(ČB 6/2016) V minulém čísle jsme si připomněli kostely architekta Bohumila Bareše na Valašsku. Na druhé straně republiky, v Chotiněvsi pod Českým středohořím byl postaven ještě jeden jeho kostel. Stavbu stojí zato si připomenout i vzhledem k zajímavému příběhu reemigrantů z ukrajinského Boratína a okolí. Přišli do Čech v roce 1945 se Svobodovou armádou a ženy a děti je následovaly o dva roky později.

Poslechněte si článek:

A jako ovocnáři si vybrali úrodný kraj právě v okolí obce Chotiněves, ležící mezi Litoměřicemi a Úštěkem. Po vysídlení německého obyvatelstva byla tato oblast opuštěna. Centrum německých evangelíků bylo původně v obci Habřina (něm. Haber) u Úštěku a mělo dlouhou historii a význam pro široké okolí. Německá toleranční modlitebna byla postavena již v roce 1783 a v roce 1851 ji nahradil kostel s věží. Dnes je to ruina a nic nevypovídá o tom, že z tohoto místa byly zřizovány kazatelské stanice v řadě významných měst v širokém okolí od Chomutova až po Rumburk. Volynští Češi ale o tento kostel zájem neměli, zřejmě kvůli jeho již podhorské poloze nebo i z odporu k německé tradici tohoto místa.

Cesta k novému kostelu
Svoji novou „zaslíbenou zemi“ na Litoměřicku nazývali Volynští Český Boratín. Sbor byl definitivně ustanoven v roce 1948 a jeho součásti byla i kazatelská stanice v Encovanech, kde se usadili pobělohorští Češi ze Zelova. Náboženství patřilo k jejich životnímu stylu a brzy se rozhodli postavit si kostel. Neúnavně na tomto plánu pracoval i první farář nového sboru Jaroslav Opočenský. Stavba kostela v Chotiněvsi byla slavnostně započata v prosinci 1950. Hlavní organizátor pojal zahájení stavby jako společenskou událost a pozval na brigádu všechny faráře Podřípského seniorátu. Přijeli téměř všichni a ještě i spousta dalších. Díky velkému nadšení a množství odvedených svépomocných prací farníků byl kostel dříve než po roce, 18. listopadu 1951, za přítomnosti synodního seniora Viktora Hájka slavnostně vysvěcen. Generace českých poutníků tak postavily již druhý kostel, první ještě v ukrajinském Boratíně v roce 1907 – do okolí Boratína přišlo prvních 14 rodin z podkrkonošského Libštátu v roce 1872. Tento nomádský příběh připomíná v interiéru chotiněvského kostela ještě dnes kazatelna a stůl Páně. Oba prvky mobiliáře stěhovali čeští osadnicí z Ukrajiny do rodné vlasti s sebou jako „archu úmluvy“. Interiér kostela pak v osmdesátých letech doplnily lustry od novoborských sklářů a dřevěná plastika od Adama Davida, z které je jasně patrný kalich jako symbol reformace. Co by chotiněvský kostel dnes potřeboval, je lepší hygienické zázemí, kuchyňka i obnovená fasáda.

Výhled do budoucnosti sboru / možnost letní rekreace v Úštěku
Za působení faráře Zdeňka Bárty, porevolučního poslance a senátora, již k jedné přestavbě kostela došlo. V roce 1987 se chrám rekonstruoval a zvýšila se věž, kam byl umístěn zvon z rozpadajícího se kostela v Habřině. Akt, který Bárta popisuje jako symbol česko-německého smíření po hrůzách války a poválečného transferu německých Čechů. Podle kurátorky Aleny Hálové sbor zvažuje i aktivnější působení v kazatelské stanici Ústěku (6 km), kde rekonstruují byt i s pomocí zahraničních darů (viz. čl. Kulatý stůl J. Vondrové v tomto čísle). Zde by mohl bydlet nový farář, protože sbor po 15 letech působení farářky Martiny Šerákové a 17 let služby Zdeňka Bárty hledá nového duchovního. Faráři doposavad bydleli přímo v Chotiněvsi nebo v krásné vile se zahradou na samotě poblíž hornořepčické vlakové zastávky. Vila je však v současnosti ve špatném stavu a sbor ji chce ve spolupráci s Krabčickou Diakonií přebudovat na chráněné bydlení pro seniory.

Krásy kostela v Chotiněvsi, města Úštěku s unikátním historickým centrem i půvaby středohoří můžete poznat i vy, třeba ještě letos v létě. Na úštěcké faře poblíž náměstí sbor pronajímá malý byt. Lze navštívit unikátní synagogu, hezké obchůdky nebo se vykoupat v blízkém rybníku Chmelař s písčitými plážemi. Na stránkách sboru www.chotineves.evangnet.cz naleznete všechny podrobnosti i kontakty.

Jan Kirschner, foto autor