(ČB 5/2016) Eva Zadražilová (*1962) byla zvolena již podruhé do funkce 2. náměstkyně synodního kurátora. Tato energická žena je zároveň čtvrté volební období starostkou v Moravči a aktivní členkou tamějšího sboru. Je vdaná, má dvě děti a dvě vnoučata. Na začátku roku 2010 poskytla Českému bratru rozhovor jako čerstvě zvolená členka synodní rady. Od té doby uplynulo šest

Poslechněte si článek:

let. Do ekonomických záležitostí vstoupila tehdy v době četných personálních změn v ústředí církve a zavádění nového ekonomického programu.

Jak bys s šestiletým odstupem zhodnotila tyto poněkud divoké začátky ve funkci?
Mám radost z toho, že ekonomické oddělení se posunulo k dobrému. Podle mě tam nyní pracuje profesionální tým, který dobře zvládá celou agendu. Ty divoké časy, které byly v roce 2009, i tehdejší personální turbulence jsou minulostí. Zavádění nového programu bylo také náročné, ale dnes už jde vše hladce.

Tehdy jsi řekla, že bys byla moc ráda, kdybys na konci svého funkčního období mohla říct: ano, ekonomické oddělení funguje, běží to vlastě samo. Takže se to splnilo?
Ano, splnilo a mám z toho opravdu dobrý pocit. Jediné, co stále hrneme před sebou, je to takzvané farářské nepeněžní plnění. Faráři bydlící na farách za levnější peníze by měli z tohoto jakoby naturálního příjmu odvádět daň. Někteří daň platí, někteří ale ne. A je to tím, že každý finanční úřad se na tuto problematiku dívá jinak, a také je to do jisté míry věc politického rozhodnutí. Ale pracujeme na tom a na jarním setkání seniorů a seniorátních kurátorů v Herlíkovicích jsme návrh řešení již představili.

Jak se dařilo po celou dobu kloubit církevní funkci se starostováním v Moravči?
No, já vlastně sedím na třech židlích, ne na dvou. Kromě práce v synodní radě a starostování v Moravči ještě funguji jako soukromá účetní. A to nepočítám svou rodinu, zahradu a domácnost, které si také žádají své. Jsem už dvojnásobná babička a dcera s rodinou bydlí hned vedle, tak je někdy složité vše zkoordinovat. Ale vždycky to nějak šlo, tak ačkoli posledního půlroku se turbulence zvyšují, doufám, že to půjde vše skloubit i dál.

Co vidíš kriticky na fungování nejvyššího orgánu naší církve?
Při svém druhém zvolení do synodní rady jsem si uvědomila, že není dobré, že synodní rada nastupuje do funkce v listopadu. Je to úplně špatný termín. Poprvé jsem to vůbec nevnímala, tu zodpovědnost jsem jaksi necítila, ale nyní vidím, co to přináší těžkostí. Stará synodní rada některé věci už nechce rozhodovat, nechává to na nově zvolené synodní radě, která se volí na synodu v květnu. Do funkcí ale nová šestice nastupuje až koncem listopadu, kdy se schvaluje rozpočet na další rok. Pak jsou Vánoce, začne nový kalendářní rok, pak se uzavírá účetnictví a podávají se daňová přiznání, do toho se mají už připravovat tisky na synod a nová synodní rada se nestačila ještě kloudně rozkoukat. Vede mě to k úvaze o změně termínu, kdy se mají reálně synodní rady střídat.

Synod tě zvolil opět do šestičlenné synodní rady. Bylo těžké přijmout kandidaturu, když člověk už ví, do čeho jde?
Těžké bylo, že mě spousta lidí přemlouvala, abych vzala funkci synodní kurátorky. Dostala jsem i hodně nominací z celé církve. Bylo pro mě hodně těžké se rozhodnout, jak se k tomu postavím. Bylo mi jasné, že plný úvazek by se už se starostováním ani s rodinným životem nedal skloubit. Takže jsem vděčná, že synod ve své moudrosti rozhodl, že jsem opět druhou náměstkyní a tím pádem vše zůstalo, jak bylo dřív. Někdy mě napadá, že jsem už do druhého funkčního období neměla chodit. Na druhou stranu návaznost je také důležitá. V nové synodní radě jsme dva, co už jsme tam byli šest předchozích let, a vidím, že představujeme určitou kontinuitu.

V tvém referátu jakožto náměstkyně synodního kurátora jsou hlavně ekonomické věci. Co všechno máš v této oblasti na starosti?
Dost se to oproti minulým šesti letům promíchalo. Každou oblast života církve nemá na starost jeden člen synodní rady, ale dva. Měli by se doplňovat, jeden je určen jako hlavní, druhý by mu měl pomáhat. Takže něco jsem předala Vladimíru Zikmundovi. V mém referátu zůstal dohled na rozpočet, účetnictví, nově mám pod sebou archiv, což je tak trochu můj koníček. Naopak Jeronýmovu jednotu převzal Jiří Schneider. Tu jsem předala kvůli možnému střetu zájmů. Můj muž je totiž náhradníkem ústředního představenstva Jeronýmovy jednoty.

K rozdělování peněz z restitučních náhrad, které evangelická církev dostává od státu, byla zřízena grantová komise, jíž jsi také členkou. Jaké projekty už máte na stole?
Grantová komise čile pracuje. Oslovili jsme prostřednictvím sborů lidi z celé církve, kteří by mohli v této problematice pomoci a moc hezké je, že se jich přihlásilo docela hodně. Vznikla skupina, která vypracovala pravidla pro podávání a posuzování grantů. Pravidla a vzorové výzvy půjdou letos v květnu na synod. A pokud synod podklady schválí, budou moct sbory posílat žádosti.

Jsou sbory a diakonická střediska aktivní? Nebo je chceš povzbudit?
Ne, to je ještě předčasné. Nejdřív musí synod schválit ta pravidla a další postup. Výzvy se budou vyhlašovat v létě, žádosti se budou přijímat na rok 2017. Synod musí také rozhodnout (nebo k tomu pověřit synodní radu), kolik projektů bude možné v roce realizovat nebo kolik peněz můžeme na projekty nabídnout. To se všechno teprve bude řešit. Část náhrad by měly dostat přímo senioráty na drobnější projekty. Ty pak bude seniorát sám spravovat a kontrolovat; rozhodne, co, komu a za kolik.

Kromě ekonomických záležitostí jsi také například v humanitární komisi. Co se řeší tam?
 Problematiku humanitární (původně povodňové) komise synodní rady nyní zaštiťuje víceméně Diakonie – Středisko rozvojové a humanitární spolupráce. Já jsem předsedkyně dozorčí rady tohoto střediska. Středisko je aktivní i v zahraničí – v Etiopii, Zambii, Moldávii, v uprchlických táborech na Blízkém východě…. Takže postavení humanitární komise se změnilo a možná se dočká i svého zrušení. Je to ještě věc k jednání, uvidíme, jak se to vyvine.

Podobně se kdysi řešila křesťanská služba, že?
Ano. Některé činnosti křesťanské služby převzala Diakonie nebo Charita a ukázalo se, že na centrální úrovni už není co řešit a o její činnost nebyl mezi členy církve zájem. Takže Poradní odbor pro křesťanskou službu zanikl.

A v Poradním odboru pro otázky životního prostředí je stále co rozvíjet?
Ano, mám jej také na starosti a ten funguje velmi dobře. K životnímu prostředí mám blízko. Pocházím z vesnice, při starostování na vztah k přírodě také stále narážím. Je to oblast, která mě zajímá a baví. Doma nutím domácí i návštěvy pečlivě třídit odpad. Na obci mám na starosti mimo jiné splachy půdy a čistotu pitné i odpadní vody. A podle zájmu médií vidím, že životní prostředí je oblast, kde církve mohou přispět svou troškou do mlýna – tady je viditelný přesah do společnosti kolem nás. Začít můžeme třeba tím vytříděným odpadem, kompostem na farní zahradě nebo kytkou ze zahrádky na stůl Páně místo koupené kytice tulipánů přivezených z Holandska. To jsou věci, kde církev ukazuje dobrý směr svému okolí.

Jak žije sbor v Moravči, kde bydlíš?
Boží působení na sboru mě stále přivádí v úžas. Máme v Moravči mladého faráře s rodinou, novou aktivitou je třeba scházení maminek, daří se letní tábory i inspirativní biblické hodiny. Babičky nám samozřejmě umírají, to je běh života, ale přicházejí noví lidé, zajímají se. Minulý rok jsme opravili kostel, máme zrenovované varhany, zateplenou faru. Sem tam se něco semele, loni třeba na faře praskla voda a byla potopa, ale to také patří k životu.

Jak vidíš budoucnost církve?
Dobře, drobné radosti to koření. Já si třeba ráda podávám s lidmi ruce. Když mou ruku stiskne někdo pevně svou upracovanou rukou, to je pro mě takové potvrzení, že to, co ve sborech prožíváme, má cenu. A církev je tu od toho, aby to říkala.

Kam bys chtěla spolu s ostatními členy synodní rady církev za příštích šest let dovést?
Máme připravenou zprávu na synod – důležitým bodem bude ustát tenčící se přísun peněz, ale také naše evangelická identita, liturgie ve sborech a podobné věci. O tom chceme diskutovat.

Jaká máš osobní přání?
Postavili jsme s mužem v Moravči dům a najednou jsme zjistili, že tam bydlíme dvacet let. A moravečský sbor je pro mě jako rodina. Přes církev mám tak širokou rodinu! To mě naplňuje vděčností. A Boží vůli i vanutí Ducha svatého tady silně cítím. Když si vzpomenu, že Moraveč byla před příchodem farářky Ester Čaškové sborem téměř na zavření, a po třiceti letech chodí do kostela v průměru kolem padesáti lidí, tak už snad ani žádná přání mít nemůžu. Všechna už se splnila.

Co bys vzkázala čtenářům Českého bratra?
Čtěte tento časopis! Dozvíte se, co dělají jinde, co se chystá k různým výročím, co hýbe církví i jejím vedením. Vždyť naše církev je tak široká a tolik se toho děje! A žádný sbor nežije jenom sám pro sebe, ale je součástí celého povšechného sboru i široké ekumeny. V tomto kontextu je možno čerpat radost a povzbuzení, když se třeba doma nedaří.

ptala se Daniela Ženatá
foto archiv a Gerhard Frey-Reininghaus