(ČB 7-8/2016) Na tuto otázku se nedá odpovědět snadno; jednak proto, že se jí při čtení Bible málo zabýváme, jednak proto, že sami příliš často nevíme, co je dobré, a co zlé. Starý zákon častěji než o hněvu lidském mluví o hněvu Božím.

Poslechněte si článek:

Člověk, když se hněvá, projevuje svůj hněv i tělesně. Zůstává však vždy alespoň minimálně závislý na tom, nač reaguje. Kde si člověk počíná afektivně, tam Bůh reaguje suverénně. Hněv Boží působí jako hybná síla práva a spravedlnosti. O Božím hněvu se dočteme například jako o reakci na zlo nepřátel (Žalm 7,7), anebo v souvislosti s pádem Judska a zničením Jeruzaléma a jeruzalémského chrámu (např. Druhá královská 24,20; Pláč 2). Dočteme se tak o Božím vztahu k vnitřně hluboce zkaženému Izraeli, z něhož se pouhou opravou pravý Boží lid sice nestane, Judejci však díky němu mohli o svých neštěstích uvažovat ukotveně. V kritické době mohli vědět, že se nenacházejí v nicotě, nýbrž ve vztahu k Boží moci.

Boží hněv není pouhá naštvanost, je to aspekt Boží moci, k níž patří i láska a milost (Žalm 102), a tak také šance, i po nejhlubší zkáze. Ve Starém zákoně má Boží hněv často co dělat s otázkou viny a spravedlnosti. Jsou však i místa, kde se zdá záhadný (Žalm 6). Vymyká se pochopení jednak díky tomu, jak dalece přesahuje perspektivu člověka, jakož i proto, že se tu zvlášť silně ozývá Boží svatost.

Abychom však dostáli otázce, kterou jsme si na začátku položili – proč se ptát na Boží hněv a číst biblické texty, které se o něm zmiňují? Jednak kvůli Jóbovu umění přijímat i to nešťastné, tak jak to je. A pak – Boží moc nelze podceňovat. Kdepak Bůh jako paňáca, který jako by souhlasil se vším, co nás napadne! Pokud se tedy odvážíme uvažovat o dlouhodobě špatném stavu různých církevních institucí, nemusíme se spokojit se zamlčováním, ale ani s historickým nebo sociologickým vysvětlením, které slouží popisu, ne však zdůvodnění. Proč v tom nespatřovat i projev Božího hněvu? Přitom co je to oproti někdejšímu Izraeli… Vědomí převahy Boží milosti nad hněvem nás může zbavovat obav. Odvážíme se takových úvah, které by se přiblížily i kalvínským tradicím?

Jiří Hoblík, teolog a vysokoškolský učitel