(ČB 3/2018) Pozorný a citlivý k lidem kolem sebe a neskonale laskavý v jednání s nimi – takový byl můj tatínek, první strašnický kazatel Lubomír Balcar. Jeho oči se smály a vyzařovala z nich dobrota.

Už v dětství prý své okolí bavil. A velmi společenský byl po celý život. Měl rád lidi a já jsem přesvědčen o tom, že i do základů strašnického sboru nějak zakódoval, že lidé se tady mají mít rádi a dělat si dobře, protože jiná odpověď na přijaté Boží milosrdenství není ve společnosti křesťanů ani možná.

Poslechněte si článek:

Narodil se v Brně, kde vystudoval klasické gymnázium. Už tehdy ho zaujala literatura. Jako dvanáctiletý redigoval časopis pro mládež s příznačným názvem Úsměv. Teologii odešel studovat do Prahy na tehdejší Husovu bohosloveckou fakultu. A po ročním pobytu ve Švédsku a vikářování u Klimenta přijal pozvání do Strašnic. 19. března 1939, čtyři dny po vstupu německých vojsk do Prahy a zřízení protektorátu Čechy a Morava, byl tatínek ve Strašnicích zvolen prvním kazatelem. Na úsvitu pražského jara, pět měsíců před vstupem vojsk „bratrských“, 3.března 1968 náhle v Olomouci k velkému zármutku nejbližších i celého sboru zemřel. Bylo mu 55 let. Léta války a komunistické totality v čele sboru, trvale veliké pracovní vytížení a vnitřní angažovanost v starostech druhých spolu s oblibou nezdravých jídel a téměř nulovým vztahem k pohybovým aktivitám asi v součtu nemohly vyústit jinak.

Za války tatínek redigoval Kostnické jiskry, v 60. letech připravil šest ročníků Evangelického kalendáře, některé ve spolupráci s malířem Miroslavem Radou. Velké úsilí věnoval přípravě sborníku Církev v proměnách času, jehož vydání se ale nedočkal.

Při povolání kazatele se alespoň občas vracel i k literární práci. Celý život psal básně, povídky a písňové texty. Ze spolupráce se skladatelem Jaromírem Urbancem vzešla i velmi oblíbená píseň „Pán Bůh je láska“ (EZ 203). Většinu textů ale adresoval dětem, jeho velikou láskou byla také nedělní škola. Navštěvoval ji i pozdější strašnický kazatel Pavel Klinecký.

Jako tátu jsme si ho s bratry moc neužili, příliš se nasazoval pro své povolání. O to intenzivněji jsme ale při společně prožívaných chvílích cítili, jak velice nás má rád. Dokonce jednou s námi třemi syny usedl k televizi při fotbalovém přenosu. Když se po několika minutách hry zeptal, kolikátou třetinu to hrají, bylo jasné, že to udělal jenom z lásky k nám. Byl prostě senzační, příhodnější slovo mě nenapadá. A v naší mamince měl obětavou ženu s obrovským pochopením a pracovním nasazením doma i ve sboru. Moc ji potřeboval.

Dlouhověkost je úžasný dar od Hospodina, ale zřejmě ne dar nejdůležitější. Lubomír Balcar svěřenou hřivnu rozmnožil tak, že přinesla mnohonásobek. A o to asi jde.

Jan Balcar