(ČB 7-8/2016) Zdálo by se, že hněv je pro literární zpracování vděčným tématem. Kupodivu jej ale v literatuře, a zvláště v té křesťansky orientované, příliš nenacházíme. Jednou z výjimek, kterou bychom zrovna u takového typu básnické osobnosti možná těžko čekali, je básník Jan Zahradníček. Právě jeho poezii, ale i básníkův život, s poezií se úzce prolínající, hněv velmi poznamenal, a to hned několika způsoby. Hněv zvnějšku pocítil Jan Zahradníček velmi citelně a krutě ze strany totalitního státního aparátu. V roce 1951 byl zatčen a po vykonstruovaném procesu záhy uvězněn. Absurditu i zrůdnost politické

Poslechněte si článek:

mašinérie, brutalitu policejních výslechů, šikanu ze strany bachařů, psychický nátlak a neutěšené podmínky vězení, ve kterém měl strávit 13 let, to vše velmi sugestivně Zahradníček popsal ve sbírce Dům Strach.

Vyslýchá se.
Ve všech čtyřiadvaceti pokojích najednou.
Vždy jeden a dva a nezbytný ovšem psací stroj.
Ti dva s nudou se přehrabující v cizích útrobách.
A ten chudák jak na trní.
Tak začíná Hodina Bičování.
Zde slova nemají smyslu.
Zde o barvách hovoří slepí.
To nadpřirozená prostřednost všechno rovná k obrazu svému…

Ve vězení nakonec Zahradníček strávil devět let. Propuštěn byl až v květnu 1960 v rámci všeobecné amnestie, pouhých několik měsíců před smrtí. Je obdivuhodné, že po celou dobu vězení si udržel pokoru a důvěru k Bohu. Právě pevná religiozita a naděje, kterou díky víře měl, jej držela naživu a – jak sám později vypověděl – před branami šílenství. Průzračnost Zahradníčkovy víry, která se navzdory palčivému životnímu osudu nikterak neztenčila, vděčnost a upřímnost jeho veršů, to jsou konstanty Zahradníčkovy vězeňské tvorby.

Ještě dýchám.
Je mi chladno.
Mám hlad.
Ještě dýchám a slyším dech Kohosi blízko.
Jsi to ty, Pane, jenž vstupuješ dveřmi zavřenými… Bud vítán.
[…]
Pojď, Pane. Jak vězeň k vězni. Mé srdce je dokořán.
Konečně…

Hněv se objevuje v Zahradníčkově poezii i z jeho vlastních úst. Vždy je to ale hněv jaksi tlumený, pokorný, spíše nepřímý a náznakový nežli sežehující plamen zloby. Objevuje se velmi vzácně, a to v situacích, které jsou již vyhnány do krajnosti.   Tak Zahradníček píše ve sbírkách Stará země a La Saletta, to ještě před svým uvězněním, když je zděšen z hrůz druhé světové války, jíž byl svědkem. Jeho hněv, který se za léta válečného běsnění a nacistických zrůdností nashromáždil, se snáší na všecko: Za Ležáky a za Lidice, / za červen čtyřicet dva./ Za Mathausen a za Oswięcim, / Terezín, Buchenwald ‒ co vím. Za krádeže a rekvizice, / za zvony, chléb a řeč a dech, / jež brávali nám neštítíce / se chlemtat po psích způsobech, / za Polsko, Polsko, jež se křísí. Zde Zahradníček dokonce překračuje hranice dosavadní Boží nedotknutelnosti, když se ve svých verších přiznává k rouhačským sklonům: Krev slov napájí a slovo krví šílí, / a i když mlčel bych, mlčení roste ze mne, / v podobě rouhání, v podobě vzpoury temné.

V poválečných básních se objevuje také jeho zklamání i rozhořčení z přitakání československého lidu iluzi komunismu, v němž básník viděl zkázu a mravní záhubu, objevuje se nepřímé, ale naléhavé varování, básníkova zlá předtucha: rozlézají se obojživelníci pravdy a lži / temnoty houstnou / naděje chudých melou už z posledního […] Aby se tak Evropa vrátila ke své první lásce / holdujíc Beránkovi / aby se tak můj národ vrátil / svatý Václave

Vůbec nejsilnější slova se objevují v Zahradníčkových básních, které napsal pod vlivem další těžké životní rány, když jeho dvě dcerky zemřely po otravě houbami. Tato tragédie Zahradníčka zlomila, jeho básně z tohoto období jsou velmi drásavé. Trpěl-li pokorně do té doby všechna příkoří a nepřízeň životních událostí, po smrti svých dcer si dovolí vůči Bohu nejvíce; objevuje se zde přímá výčitka i pochybnost nad Božím vyslyšením:

Snad naschvál odešly strážné stíny.
Šíp modlitby střelné nedolét do Srdce Slitovného…
Nevím – v zamžené dálce žalu hovoří hlasy přátel, zvou zvony kovovým domlouváním.

Všechny případy, kdy Zahradníčkova zoufalost vyústí hněvem, spojuje ovšem jedna společná okolnost. Když už se Zahradníček k hněvu odhodlá, je to hněv pokorný, smířlivý, stále v intencích křesťanského smýšlení a cítění. I hněv nasměrovaný na Boha vždy vyústí ve smíření, vrátí se obloukem k vyznání oddanosti a přináležitosti. Boží existence, záruka milosrdenství, je Zahradníčkovi nezviklatelnou konstantou, kterou neporazí ani momenty beznadějnosti a palčivé bolesti, kterou byl ve svém životě bičován. Snad tak lze říci, že Zahradníček vstříc mnohostrannému utrpení obstál. Obstál jak ve své důvěře k Bohu, tak jejím prostřednictvím ve všech životních zkouškách.

Adéla Rozbořilová, studentka bohemistiky a české literatury