(ČB 3/2016) Když jsme se loni v únoru v rámci průzkumu tolerančních modliteben s Ing. Markem Fajmanem vydali do Prahy, netušili jsme, že naše hledání bude korunováno takovým úspěchem. Přečtením knihy Ferdinanda Hrejsy Dějiny české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech (Praha, 1927) jsme byli detailně seznámeni s historií nelehkých počátků tolerančních sborů v Praze.

Nám však šlo o to najít a prozkoumat budovu, kde se po tolerančním patentu vše odehrávalo – kolébku pražských sborů. Vzali jsme to pěšky z Hlavního nádraží Jeruzalémskou ulicí kolem nádherně opravené Jubilejní synagogy k Prašné bráně a odtud dál do Truhlářské. V ulici jsme nehledali dlouho – jediný neopravený dům byl naším cílem. Chvíli jsme čekali na úřednici z magistrátu, která nám vstup do zamčeného objektu ochotně zajistila. Za námi proudily davy turistů, po špinavé posprejované fasádě se však nikdo ani neohlédl. Nemohli tušit, čím je toto místo významné.

Dům je kulturní památkou, vlastní jej město Praha
Dům č. 8, č. p. 1113 se nachází na parcele č. 464 v katastrálním území Nové Město a jeho vlastníkem je v současné době Hlavní město Praha-městská část Praha 1. Jedná se o kulturní památku. Objekt vznikl sloučením dvou až tří gotických domů, byl barokně přestavěn v roce 1723 a klasicistně po roce 1784. V průběhu dějin se nazýval různě: „Na skále“, „Na pískách“, „dům Ratzenbeckský“. Nás však zajímá jeho historie od roku 1781.

Po vyhlášení tolerančního patentu jako první vznikla v Praze v roce 1782 německá vojenská církev augšpurského vyznání (AV). Scházela se na Malé Straně v Morziniově paláci generála Wurmsera, který byl jejím patronem. V témže roce byl v Praze ustanoven i český sbor AV, tvořený devíti evangelickými rodinami z Prahy, ostatní byli z okolí.

Ihned po založení sborů byl hledán kazatel. Pražané psali do Prešpurku faráři Institorisovi, zda by k nim nepřišel. Slova odpovědi nás dojímají ještě dnes: „…sebe bych za šťastného uznal v tom jistém městě, v kterém někdy náš blahoslavené paměti Jan Hus porušenou církev zmužile počal byl reformovati, její nové smutné zbořeniny poněkud skrze mne poopraviti… Ale k tomu je třeba ne ukonalých a již umdlévajících rukou, nýbrž čerstvých… Také je žádoucno, aby v Praze kazatel ovládal dobře i německý jazyk…“ Institoris jim pak doporučil třicetiletého Matěje Markovice, který z Uher roku 1782 ještě před Vánoci do Prahy dojel a dočasně byl ubytován v hostinci Virchově „U černé růže“.

Z tanečního sálu modlitebna pro tři sta lidí
Roku 1784 evangelíci zakoupili dvoupodlažní dům č. 8 v Truhlářské ulici na Novém Městě. Taneční sál v patře domu byl přeměněn na modlitebnu pro 300 osob. Mezi okny za stolem Páně byla umístěna nízká kazatelna, která měla formu katedry. Prostor vyplňovaly dvě řady lavic. Po straně stály varhany (v archivu sboru se uvádí plat pro varhaníka a měchošlapa), později je zmiňována dřevěná křtitelnice a čtyři tabulky na čísla písní; české verše z Písma v modlitebně se zdůrazňují ve smlouvě z roku 1789. Ostatní prostory objektu byly upraveny na byty duchovního, kostelníka, případně i kantora. K domu náležela farní zahrádka, která byla osázena jabloněmi, broskvoněmi, švestkami a vinnou révou.

Stopa kazatele Matěje Markovice
Od roku 1785 užíval modlitebnu v Truhlářské též německý sbor. Markovic kázal česky, německy a pečoval duchovně i o vojsko a navštěvoval garnisonní nemocnici. Ve starém kočáře či na saních objížděl rozsáhlou diasporu. Uvádí se, že byl vzdělaný a jemný, oblíben Čechy i Němci, podporoval i myšlenku spojení obou sborů. Večeři Páně vysluhoval dvěma způsoby: luteráni přijímali vkleče kalich a hostii do úst, reformovaní vestoje kalich a chleba do rukou. Přes rostoucí počet věřících pastor s rodinou v Praze živořil. Umřel roku 1793 na souchotiny. V modlitebně byla pověšena cínová deska připomínající tohoto prvního pražského tolerančního faráře česko-německým textem (později přemístěna do kostela u Salvátora).

Modlitebna v náporu věřících
Roku 1790 byla německému sboru AV i HV (augsburského i helvetského vyznání) umožněna koupě kostela sv. Michala v Jirchářích pod podmínkou, že bude zbourána věž, aby stavba splňovala podmínky tolerančního patentu. Od tohoto požadavku bylo po složitém jednání a intervencích vlivných německých evangelíků naštěstí upuštěno. Modlitebna v Truhlářské ulici pak sloužila dále českému sboru, množily se však stížnosti, že je malá, nestačí všem věřícím a mnozí se musí spokojit s tím, že zůstanou v předsíni, na schodech či na dvoře. V létě pak v tlačenici stojící posluchači až omdlévají. Roku 1859 zde musel být navíc podepřen strop. Po protestantském patentu se konečně podařilo získat roku 1863 kostel u Salvátora, renesanční stavbu saských luteránů, postavenou v letech 1611–1614.

Pronájem a prodej kvůli získání peněz na opravy kostela
Již nepotřebný prostor v Truhlářské byl pronajat a opět užíván jako taneční sál. Ve sborovém archivu se dočítáme, že bez nájmů z církevního domu by sbor v polovině 19. století nemohl finančně obstát. Zmiňovány jsou sice poplatky za pastoraci v trestnici, stále se však na plat faráře věřící těžce skládali. Na přelomu století byla již situace odlišná. Roku 1905 se sbor rozhodl už nadbytečný dům v Truhlářské ulici prodat a získané peníze užít na opravu salvátorského kostela.

Teprve v roce 1846 se v Praze osamostatnil český sbor HV. K bohoslužbám užíval sál hostince v jezuitské zahradě na Malé Straně. Zapálený vikář Bedřich Vilém Košut získával stále více stoupenců. V revolučním roce 1848 uspořádal v modlitebně v Truhlářské shromáždění k uctění památky padlých studentů, kteří „…pro právo a svobodu své životy obětovali…“ Využívajíce politického uvolnění sepsali brzy poté evangelíci AV i HV žádost císaři o rovnoprávnost. Košutovi se přes značné problémy s policií podařilo získat pro reformované roku 1850 středověký kostel sv. Klimenta, k jehož koupi finančně přispěli i pražští Židé. Od tohoto roku měly již všechny původně v Truhlářské ulici sídlící pražské sbory své kostely.

Prodaný dům č. 8 měl ve 20. století již zcela běžné využití: přízemí bylo změněno na obchody, velký sál v patře byl rozdělen příčkami na byty.

Dnešní stav objektu
Při prohlídce na místě samém v únoru 2014 jsme byli překvapeni, že dům dosud stojí. Objekt je neopraven, přízemí je z části využito komerčně, první patro a půda jsou prázdné, neužívané. Pozoruhodné je, že hmota domu a fasáda do ulice Truhlářské zůstaly při porovnání s rytinou z roku 1861 téměř nezměněny, je dochována i pavlač směrem do dvora. Některé dveře a okna pocházejí z 19. století. Sklepy a interiéry v přízemí (v jádru středověký objekt) jsou klenuté, v patře jsme identifikovali velký sál, osvětlený třemi okny z ulice, zabírající část domu vlevo od průjezdu a celé patro dvorního křídla až k pavlači. Orientaci znesnadňují novodobé zděné (odstranitelné) příčky, dělící prostor bývalé modlitebny na menší místnosti. Na zdech jsou dosud dochovány historické omítky s řadou nátěrů, nelze vyloučit nálezy dekorativní malby, doložené na kresbě z roku 1861, či nápisy česky psaných biblických veršů na zdech, zmiňované v pramenech.

Výzva pro nás?
Tento nález je výzvou. Tomuto domu a lidem, kteří mladí zemřeli na evangelickém díle, něco dlužíme. Přinejmenším pamětní desku o historii domu. Naskýtá se však daleko lákavější myšlenka: Nevyužitý objekt, kde 78 let konali čeští či němečtí evangelíci různých vyznání služby Boží, na tomto místě – v centru Prahy si přímo říká o zřízení evangelického muzea, které v naší republice citelně chybí a jehož založení zvažovali evangelíci již roku 1895 po skončení Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Evangelické oddělení této výstavy se mělo stát základem pro muzeum evangelíků v českých zemích. Je nepochopitelné, že v první republice, tolik přející sjednocené Českobratrské církvi evangelické, se tato idea nerealizovala. Pak již bylo pozdě. V těžké době totality v provizorních podmínkách shromažďovala muzejní materiál ve Velké Lhotě u Dačic doc. Eva Melmuková.

Bylo nám dáno dožít se svobody a být svědky, že si českobratrská církev po dlouhé době opět veřejně připomíná své dějiny slavením významných výročí a seznamuje veřejnost s postavami své historie nikoliv zkresleně přes média, ale přímo svými slovy. Je na zváženou, zda nevěnovat úsilí tomu, aby se vedle příležitostných akcí vytvořilo místo trvalé – dům raději na skále než na pískách.

Marta Procházková

Se svolením autorky přetištěno z Evangelického týdeníku Kostnické jiskry (mezititulky redakce)