(ČB 9/2017) Olga Navrátilová (*1980) vystudovala práva v Brně a teologii na Evangelické teologické fakultě UK v Praze, kde získala doktorát z filosofie. V ústřední církevní kanceláři pracuje na částečný úvazek jako právnička, na Evangelické teologické fakultě učí filosofii a je presbyterka evangelického sboru v Praze na Vinohradech. Českobratrská církev evangelická je jako unionovaná církev člen několika mezinárodních ekumenických organizací, mimo jiné také Světového luterského svazu (SLS). Olga Navrátilová byla zvolena členkou rady SLS a na sedmidenní valném shromáždění svazu, které se konalo v květnu v namibijském Windhoeku, naši církev zastupovala.

Poslechněte si článek:

Jak dlouho jsi do Windhoeku cestovala?

Cesta trvala celý den. Přestupovala jsem v Německu ve Frankfurtu nad Mohanem a v Johannesburgu v Jihoafrické republice. A pak ještě dvě hodiny dalším letadlem do hlavního města Namibie – Windhoeku. Namibie vybojovala svou nezávislost na Jižní Africe až v roce 1990. Je to země poměrně stabilizovaná, na africké poměry celkem bezpečná. Má pouze dva miliony obyvatel, ale rozlohou by se do ní Česká republika vešla více než desetkrát.

Jaké mělo letošní valné shromáždění téma?

Bylo určeno 500. výročím reformace. Jako ústřední motiv celého valného shromáždění bylo zvoleno heslo „Osvobozeni Boží milostí“, které bylo rozpracováno do tří podtémat: „Spása není na prodej“, „Lidské bytosti nejsou na prodej“ a „Stvoření není na prodej“. V duchu těchto témat se potom v jednotlivých dnech nesly bohoslužby, biblická práce, přednášky a rozhovory.

Jak vypadá jednání grémia, které čítá tolik lidí?

Delegátů valného shromáždění bylo asi 300, celkový počet účastníků však dosahoval zhruba 800. V takovém počtu jsou jednání samozřejmě složitá, a tak má pro jejich efektivitu Světový luterský svaz vytvořen určité mechanismy. Byli jsme rozděleni do asi dvacetičlenných diskusních skupin, které se věnovaly tématům přiděleným k jednotlivým dnům. Vedle toho bylo možné podávat návrhy na rezoluce a jiná usnesení, čehož někteří také využili.

Jak pracuje a co řeší diskusní skupina?

Skupiny jsou sestavovány smíšeně – aby se sešli lidé z celého světa, a záměrně jsou ve skupině mladí i starší, muži i ženy. Ve všech skupinách se měly pořizovat zápisy, které byly zasílány edičnímu výboru, který má výsledky diskusí shrnout do závěrečné proklamace. Práce v těchto skupinách byla stěžejní. Pro mě to byla velice dobrá zkušenost.

Co bylo zajímavé v tvé skupině?

Třeba zjištění, v jak různých poměrech žijí luterské církve v jednotlivých částech světa. Oslovilo mě například vyprávění jedné ženy středního věku, která žije v oblasti, kde útočí teroristická skupina Boko Haram. Mluvila o spolupráci křesťanů a muslimů, kteří těmto fanatickým bojovníkům čelí. Velký dojem na mě zanechala také dívka ze Spojených států, která pocházela z Kambodže. Její rodiče ji dali v šesti měsících do USA k adopci, protože si nemohli dovolit pátou dceru. Vyrostla v milující rodině a v dostatku, byla vzdělaná a šikovná, ale odstřižení od svých kořenů i od biologických rodičů nesla těžce. V diskusní skupině člověk viděl, že světové problémy, o kterých čte v novinách, dostávají najednou lidskou tvář.

Na naléhavou zprávu o násilí na ženách v Kongu a na přednášku lékaře, který provozuje nemocnici a těmto ženám pomáhá, reagovala i synodní rada. Můžeš to čtenářům nějak přiblížit?

Synodní rada zkoumá způsob, jak doktoru Denisi Mukwegemu pomoci. Je to lékař, který vybudoval v Kongu nemocnici, kde léčí ženy a děti, na nichž je pácháno sexuální násilí. O hromadném znásilňování a mrzačení žen a dívek, včetně nemluvňat, měl doktor Mukwege na shromáždění velmi naléhavou přednášku. Ve své nemocnici poskytuje postiženým ženám nejen zdravotní, ale také sociální, psychologickou a právní pomoc. Téma násilí na ženách se stalo během jednání valného shromáždění vůbec velmi živým a viditelným, problémem je totiž nejen v mnohých zemích, ale také uvnitř některých luterských církví. V této perspektivě je tedy velice dobré, že luterský svaz dbá na zastoupení žen ve všech svých orgánech, protože tím dává ženám hlas.

Jak dopadly volby do orgánů SLS a kdo byl zvolen za region střední a východní Evropy?

Valné shromáždění volilo jednak nového prezidenta, jednak radu. Prezidentem se stal Musa Panti Filibus, arcibiskup z Nigérie. Rada SLS má 48 členů (je to něco mezi výkonným orgánem a užším shromážděním) a volí se na šest let. Ze střední a východní Evropy bylo na základě nominací z regionů zvoleno pět členů rady. A důsledně se dodržovaly kvóty na zastoupení mužů a žen, ordinovaných a neordinovaných, mladých a starších. Za náš region byli do rady zvoleni systematický teolog Jerzy Janusz Sojka z Polska, arcibiskup Urmas Viilma z Estonska, generální biskup Miloš Klátik ze Slovenska, zástupkyně mládeže Věra Tkačová z Ruska a já.

Na tomto shromáždění byla přijata proklamace, schváleno několik veřejných prohlášení a rezolucí. Čeho se týkají a jaký mají dopad?

Závěrečná proklamace je samozřejmě dost obecná, protože se v sobě snaží zahrnout všechna projednávaná témata: důraz na to, že spása je zadarmo a že ani lidé a Boží stvoření nemohou být na prodej. Jde například o fenomén uprchlictví. Současný, často nedobrovolný pohyb obyvatelstva na planetě je údajně největší od dob druhé světové války a netýká se zdaleka jen Evropy, nejvíce uprchlíků se nachází v afrických a asijských zemích. V proklamaci byla zmíněna i ekologická témata, která jsou v zemích třetího světa dost palčivá. Jednotlivé schválené rezoluce byly naopak konkrétní, zaměřené na problémy v konkrétním místě – například na pronásledování křesťanů v Asii, násilí v Sýrii, nespravedlnosti ve Venezuele a podobně. Jejich asi nejdůležitější funkcí je podpořit místní církve. Tato forma vyjádření solidarity je pro ně, jak jsem pochopila, důležitá.

Jak vypadal doprovodný program?

Abychom netrávili dny od rána do večera jenom jednáním, bylo možné navštívit jakýsi trh možností, kde byly prezentovány různé projekty a dělo se tam leccos zajímavého. Ženy z Etiopie vařily kávu, člověk mohl shlédnout různé výstavy nebo se účastnit workshopu. V neděli byla na místním stadionu velká a slavnostní připomínka reformace ve formě bohoslužeb s účastí delegátů valného shromáždění, ekumenických hostů, místních luteránů i zástupců státní správy, včetně prezidenta Namibie.

Co bylo pro tebe objevné a nad čím ses trošku pozastavovala?

Zajímavé bylo potkat lidi z různých koutů světa a vidět zcela konkrétně, jak žijí svojí vírou v podmínkách, které jsou ve srovnání s našimi často značně obtížné. Zároveň jsem trochu bojovala s nešvarem, který asi provází všechna velká shromáždění – že se totiž používá jazyk, který je plný vznešených slov a současně dost vyprázděný.

Měla jsi čas se trochu porozhlédnout po té pro nás exotické zemi?

Skoro vůbec. Byli jsme značně izolováni v hotelovém komplexu a volného času moc nebylo. Dvakrát jsem se podívala do centra hlavního města, které vypadá dost evropsky či americky. A na závěr jsem byla na krátkém safari nedaleko Windhoeku, to byl jediný výlet, ale stál za to. Autem se projíždí mezi žirafami, nosorožci a antilopami, slunce svítí úplně jinak než u nás, o dost ostřeji, kolem je zajímavá příroda, taky úplně jiná než u nás. Letos v Namibii po třech letech zapršelo, takže bylo na jejich poměry zeleno. Jinak prý bývá žluto, sucho.

Co tě jako členku rady SLS čeká?

Týdenní jednání v radě SLS jednou za rok. K tomu bych měla pokaždé dopředu nastudovat materiály. A pak jakési sledování našeho středo- a východoevropského regionu, co se kde v církvích děje a řeší, abych mohla fundovaně předávat informace. Zároveň jsem byla při radě SLS zařazena do „výboru pro misii a rozvoj“, ale zatím moc nevím, co to bude obnášet. Jsem tedy docela zvědavá, co mě čeká.

ptala se Daniela Ženatá