(ČB 9/2017)

Marta Sedláčková, farářka, manželka faráře
Baví mě, že si navzájem vylepšujeme kázání. A že si povídáme o teologii, pokud nás děti nechají; že to je jedna z našich společných vášní. Postupem času nám ale na faře čím dál víc vadí ztráta soukromí; patří prostě celému sboru, není naše, a mně tedy chybí určité „bezpečí“; ráda bych za sebou zavřela dveře a měla jistotu, že se po domě a zahradě nebude nikdo pohybovat.
A pak mi vadí, že se školní docházkou dětí už nemáme jako rodina víc než den volna v kuse, v podstatě nemáme žádný, protože i v sobotu

Poslechněte si článek:

jsou ve sboru setkání. Hluboce se skláním před všemi partnery farářů, kteří nemají stejné povolání – nemít ten luxus společného zájmu a práce, nevím, jak bych to zvládala. Partner pak musí být opravdu nadšenec.

Jan Jüptner, politolog, manžel farářky
Baví mne společenský status „manžel farářky“ a hlídač dětí. Někdy kázání doslova a do písmene bolí – manželka je nervózní, nesmím se přibližovat. Je třeba to chápat, ale je to škoda, mohla by mít k výslednému textu mé stylistické připomínky!

Minne Bley, novinářka, manželka německého faráře
Jako paní farářovou mě nebaví, že lidé ze sboru nechtějí, abych měla svůj názor, zato chtějí, abych se věnovala sborovému životu, znala vše kolem sboru, kdo je nemocný a kdo umřel nebo jak vést konfirmandy. Věci, které nikdo nechce dělat, může přece udělat paní farářová – uklidit, umýt podlahu, opravit zpěvníky. Nic ale nerozhodovat. Jejda! Ale naopak mě baví, že můžu rozdávat jak chci. Můžu uplatnit všechny dary, které mám: hudební, sociální, charitativní, vzdělávací, vyprávěcí, bavicí. Můžu být vrbou lidem, kteří mají těžký život. Většina lidí ze sboru je za to vděčná. A za to jsem vděčna zase já.

Marta Kellerová, výtvarnice, manželka faráře
Štvalo mě v dobách aktivní služby mého muže, že když někdo ze sboru i mimo něj písknul, měl před dětmi a přede mnou vždycky přednost. Ale asi to někteří faráři považují za správné a je to dobře, jen chvíli trvá, než to člověk přijme. A bavilo mě a baví, že tehdy a dokonce i dnes máme pořád kolem sebe spoustu lidí, hlavně mladých, kteří jsou ochotni se s námi stýkat a povídat si s námi. To je dar, za který jsem vděčna.

Jana Červeňáková, pracovnice Diakonie, manželka metodistického faráře
Vzhledem k tomu, že jsme právě (opět) ve fázi stěhování, uvědomuji si, že nepříjemný pro farářskou rodinu je život v určitém provizoriu – stěhování ze sboru na sbor, loučení s jedním společenstvím a vytváření vztahů nových. Pozitivní je možnost stát v některých úkolech společně.

Jan Mamula, farář, a Lýdia Mamulová, farářka
Celých těch asi pětatřicet let společné služby se nám nepodařilo osvobodit naše manželské rozhovory od dvojnásobných starostí o svěřené sbory. Ale na druhou stranu jsme si vždycky mohli s dvojnásobnou silou na svou církev pěkně postěžovat a snad s Boží pomocí vydržet trochu víc.

Věra Brandová, zdravotní sestra, manželka seniorátního faráře
Život s manželem mám velice pestrý a obohacující, což je radost. Jen kdyby nebylo nedělního vstávání na bohoslužby, které začínají na opačném konci seniorátu v 8.30!

Jan Dušek, akademik, manžel farářky
Co mě štve: Změnami v profesním životě faráře bývá na různých úrovních dotčena i celá jeho rodina. Co mě baví: Setkávání s lidmi, které bych jinak neměl šanci potkat.

Bohumila Baštecká, psycholožka, vdova po faráři
Teoreticky si jistě umím představit, co by mě na životě s farářem mohlo štvát a co bavit. To by se ale ten konkrétní farář nesměl jmenovat Bohumil Baštecký a nesmělo by jít oboustranně o druhé manželství. (Mnohokrát jsme si řekli, že jsme se potkali v pravý životní čas na to, abychom věděli, čeho si vážit.) Krátce poté, co jsme spolu začali chodit, jsem mu vyprávěla, jak, kdy a kde jsem si uvědomila, že už nechci partnerský vztah bez duchovního rozměru. Mrkl na mě: To já si to bez duchovního rozměru dovedu představit docela dobře. A mně došlo, že chodím s člověkem – mužem. Jistě, ten muž je farářem. (Na nezneužívání profesí faráře a psycholožky jako znehodnocujících nálepek při hádkách jsme se dohodli poměrně brzy.) Bavil mě on a bavil mě náš vztah. Obdivovala jsem směsici zodpovědnosti, znalé víry, pochybností a laskavosti, s níž Bob žil svým povoláním. Byl prostornější než já, snáz lidi přijímal a moje přestoupení proti očekávané roli paní farářové dával k lepšímu při řečech u vína. Modlili jsme se spolu a milovali se. Hádali jsme se často, ani jeden se nechtěl vzdát, náš temperament splynul s okolím – co si vzpomínám – jedině v Neapoli. S léty mě až zaskakovalo, jak snad i v tom největším hněvu jsem zas a znovu vnímala: spolu nás to baví.

Alena Hellerová, pracovnice Diakonie, manželka faráře
Na životě s Danem se mi líbí, že ho jeho povolání baví, a asi proto se taky nikdy nenudíme. Pořád dělá něco, co spolu můžeme probírat, co mi rozšiřuje obzory, ve výjimečných případech i srdce. A paradoxně mě to samé zase někdy štve – že se věci příliš rychle mění a že by trocha toho stereotypu a klidu taky neuškodila. Zase se mi ale líbí, že znám díky manželovi mnoho senzačních lidí, kteří jsou pro mě velkou inspirací a kterých si vážím. Kdybych nežila s farářem, se svou introvertní povahou bych je asi nepoznala. A co mě nejvíc štve, to jsou telefonáty, které přicházejí nevhod – když jdeme s manželem na procházku nebo máme rodinnou sešlost – ale to ten chudák na druhém konci většinou neví.

DaZ, foto Zuzka Kršáková