(ČB 3/2016) O dětech a livjátanovi už Anežka něco ví. Třeba to, že děti bývají smutné, když je válka, a že livjátan je mořský drak. Je obrazem zla, a zlo bude jednou poraženo. Jako bude přemožen livjátan. A co bude potom? ptá se Anežka. Potom, až co? nechápe tatínek. Až skončí ten livjátan, připomene Anežka příběh z minula. Pak tě bude hřát sníh a vlk si bude hrát s beránkem, odpoví tatínek zase jiným obrazem. Zpívali jsme to o Vánocích. Tomu, kdo pro žal hlavu věší, na nebi hvězda září. Zahání tmu a smutné těší, osuší slzy z tváří. Sníh na dlani tě bude hřát a mráz, ten nespálí tě, vlk s beránkem si bude hrát… Sníh na dlani je příjemný, když není zima. Ale nikdy nehřeje. Leda mrtvého. Ohřívání sněhem je stejně nepravděpodobné jako mírumilovná hra vlka a beránka. Proč se v té Bibli píše zase něco neskutečného? Chtěla bys, Anežko, aby v Bibli popisovali jen to, co se může stát, co dokážeme my lidé? Anežka přemýšlí. Četli bychom tam o vlcích, kteří trhají ovce, a o smečkách vlků, které se navzájem napadají. Četli bychom tam, že se pastýři bojí, když na ovce jde vlk, a tak utečou, vlastní život je cennější než nějaké ovce. Také bychom tam četli, že sníh studí a slunce pálí a nikdy to nebude jinak. A že lidi umřou a je s nimi konec. Taková by byla Bible, kdyby vycházela jen z naší zkušenosti. Ne, to bych asi nechtěla, přizná Anežka. Ale jak na to lidi přišli, že to jednou bude jiné? Víš, co je naděje, Anežko? To je jako že se děje ještě něco víc, než vidíme, zkouší Anežka po chvíli. Tak nějak. Že se může stát ještě víc. Třeba Izajáš lidem dával naději, že skončí boje, že lidé budou žít spolu v míru a přátelství, že Izraelci, vyhnaní ze své země, se budou moci vrátit. O té naději řekl Izajášovi Hospodin a on ji předává dál. Obrazem nepravděpodobného světa: vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat (Iz 11,6). Proč se ta píseň o vlkovi a beránkovi zpívá zrovna o Vánocích? ptá se Anežka. Takovou naději lidé poznali, když se narodil Ježíš. Ta naděje jim svitla jako hvězda, napadne Anežku. O Vánocích přece vyšla ta zvláštní hvězda a podle ní šli do Betléma. Šli tam lidé, kteří poznali, že to není obyčejné dítě. Že je to král, že je to dítě od Boha. Tak je to v té písni, viď? Králem bude dítě. Ale – neskončil Ježíš spíš jako ovce roztrhaná vlky? Protože jako dobrý pastýř zůstal s ovcemi, neutekl, ani se zázračně nezachránil. Ale ta naděje trvá. To se potvrdilo pak v neděli, když byl Ježíš vzkříšen. Pán Bůh na něj nezapomněl. Vlci nezvítězili.
Ale ještě něco, Anežko. Ježíš přece jen varoval před vlky. Těmi převlečenými. Myslíš jako je to v pohádce o Karkulce? Že se vlk převlékne za babičku? Tak trochu. Ježíš varuje před vlky v rouchu beránčím. Myslíš, že vypadá jako babička, ale chová se jako vlk? Nebo vypadá mírumilovně jako ovce, hezky mluví, naslibuje… ale pak ublíží, nepomůže, zradí. Ukáže se, že jeho slova nejsou pravdivá. Že třeba mluvil hodně o Pánu Bohu, ale jen podle sebe, jen aby to dobře vypadalo, aby se mu to hodilo. Většinou se nepozná na první pohled, jestli je někdo dobrý člověk, jestli to s tebou dobře myslí. Je to jako se stromem. Když roste a ještě nemá ovoce, nevíš, jestli na něm vůbec nějaké ovoce bude. Dobrý strom poznáš, až když se ovoce urodí. A dobrého člověka taky poznáš až po čase.
Vlk v Bibli
V severních krajích a v zimě vlk žije a loví ve smečkách, ale v teplých krajích žije i loví osamělý. Na lov se vydává obvykle v noci. Je vytrvalý běžec, má dobrý sluch i čich. V biblické době byl v Palestině vlk běžným zvířetem. Mluví se o něm v příbězích, kde ohrožuje a trhá ovce, dobrý pastýř je ten, kdo dokáže před vlkem ovce ochránit. Takový dobrý pastýř byl třeba David (vyrval ovci z tlamy). Přeneseně je dobrým pastýřem Ježíš, kterému jde o lidi, nasazuje svůj život, aby je zachránil. Jako pastýř zachraňuje ovce před vlky s nasazením života. Vlk je také obrazem žravosti a chamtivosti. Vlky v rouše beránčím jsou nazváni lživí proroci (Mt 7,15).
Podívejte se, co se o vlkovi zpívá v písních 278 a 413 v Evangelickém zpěvníku.
Lenka Ridzoňová, kresba Kateřina Urbánková