(ČB 11/2019) V úterý 15. října 2019 jsem s napětím sledoval živý přenos z veřejného zasedání pléna Ústavního soudu: jak dopadne ústavní přezkum „zdanění“ finančních náhrad, vyplácených náboženským společenstvím podle zákona o majetkovém vyrovnání? Po chvíli napětí byl vyhlášen příslušný nález. Výsledek: Ústavní soud se nás zastal.

Píši záměrně „nás“ – vždyť co jsou církve z pohledu právního řádu České republiky, ne-li institucionální projev náboženské svobody jednotlivce? Ústavní soud se však zastal přímo nás: českobratrských evangelíků, čtenářů Českého bratra, účastníků sjezdů mládeže. Odmítněme jednou provždy antagonismus církev ↔ věřící, který se nám snažily vnutit totalitní režimy minulosti. Každá újma způsobená církvím je újma nás všech.

Poslechněte si článek:

Legitimní očekávání a účel zákona

Nález Ústavního soudu se spisovou značkou Pl. ÚS 5/19 ze dne 1. října 2019 se zajisté zařadí mezi památná rozhodnutí tohoto soudu, jenž je podle čl. 83 Ústavy „soudní orgán ochrany ústavnosti“. Pokusím se v několika větách přiblížit stěžejní části dosti rozsáhlého odůvodnění tohoto nálezu:
„Není v silách státu ani nikoho jiného napravit všechny křivdy, spáchané v důsledku existence totalitního režimu, včetně křivd na církvích a jejich příslušnících,“ stojí v odůvodnění nálezu. „Proto byl také zákonodárci ponechán prostor pro uvážení, jaký postup zvolí, a restituční předpisy, jejichž cílem bylo zmírnění (tj. nikoli plné odčinění) některých (tj. nikoli všech) majetkových křivd, byly shledány legitimními. Zároveň platí, že byla-li taková právní úprava přijata, pak osobám, které restitučním zákonem stanovené podmínky splňovaly, vznikl nárok na odškodnění a legitimní očekávání, že jim odškodnění bude v zákonem dané výši, formě a lhůtě poskytnuto“ (bod 61). Ústavní soud zároveň označil toto legitimní očekávání církví za „nenarušitelné“ (bod 73).

Restituční účel zákona o majetkovém vyrovnání je účel „stěžejní,“ píše se v odůvodnění, „nikoli však jediný“ (bod 64). Kromě snahy zmírnit některé majetkové křivdy, tj. částečné restituce, je účelem zákona vypořádání majetkových vztahů a konečně svobodné a nezávislé postavení církví. Restituční účel zákona je však primární, „neboť finanční závislost někdejších církevních subjektů na státu vznikla právě v době nesvobody jako prostředek kontroly, kterou totalitní režim nad věřícími potřeboval získat […]. Jinými slovy, bez existence čtyř desítek let totalitního režimu by nevznikly majetkové křivdy, jež se polistopadový demokratický zákonodárce zavázal (alespoň zčásti) odčinit, nebyla by vytvořena finanční závislost církví na státu a nevznikla by ani potřeba následné finanční odluky“ (bod 65).

Vývoj finanční závislosti na státu

Jaká byla míra naší finanční závislosti na státu v minulosti? Až do vydání protestantského patentu v roce 1861 v podstatě žádná. Poté církev obdržela od státu dotaci. V roce 1939 byla ze státních dotací hrazena téměř polovina duchovenských platů a polovina nákladu na ústřední správu, v rozpočtu na rok 1945 se však počítalo, že ze státních prostředků bude uhrazeno necelých 30 %. Synodní rada chtěla během druhé světové války dosáhnout finanční nezávislosti církve na státu, k čemuž se jí díky obětavosti sborů a členů církve dařilo úspěšně směřovat.

Těsně po roce 1949, kdy se stát zavázal plně hradit platy duchovních a náklady církevních ústředí, byla finanční závislost na státu náhle 100%. Církev hospodařila na základě státem schváleného rozpočtu, který však nebyl nikterak přejný. Nezapomínejme, že stát usiloval o likvidaci církví. Provozní schodky zřejmě již od padesátých let hradila církev z vlastních prostředků. Podíl státního příspěvku na financování platů duchovních a hlavní činnosti ústředí se postupně snižoval, ale i tak v roce 1994 stále ještě přesahoval 80 %.

Zákon o majetkovém vyrovnání, který zrušil zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, byl přijat v roce 2012. Podíl státních financí na uvedených výdajích se začal snižovat rychleji, takže v roce 2018 činil již „jenom“ něco přes 45 %.

Vnucené státní financování mělo v případě naší církve zásadní dopad na míru její samostatnosti – zejména odnaučilo evangelíky nést břímě hmotné odpovědnosti za svou církev. Po roce 1949 došlo ke změně způsobu myšlení: z původního „hradíme my, stát přispívá“ se stalo „hradí stát, my pouze přispíváme“. Stokorunové saláry slouží jako důkaz toho, že toto myšlení zapustilo v našich myslích tuhý kořínek.

Snaha o snížení dohodnuté finanční náhrady

Vraťme se však k nálezu Ústavního soudu. Ten totiž dále tvrdí, že z materiálního hlediska nejde v případě „zdanění“ finančních náhrad o „daň“ (bod 70). „V případě ,zdanění církevních restitucí‘ od počátku zjevně nešlo ze strany státu primárně o poctivou snahu naplnit státní pokladnu a nešlo ani o jiný legitimní cíl, ale o faktické snížení dohodnuté finanční náhrady, určené na zmírnění majetkových křivd, a bezdůvodné sankcionování církví a náboženských společností“ (bod 71). Dále nález uvádí ze stenografického záznamu z parlamentního jednání jména poslanců, kteří se tímto svým záměrem nikterak netajili (bod 70). Jejich jména budou zvěčněna ve Sbírce zákonů, kde bude nález zanedlouho publikován.

„Zdanění náhrad za způsobené majetkové křivdy, spáchané v době nesvobody komunistickým režimem, popírá účel restitucí – mají-li být křivdy alespoň částečně zmírněny, nelze je nejprve zmírnit a následně ,danit‘,“ tvrdí Ústavní soud (bod 81).

Legitimní očekávání církví a náboženských společností bylo konečně stvrzeno uzavřením smluv o vypořádání. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na „nejvyšší přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré právo“, totiž zásadu //pacta sunt servanda// (smlouvy se mají dodržovat) (bod 76).

„Stát se tedy prostřednictvím moci zákonodárné a při uzavírání smluv i moci výkonné zavázal k dodržení přijatých závazků, v nichž vystupoval jako jedna ze smluvních stran. Poté však v jiné roli, a to z pozice moci veřejné, se pokouší změnit obsah předmětných smluv zákonem, který nesplňuje požadavky stanovené ústavním pořádkem, to znamená, že porušuje legitimní očekávání jedné ze stran a postupuje nepřípustně retroaktivně“ (bod 79).

Ústavní soud dále zdůraznil, že „[pluralita] náboženských subjektů je […] veřejným zájmem (církve a náboženské společnosti představují celospolečenský přínos jak pro své věřící, tak i pro širší veřejnost svou činností v oblasti sociálních služeb, charity, zdravotnictví, kultury či vzdělávání) a současně předpokladem k naplnění základních náboženských svobod“ (bod 84).

Byla porušena důvěra v právo

Závěr odůvodnění je nevyhnutelný: „Dodatečné snížení finanční náhrady za křivdy způsobené zločinným komunistickým režimem míří proti základním principům demokratického právního státu. Zákonodárce tím porušil principy právní jistoty, důvěry v právo a jeho předvídatelnost a ochrany nabytých práv jakožto stěžejní principy demokratické společnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a právo dotyčných subjektů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny“ (bod 96).

Mou radost z tohoto nálezu poněkud kalí odlišná stanoviska přehlasovaných členů pléna, tj. soudců Radovana Suchánka a Josefa Fialy. První jmenovaný tvrdí, že „daňové zatížení […] patří mezi tzv. politické otázky, jejichž řešení vyplývá ze společenského konsenzu, preferencí, hodnot a mentality obyvatelstva, tradic apod.“ (bod 16 jeho stanoviska). Josef Fiala souhlasí se stanoviskem Radovana Suchánka a konečně tvrdí, že „legitimní očekávání, na kterém je odůvodnění nálezu postaveno, nemůže vzniknout z nelegitimní, byť legální, restituce“.

Nuže, nezbývá nám než trpělivě vysvětlovat…

Adam Csukás, právník ČCE