(ČB 5/2016) Po Novém roce jsem navštívil sestry a bratry ve svěřených sborech na Ukrajině, v Bohemce a Veselynivce. A právě jsem se chystal na přesun po zledovatělých cestách z Bohemky do Veselynivky, když z Veselynivky přišla zpráva, že zemřela Nina Zlatníková a bude mít pozítří pohřeb. Druhý den jsem do Veselynivky přijel. Marie Provazníková mi vyprávěla, jak se u Niny
Poslechněte si článek:
hned po smrti se sousedkami sešly a pomohly Ninu umýt a obléct. Domluvily pohřeb s dcerou, která bydlí ve vedlejší chatě a o maminku se krásně starala až do jejího konce.
Ještě v létě jsme s Marií Provazníkovou Ninu Zlatníkovou navštívili. Nedlouho předtím vyprovodila na hřbitov svého manžela; několik let nemocného Václava opatrovala. Seděli jsme na dvorku, schovávali se před vedrem pod stříškou vedle garáže, krásně pomalované květinami a zvířaty a Nina vzpomínala na manžela. Byla smutná. Málokterý pár byl tak nerozlučný jako oni dva. Nina teď zůstala sama. Hodnou dceru s rodinou ale měla ve vedlejší chatě, jezdili za ní syn a vnoučata. A měla přítelkyně, s nimiž chodila na bohoslužby a na biblické hodiny. Když jsem přijel na podzim, byla na biblické opět s námi.
Ve studeném lednu jsem však přišel na milý Zlatníkův dvorek plný smutečních hostů. Veselynivští byli všichni kolem chaty. Sousedky a rodina připravovaly jídlo. Marie Provazníková už byla na místě také. Ptal jsem se jí hned po příjezdu, zda nechce při pohřbu pomoci, měla však už vše připraveno. A já jsem jí rozuměl. Když před bezmála dvaceti lety založili evangelický sbor, byla Nina od začátku u toho. A její laskavý a moudrý pohled každého, kdo přišel do shromáždění, potěšil. A teď Ninu naposledy vyprovázeli.
V chatě v pokoji seděli kolem Niny její nejbližší a ženy ze shromáždění spolu s Marií zpívaly z Harfy Sionské. Dcera držela maminku za ruku a občas jí něco kolem hlavy v rakvi upravila. Přicházeli lidé, chvíli postáli a zase odešli. Po půl hodině vstoupilo asi deset mužů s barevnými ručníky ovázanými kolem paže, vynesli rakev s Ninou a zvlášť víko rakve na dvůr. Oboje bylo potaženo zlatým suknem. Marie připevnila na víko bílý kalich s biblickým veršem.
Na dvoře mluvila Marie podle 1. epištoly k Tesalonickým 5,10. O Nině mluvila velmi osobně. Věcně a citlivě vystihla její povahu, život s manželem, rodinou, se sousedy. Pověděla o společné radosti, když se scházeli ve shromáždění. Mluvila také nadějně k nám všem o síle a bezpečí, které nám v každé chvíli přináší víra v Krista a jeho vzkříšení.
Za zpěvu žen muži odnesli Ninu na hřbitov. Víko rakve nesli zvláštní nosiči. Otevřenou rakev postavili nad hrob. V té chvíli se lednové pošmourné nebe vyčistilo a studený vzduch začalo ohřívat slunce.
Marie přečetla několik veršů z Nového zákona, pomodlili jsme se Otčenáš. Ženy zpívaly. příbuzní a přátelé naposled Ninu pohladili, políbili ji na ruku nebo na čelo. Pak muži rakev zatloukli a spustili. Nosiči začali zahrnovat hrob. Střídali se ve čtyřech. Dva házeli hlínu do hrobu, dva jim přisunovali z okraje hromady k lopatám. Navršená hlína ubývala pomalu. Stáli jsme však klidně a soustředěně té práci přihlíželi, dokud nebylo vše hotovo. Jeden z mužů zasadil kříž se jménem a obrázkem Niny.
Všichni jsme se pak vrátili na dvůr u opuštěného domu Niny a Václava Zlatníkových. U vchodu do dvora stál muž s nádobou s vodou a mýdlem, každému opláchl ruce.
Na dvoře byly postaveny stoly s jídlem a pitím a my jsme v lednovém počasí poseděli, občerstvili se, pohovořili. Přijelo také auto s příbuznými a přáteli z Bohemky spolu s kazatelkou Ludmilou Sverdlovou. Takový krásný pohřeb bych přál každému z nás.
Miroslav Pfann
farář v Libiši, pověřený péči o sbory Veselynivka a Bohemka na Ukrajině