(ČB 3/2016) Dříve než se budeme věnovat dalším poválečným kostelům, přijměte pozvání do roku 1946 v německé oblasti Krkonoš. Čeští evangelíci jsou dlouho přítomni v západních Krkonoších v Křížlicích nebo Valteřicích, střed a východ byl osídlen Němci a proto Herlíkovice nebo Janské Lázně získali evangelíci až po válce. Představte si situaci vysídlených měst a vesnic. Tisíce prázdných budov, liduprázdno, rok nula – nový začátek / změna paradigmatu chcete-li. Do této situace přichází příruční obchodník s šicími stroji a zároveň tuším i evangelický farář Velkoborský, následován „praotcem“ Herlíkovic, tajemníkem synodní rady Josefem Svatoněm. Objevují na jižní stráni labského údolí prázdný luterský kostel a v jeho okolí několik budov. Tehdy již nejsou opuštěny a vlastní je tzv. národní správci: manželé Kunzovi, nebo pan Vokurka. Tato jména nám ještě dnes něco připomínají. Ano, hádáte správně, o této kapitole dějin dnes již vypovídají jen jména chaloupek. Někteří pamětníci ještě možná vědí, že hlavní budova se jmenovala Sejkorka, po romské rodině, která jako odškodné za pobyt v koncentračním táboře získala německou hospodu U Slunce, jejíž největší sláva možná byla již na začátku 20. století, kdy ji vlastnil Franz Erben, starosta Herlíkovic /Hackelsdorfu. On daroval i pozemek na výstavbu secesního kostela (1904), jehož výročí si připomínáme poutní slavností pravidelně první červencovou neděli. Tuto významnou secesní památku i její zajímavou rekonstrukci z konce osmdesátých let jsem popsal v ČB 10/2014. Po válce byl interiér kostela ale zcela jiný – vpředu luterský oltář s výrazným, ale prostým obrazem ukřižovaného Krista. Kříž jako by stál uprostřed horských luk a pod ním prostí vesničané. Možná byl obraz namalován lidovým umělcem. Později visel na Kunzárně. Víte-li, kde je mu dnes konec, prosím napište.

Hospodaření na horách
Další pamětník, syn tajemníka Svatoně Jiří upozorňuje, že první budova, kterou zde církev začala využívat, byla horní herlíkovická škola pro německé děti, dnes budova Botany za Vokurkou. Později církev školu opustila a vykoupila od národních správců budovy blíže ke kostelu, tři již jmenované a k tomu čtvrtou, pekárnu po Johanu Erbenovi, dnes známou jako Vilka. Jiří Svatoň pak do Herlíkovic jezdil aktivně až do konce osmdesátých let a celá desetiletí se s mnoha dalšími jako zemědělský inženýr výrazně podílel na provozu hospodářství. Hospodaření přežilo až do konce osmdesátých let. Poslední hospodařící správci byli manželé Kielarovi, k jejich odchodu přispěl i nešťastný požár hlavní budovy v r. 1987 (viz: ČB 10/2013). Svatoň připomíná, že hospodaření mělo za socialismu i ochranný význam pro působení církve a svobodné setkávání mládeže i dalších generací.

Horská bouda – život pod jednou střechou
Proč ale takový dlouhý úvod v seriálu o poválečných církevních stavbách? Chtěl jsem připomenout, že i církev měla výrazný podíl na záchraně mnoha opuštěných kostelů v pohraničí a její působení znamenalo kontinuitu osídlení a zachování způsobu života. Na to je dnes třeba upozorňovat, a v Krkonoších, v národním parku, kde krajina a lidé a jejich horské boudy žijí po staletí v křehké symbióze, to platí dvojnásobně. Zájem o horskou lidovou architekturu ve mně již několik let podněcuje krása staré roubenky, zmiňované Kunzárny, která by se spíše měla jmenovat Fischerbaude (Němci přejali české slovo bouda) po rodině Laurenze Fischera. Ten dům vlastnil až do vysídlení alespoň od roku 1905, zatímco Kunzovi jej prodali církvi krátce po svém příchodu do Krkonoš v r. 1950. Objekt není jen dřevěný, celá hospodářská polovina je postavena z kamene. Patří mezi typické horské boudy, kde kvůli drsnému počasí byl život lidí i hospodářských zvířat koncentrován do jednoho stavení. V patře pak býval seník (tedy dnes populární systém „all in one“). Chalupa je to jediné, co neprošlo rozsáhlou rekonstrukcí jako ostatní budovy Horského domova, kde se stavělo často i systémem demolice- novostavba, jak bylo v socialistické době běžné. V mnohém to byl přirozený vývoj, je ale otázka, jestli by k tak radikální přestavbě došlo ještě po sametové revoluci, kdy se otevřely hranice a změnil i způsob trávení volného času. Lidé dnes před velkými kolektivy často preferují dovolenou v malých penzionech rodinného typu. Také hospodaření, pobyt zvířat ve volné přírodě nebo agroturistika zažívá renesanci navzdory těžké práci a mnoha starostem. Nic si nelze idealizovat, což si uvědomuje i náš spolek Přátelé Herlíkovic, a proto chceme začít tím, že Kunzárnu, která si bohužel stále nese cejch postsocialistických posudků, chceme obnovit jako jednoduchou, ale stylovou ubytovnu s malou expozicí o historii Herlíkovic, jenž by doplňovala služby Horského domova a zvyšovala atraktivitu lokality.

Lidé z hor a plány na letošní rok
Kromě zájmu o architekturu nebo krásnou přírodu zajímají náš spolek i lidé, kteří jsou s místními horami spojeni, často věrně po celá desetiletí. Některá jména již byla zaznamenána dříve, o jiných psal ČB nedávno (naposledy o p. Jelínkové: 10/2015). Zajímavá jsou i setkání s německými krajany, kteří navzdory vysokému věku do Krkonoš stále jezdí a přispěli např. na obnovu secesních oken kostela. Za všechny jen krátce jmenují Pepiho Erbena, autora publikace o historii obce Strážné a velkého lyžaře, olympionika z Rennerovek. Jeho příběh popisuje zimní číslo časopisu Veselý výlet. Hřbitov, kde je pohřbena Pepiho matka, jsme čistili loni. Dále podporujeme setkávání mládeže a pravidelné brigády. Náš tradiční česko-německý pobyt na začátku prázdnin bude letos s účastí mladých dobrovolníků z Německa, kteří žijí celý rok v Čechách. Sdílení s touto skupinou může být zajímavé pro naši mládež i starší účastníky. Na mezigenerační brigádu je možné přijet první květnový víkend nebo od 15. srpna, na brigádu mládeže poslední týden v srpnu. Možností je více, rádi vás uvidíme, hory jsou krásné i na jaře a v létě.

Jan Kirschner