendu z hudebníků, kteří zrovna přijeli i se svými rozličnými nástroji. A funguje to výtečně.

Dialogické kázání nezvyklou formou promýšlí otázky, které se tu ozývaly už od pátku. Jak být otevřeni? Jak se v otevřeném prostoru neztratit? A nabízí pohled z trochu jiné perspektivy, optikou evangelijní zvěsti. Není to škrobené: zase tu a tam místy prostupuje evangelická sebeironie, zase se chvílemi ozývá smích, ale opět zní jasně a naléhavě nadějné povzbuzení.

Radostné slavení přechází v jedno velké společenství kolem Kristova prostřeného stolu – otevřený prostor, který bych přál zažít každému.

Jiří Hofman, účastník sjezdu; ©Benfoto