(ČB 11/2016) RNDr. Lydie Roskovcová, rozená Součková (*1936), je dcerou významného teologa J. B. Součka a vnučkou prvního synodního seniora ČCE Josefa Součka. Dětství prožila v Praze-Střešovicích, v rodinném domě se zahradou, kde bydlí s rodinou dodnes. Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a pracovala přes třicet let ve Fyzikálním ústavu ČSAV, kde se věnovala výzkumu optických vlastností polovodičů. Od roku 1994 vedla jako šéfredaktorka devět let Českého bratra. Její angažmá v církvi vedlo k tomu, že byla v roce 1997 zvolena synodní kurátorkou a tuto funkci vykonávala šest let. Je vdaná, má tři syny a sedm vnuků.

Poslechněte si článek:

Tento rozhovor, vedený u příležitosti vašeho životního jubilea, bude především bilanční. Tak to vezmeme od začátku: jaké máte vzpomínky na své dětství?
Zvláštní na mém životě je, že jsem se nehnula z místa. Žiju celý život ve stejném domě. Dům postavili moji rodiče snad během jednoho roku, tehdy se stavělo rychle. Sotva dům dostavěli, zemřel nečekaně maminčin otec, farář Pípal. Babička se přestěhovala k nám, v podkroví pro ni naši upravili garsoniéru s příslušenstvím a vlastně celý zbytek života bydlela s námi. Byla to tichá, nenápadná a laskavá žena, celé večery trávila psaním dopisů příbuzenstvu do Ameriky, odkud s dědečkem přišla. Jako dítě jsem si toho tak nevšímala, ale dneska vidím, že to byla mimořádná žena.

O vašem dědečkovi Josefu Součkovi, prvním synodním seniorovi ČCE jsme psali v ČB 10/2014. Byla to obdivuhodná osobnost. Jaké na něj máte vzpomínky vy?
Dědečka Součka znám spíše z vyprávění. Zemřel, když jsem byla hodně malá, vlastně si na něj moc nepamatuji. Existuje fotografie, na které sedí už dost nemocný v křesle na zahradě a já jako malá holčička mu nosím sedmikrásky. Jeho ženu, mou babičku, si pamatuji ale velice dobře. Ta zemřela až v letech mé dospělosti.

Rovněž váš otec byl nepřehlédnutelnou osobností. Vychoval celou generaci teologů, především jako učitel pololegálního dálkového studia teologie v době, kdy byly za války vysoké školy zavřeny, napsal mnoho učebnic, skript a pomůcek již jako řádný vysokoškolský učitel. Jaký byl jako rodič a hlava rodiny?
No, tatínek moc hlava nebyl. Vlastně byl, ale maminka byla velice účinný krk. Věci běžného života zařizovala vždycky ona. Otec byl nepraktický člověk, ani ke zručnosti nebyl nikdy veden, zatímco maminka byla šikovná, dokázala si se vším poradit. Měli harmonický vztah a měli se moc rádi.

Kudy se ubírala léta vašeho dospívání a mladosti?
Byla to těžká padesátá léta. Na gymnázium jsem se dostala díky nějakému komunistovi, který prosadil, že několik nadaných dětí, které neměly doporučení, přijmou a že je převychovají v duchu jejich ideologie. V mém případě se převýchova moc nepovedla. Také jsem docela těžce onemocněla, přechodila jsem zápal plic a měla tuberkulózní nález. Asi půl roku jsem vůbec nechodila do školy, snažila jsem se učit doma, protože jsem měla dělat zkoušky. V maturitním ročníku jsem měla kvůli otci teologovi problém, pak se začaly dít takové podivné věci, jako že se ztratily nějaké moje kompozice, ačkoli jsem je odevzdala, a dostala jsem tudíž pětku a podobně. Vypadalo to, že se mě chtějí zbavit. Otec mi nakonec vyjednal přestup na jinou školu „ze zdravotních důvodů“, protože jsem nemohla chodit daleko pěšky a už vůbec ne do kopce, a k nové škole jsem se mohla pohodlně dostat tramvají. Tamější ředitel byl rozumný zastánce jak žáků, tak některých kantorů s takzvaným škraloupem.

To moje studium fyziky byla spíše náhoda. Líbila se mně historie, uvažovala jsem o biologii. Ale v padesátých letech studovat historii – to mi otec rozmlouval. Odmaturovala jsem se samými jedničkami a měla jsem samé jedničky i na závěrečném vysvědčení, což mi otevíralo cestu k přijetí na některé vysoké školy bez přijímaček. Přihlásila jsem se na pedagogickou fakultu, obor matematika fyzika, když už jsem se dřela tyto předměty jako blázen na zkoušky kvůli nemoci. Zavolali mě ale k děkanovi; že jsem se snad zbláznila jít s tím politickým profilem na pedagogiku. A ukázali mi mou složku, kde bylo červeně podtrženo „chodí do kostela, otec profesor teologie“. Pan děkan však povídá: „Vy máte ale samé jedničky! Tak půjdete tam a tam, já už to tam domluvím“. A poslal mě na matematicko-fyzikální fakultu, kde mě přijali.

Považujete takové věci za náhody, nebo Boží řízení?
Nejsem nijak pověrčivá, mám ale dojem, že nějaký záměr se naplnil. Spoustu věcí v životě jsem neplánovala, nechtěla dělat, ale nakonec se něco stalo a bylo to dobře. Nechtěla jsem být nemocná, nechtěla jsem, aby mě víceméně vyhodili ze střední školy, nechtěla jsem na matfyz. Ale asi jsem dostala nějaký úkol, kterému se člověk nevyhne a který musí nést. Díky profesi jsem se seznámila s manželem, věrným katolíkem. A to považuji za další Boží řízení. Za to že jsem spojila život s katolíkem, jsem nesmírně vděčná. Zbavilo mě to averze vůči jiným církvím. Měli jsme katolickou svatbu, oddával nás páter Bouše a povzbuzoval nás v tom, že je třeba stavět na společném, a že ví, že děti budeme vychovávat křesťansky. Všichni synové jsou pokřtěni v katolickém kostele, tak jak jsem to slíbila.

Angažovala jste se v evangelické mládeži?
Chodívala jsem do pražské mládeže, organizovali jsme výlety, besedy, společenství to bylo velice hezké. Přesto jsem cítila jakýsi odstup. Můj otec byl tehdy dost populární osoba a o mně se říkalo „ona je dcera profesora Součka“. Já jsem se šíleně vztekala, vadilo mně to. Navíc jsem se kvůli nemoci musela později vzdát výletů a brigád a ulpívalo na mně jakési stigma člověka, který může někoho nakazit, i když to vůbec nebyla pravda. Tohle všechno mezi spolužáky na matfyzu nebylo. Přijali mě jako normální spolužačku, co má sice tělocvik pro kriply, ale to měl kdekdo, a jinak je fajn. Měli jsme vynikající partu přátel, dodnes se scházíme. S mým mužem jsme k této skupině patřili, ale chodit spolu jsme vlastně začali až asi dva roky po škole.

Jak se evangelická a katolická víra ve vašem vztahu snášely či doplňovaly?
Myslím, že moje angažmá v evangelické církvi je silně ovlivněno mým katolickým manželem a asi i naopak, což považuju za obrovské obohacení. Určitě bych se nedostala do vedení církve, kdybych neprošla touto osobní zkušeností. To Pán Bůh nějak dobře zařizuje, přestože se člověk většinou brání. Ale Pán Bůh ho nějak přemůže a je to k dobrému. Tohle ovšem člověk nevidí v reálném čase, ale až s odstupem.

A v redakci Českého bratra jste se octla jak?
Za tím je střešovický sbor. Do dorostu chodil chlapec jménem Jaroslav Vetter. Pak vystudoval teologii a po několika sborech a působení na synodní radě přišel jako farář do Střešovic. Bylo to ve svízelných sedmdesátých letech. Farář Vetter, se kterým jsem těsně a ráda spolupracovala, mě přitáhl také do redakční rady Českého bratra, kterého měl na starosti. Vedoucím redaktorem byl tehdy Zdeněk Susa, povoláním lékař, v té době ještě v plném pracovním nasazení. Když ho pak zvolili synodním kurátorem, už by to nešlo všechno dohromady. Vyzvali mě, abych převzala funkci vedoucí redaktorky. Neměla jsem žádný pádný důvod to odmítnout, byla jsem krátce ve starobním důchodu, kam jsem šla, jakmile to bylo možné, právě proto, že jsem chtěla mít volné ruce pro práci v církvi. V té době už jsem byla ve střešovickém staršovstvu, od roku 1990 pak jednadvacet let jako kurátorka.

Vedoucí redaktor byla tehdy dobrovolná funkce?
Ano. Placená byla technická redaktorka, redakční rada včetně práce vedoucího redaktora se ale zajišťovala dobrovolnicky. Český bratr vycházel 18 krát do roka a číslo mělo 16 stránek, počítače v této branži teprve začínaly. Začátky mé práce v Českém bratru byly zvlášť dramatické, protože nenadále odešla technická redaktorka a já jsem v redakci zůstala na všechno sama. Učila jsem se dělat sazbu, vytvářela jsem obálky časopisu, přepisovala ručně příspěvky, prostě všechno. Byla jsem v redakci skoro pořád, až později jsem získala smlouvu na poloviční úvazek. V té době jsem také pracovala v seniorátním výboru.

Na co z té doby ráda vzpomínáte?
Devadesátá léta byly dobré roky. Až později, jako synodní kurátorka, jsem začala vidět stíny té doby. Bylo to za synodního seniora Pavla Smetany a periodicky se opakovaly výtky, že neudělal po revoluci pořádné čistky a podobně. S odstupem času si stále víc myslím, že se tehdy zachoval velice správně, pastýřsky a přitom pevně. Za to jsem dodneška velice vděčná. On to všechno unesl, spolykal a vydržel, a přitom zůstal otevřený a přátelský. Ty útoky byly přitom někdy dost kruté, nevybíravé a od lidí, od kterých bych to nečekala.

V roce 1997 jste byla zvolena do náročné a zodpovědné funkce synodní kurátorky.
Ano. Byla to hezká práce. V té šestici jsme se shodli a udělalo se hodně dobrého. Pavel Smetana má veliký cit pro lidi a jejich problémy. Výborný pastýř i synodní senior. Myslím, že současný synodní senior, který byl tehdy jako poměrně mladý farář jedním z náměstků, se od Pavla Smetany naučil mnohému, co dnes může zúročit.

Co je vám na ČCE drahé?
Oceňuji, že církev dokáže být tolerantní, že dokáže naslouchat a netvrdí, že to, co říká ona, je to nejlepší nebo jediné správné. Naslouchání druhým je strašně důležité. Dnes i v katolické církvi jsou hlasy naslouchající – třeba papež František nebo i jeho předchůdce Jan Pavel II. A to je dobře. Vážím si toho, že naše církev se dokázala sjednotit, že otcové zakladatelé se domluvili, ačkoli doba tomu nebyla příliš nakloněna.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Čtenáři by se měli starat o to, aby Český bratr vycházel. Takže prosím, předplácejte! Máte-li připomínky, pište! A pokud máte ve sboru někoho hodného následování, napište o něm!

A úplně na závěr?
Mě po celý život provází konfirmační verš, který mám obzvlášť ráda v kralickém znění: „Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé.“ (Ř 12,21) Jako konfirmandka jsem z něj nebyla nadšena, asi jsem tomu moc nerozuměla, ale jak stárnu, zjišťuju, že to je pro život slovo pravdivé a důležité.

ptala se Daniela Ženatá