(ČB 12/2016) „… Ona se teda nevdala, když myslíš, zůstala sama. Ani děcka neměla, jenom nás, žáky ve škole. A všichni ji měli vždycky rádi, to vím, protože učila i některý naše rodiče. A teďka už je stará a už měla jít do penze, jenomže je na světě sama a co by dělala, že jo? To mi sama řekla, když jsem se jí takhle nenápadně vyptávala,“ vypráví Helenka panu Pokornému o své paní učitelce. Ještě neřekne nahlas, že by se ti dva mohli spřátelit… Celá příhoda má docela uvěřitelný začátek. Panu Pokornému je skoro osmdesát, žije ve velikém městě na rozlehlém sídlišti a je sám. Manželka Libuška zemřela už před několika lety, děti s vnoučaty jsou daleko. V desátém patře domu, kde bydlí pan Pokorný,

Poslechněte si článek:

je devět bytů, v jednom z nich bydlí s rodiči Helenka. Ti jsou hodně v práci, Helenka je často doma sama. To je pořád ještě příhoda docela uvěřitelná. Samota jednotlivců ve velkém domě nás nepřekvapí.

O maličko méně uvěřitelné je přátelství, které se mezi starým panem Pokorným a Helenkou vytvoří. Párkrát jedou spolu výtahem, někdy Helenka podrží panu Pokornému dveře. Pak k němu zajde na návštěvu. Vyprávějí si. Helenka se diví, že dřív nebyly počítače a televize a pak byla doba, kdy se stály fronty na toaletní papír a na banány. Ale dinosaury nezažil už ani pan Pokorný. V časech, kdy on byl malý, to ale vůbec nebylo nudné. I když se zdá, že toho na světě bylo mnohem méně. Ani teď by mu nic nechybělo, kdyby vedle sebe měl svou milou Libušku.

Pan Pokorný s Helenkou začnou kreslit. Staré pero s násadkou opatrně namáčejí do inkoustu. Objeví se kočka, klubíčko, pak paní Pokorná. Příběh se stává stále méně uvěřitelným. Obrázky se začínají hýbat a mluvit a já už vám toho moc neprozradím. Přečtěte si to sami…

Povídání a malování může být kouzlem, které zažene samotu, může bořit hranice mezi nejmladšími a nejstaršími a možná i hranice úplně jiné. Tak se to píše na obálce knihy.

Mobilní hospic Cesta domů vydává knížky a letáky už více let. Tématem není jen paliativní péče, umírání a smrt. Často je to lidskost, rozhovor, přiznání strachu a hledání, co s ním. Decentní nahlížení za opony. Cesta domů otvírá nelehká témata, zpřístupňuje je i dětem. Právě na knihy pro děti se zaměřuje edice Bludiště. Některé z knih jsou nejen ke čtení, ale i k dokreslování nebo vystřihování, třeba když děti budou nemocné nebo dokonce i v nemocnici.

Knížka Příhoda málo uvěřitelná je pro děti od pěti let. Dospělým se možná zdají méně uvěřitelné jiné věci než dětem. Nebo je třeba příběh vyprovokuje k málo uvěřitelným návštěvám, rozhovorům… Příběhy totiž pomáhají fantazii posunout ke skutečnosti, nápad k realizaci.

Lenka Ridzoňová

GOLDFLAM, Arnošt. Příhoda málo uvěřitelná. Praha: Cesta domů, 2016, 48 stran. ISBN: 978-80-88126-17-1