(ČB 3/2018) Působil ve sborech ve Frýdku-Místku, Štramberku, Ostravě-Vítkovicích a v Ostravě. V důchodu pak ještě kratší dobu ve sborech v Bruntálu a Kyjově.

V aktivní farářské službě byl v letech 1955–1994. V nelehké době, pod dohledem státu, v napětí ve vztahu k církevním tajemníkům různých stupňů, zvláště pak ve funkci seniora. Jeho jednání však bylo vždy jasné a rozhodné, bez ustrašenosti a servilních ústupků.

Poslechněte si článek:

Pomáhal tvořit otevřené sborové společenství, nesené Kristovým evangeliem a respektující individualitu jednotlivých členů. Věnoval se mládeži, ale i všem členům sboru bez rozdílu věku. Navazoval neformální ekumenické vazby, zvláště s katolíky; hledal formy přiměřeného oslovení lidí z mimocírkevního prostředí – pořádal literární večery nebo historicko-politické diskuse.

Kdo jsme měli možnost se s ním setkat, prožít v jeho blízkosti kratší či delší čas, víme, že nás v lecčems ovlivnil. Vážíme si jeho pokorného přístupu k Bibli a její interpretaci, jeho pracovitosti a bezvýhradné zodpovědnosti za sbor a církev, příkladnosti v osobním životě. Ceníme si jeho teologických vědomostí i moudrosti, širokého záběru i v oblasti historie, literatury a umění.

Přejeme mu do dalších let, která mu budou z Boží milosti dopřána, zdraví a radost.

Svou knížku vzpomínek končí Ludvík Klobása ohlédnutím za svou farářskou službou:

V básni Jiřího Wolkera Okno se najde verš: „Po mnoha dobrodružstvích rád se vrátíš zase do nízké světničky, která zavírá se nad starými, známými věcmi. Vše tiché bude a šťastné, ty nejvíce, oči své položíš doprostřed světnice; dáreček z cesty – album světa.“

Básník „oknem“ popouštěl uzdu své imaginární cestovatelské představivosti; našinec sedí opět ve svém důchodcovském bytu a vzpomíná. Album, to je čas jeho farářování. Něco z toho alba mohl zmínit, ale na detaily a drobnokresby nebylo místo. Farářova tápání, nepodařenosti, slepé uličky by jistě vydaly na dlouhý seriál. Náš člověk se také nedobral nějakého sebehodnocení. To by musel být hodně naivní, aby mu z úst nebo z pera vyšla věta: „Byl jsem dobrý farář.“ Z podstaty věci zůstává duchovenský pracovník vždy dlužník (OFEILETÉS, DEBITOR, SCHULDNER – Ř1,14) vůči Kristovu misijnímu nároku, vůči sborům, vůči jednotlivcům, vůči spoluobčanům na všech místech, kde působil. Přesto se domnívám, že duchovenské povolání je jedno velké dobrodružství. Nejednou je to jako v divadle a na jevišti přímo: Nevíte, jak dál, máte vyložené „okno“ – a tu zafunguje nápověda. Skončilo-li vše dobře, ona také musí sklidit potlesk a pochvalu.

Karel Fon, foto Michael Waloschek