(ČB 4/2016) Jistěže k lidství patří i strach, stejně jako celá řada dalších pudů, které sdílíme se zvířaty. Člověk je však podle všeho povolán k tomu, aby nesetrvával na vrozeném, pudovém stupni bytí, ale aby usiloval o stupně vyšší. Pro člověka je na strachu zajímavé především to, že má být překonáván. To je smysl onoho hojně citovaného: „Nebojte se!“

Poslechněte si článek:

My dnes ovšem zažíváme pravý opak. Strach bývá všelijak ospravedlňován. Mluví se například o oprávněném strachu Čechů z uprchlíků (kteří u nás nejsou a ani k nám aktuálně nemíří). Jako by právo na strach bylo dalším kandidátem na rozšíření Listiny základních práv a svobod. Právo na strach, právo na lenost, právo na zbabělost, právo na útočnost – právo myslet a jednat jako zvířátko.

Strach živého tvora determinuje k předem připraveným reakcím: zbystření, po kterém následuje útěk či agrese. V džungli se to hodí. Chceme-li ovšem žít ve světě se zajímavějšími pravidly, než jsou pravidla džungle, nesmíme na podobné mechanismy přistupovat. A máme podezírat všechny, kteří je prohlašují za „oprávněné“. Povoláním člověka není nechat se k čemukoliv předurčovat, ale svobodně a dobře jednat.

Proto pravděpodobně ani ze samotného Boha nemáme mít strach – strach jakéhokoliv druhu. Kdyby totiž Bůh chtěl, abychom z něho strach měli, nedal by nám do vínku schopnost strach překonávat. Vystačil by si se zvířaty a nenamáhal by se tolik s tvořením člověka.

Adam Šůra