Církev žije

Peníze. Farářský kurz

Český bratr 3/2012.

Každý rok koncem ledna mají studenti evangelické teologické fakulty (ETF), zkouškové období. Volná místa ve velké posluchárně obsadíme my, faráři a farářky z celé republiky. Spolek evangelických kazatelů (SPEK) pořádá farářský kurz a na něm mnozí z nás nemohou chybět.

Jak poznamenala jedna z organizátorek kurzu, při výběru tématu letos peníze hravě zvítězily na Duchem svatým a láskou. Celý týden jsme se společně s lektory zamýšleli nad otázkami a problémy, které nám peníze v různých souvislostech přinášejí – ve společnosti, v církvi, v osobním životě. Začali jsme (jak jinak) bohoslužbami, které vedli faráři Lubomír Kabíček a Dan Heller. Plný kostel u Martina ve zdi potvrzoval trend posledních let – účastníků kurzu přibývá, a pokud jen trochu mohou, přijíždějí už na zahájení.

Štěstí, lásku ani spasení za peníze nekoupíš

V první přednášce se profesor ETF Pavel Filipi věnoval (opět: jak jinak) tomu, jak se o penězích a o majetku píše v Bibli. Od přijímání majetku jako znamení požehnání od Hospodina přes neutrální a praktický pohled na majetek až k jeho démonizaci. V biblickém podání jednoznačně převažuje solidarita s chudými, upozornění, že skutečně dobré hodnoty za peníze nelze koupit. V diskusi se rozcházely názory na to, zda lze biblické zprávy aplikovat beze zbytku v dnešní církevní praxi. Zda vzít vážně povolání k následování Krista také znamená zřeknout se majetku. Profesor Filipi konstatoval, že hodnotou není zřeknutí se majetku, hodnotou je povolání, úkol – a o tom je třeba uvažovat. Potom se uvidí, jak máme nakládat s penězi. „Potom se peníze rozhrnou na hromádky správně.“

Hodnotou je jistota bydlení a zaměstnání

Jan Lamser, který pracuje ve finančním sektoru, přednášel o vztahu mezi vinou a dluhem. Sociolog Dan Ryšavý říkal, že to, že o penězích mluvíme více než dřív, je spíše odrazem mentálního stavu společnosti než její skutečnou situací. Bohatství nebo chudoba mají různá měřítka, faktory, které ovlivňují chudobu rodin, se mění. Důležité je, kam řadíme sami sebe. Překvapilo mne tvrzení, že jako společnost tlak peněz tolik neprožíváme. Důležitější než výše účtu je pro většinu lidí jistota bydlení a jistota zaměstnání. V porevolučních letech tyto priority vedly k závažným politickým rozhodnutím – proto vlády investovaly do nefunkčních podniků a bály se změn v regulaci nájmů. Velkým nebezpečím je to, čemu říkal „tah peněz“, nutkání pořídit si, třeba na dluh nebo podvodem, věci, které mají druzí.

Vztah k penězům

Novinářka Petra Procházková vtipně, se znalostí věci a s nadhledem srovnávala vztah k majetku v zemích, které jsou dlouhodobě sužovány válkou, a v zemi naší. Válka podle ní vztah lidí k majetku zásadně nemění, ten stále hraje důležitou roli. Peníze lidé potřebují všude stejně, jenom je používají jinak. Velký vliv na jejich využití mají tradice: v muslimských zemích rozhodují ohledy na potřeby široké rodiny.

Dluhy a jejich odpuštění

Filozof Jan Sokol nazval svou přednášku Co jsou peníze. Začal „od Adama“, historií, tím, že vysvětlil vznik a funkci peněz v průběhu dějin. Ukázal, že peníze, navzdory rádoby pohrdavému vztahu intelektuálských kruhů, měly a mají stále ve společnosti pozitivní vliv. Jsou prostředkem směny, znamenají kupní sílu, když je máme, dávají nám možnost volby. Peníze s sebou také samozřejmě nesou mnohá nebezpečí – třeba tím, že srovnávají všechno se vším, prostředkují moc (ale pořád je lepší mít v ruce peníze než meč nebo pistoli), usnadňují korupci. Upozornil, že specifickým problémem společnosti od starověku byly dluhy, předlužení a úroky. Vždy bylo nutné – čas od času – dluhy odpouštět, ať už formou milosti při nástupu nového panovníka nebo nám známou izraelskou institucí milostivého léta. Dnes sebeukázněnější společnost žije na dluh. Při současném propojení všeho se vším hrozí, že když padne jeden stát, padají další. Proto je třeba – z praktického hlediska – dluhy nebo úroky odpouštět.

Chudoba a naše (bez)moc

Eva Grollová a Jana Škubalová z Diakonice ČCE nám ukázaly chudobu v konkrétních souvislostech. Nejprve v situacích, ve kterých se běžně ocitají lidé kolem nás: při opravách zubů, rozbití domácích spotřebičů, možností poslat děti na školu v přírodě. Za skutečnou chudobu se lidé stydí, uzavírají se do sebe a dostávají se do izolace. Je výzvou pro členy sborů, aby citlivě vyhledávali spojení s druhými, pomáhali odstraňovat strach a osamění a vytvářeli prostředí přirozené důvěry, ve které se lidé nebudou bát ke své chudobě se přiznat. „Nemusíme milovat celé lidstvo, ale pána ze sousedství, kterému smrdí ponožky.“ Jako příklad konkrétní dobře rozmyšlené pomoci v cizině představily projekt, na kterém Diakonie spolupracuje v Etiopii.

Sociální rozdíly a jejich černobílé vidění

Constance Šimonovská, farářka v Rumburku, mluvila o sociálních rozdílech v obci z pohledu farářky, zvláště s ohledem na nedávné nepokoje v Šluknovském výběžku. Na konkrétních příkladech ukazovala, jak málo stačí, aby se za podpory zjednodušujících zpráv v médiích vytvořil černobílý obraz skutečnosti, jak lehce vzniká ve společnosti pocit ohrožení, bezmoci a strachu, a jak z toho vyrůstá pocit nenávisti, která se v jejich případě koncentrovala na Romy. Rozlišit předsudky, fámy a fakta je velmi pracné. V podobných situacích může pomoci dlouhodobé osobní nasazení moudrých lidí, trpělivý rozhovor s lidmi na různých stranách konfliktu (v obojím mohou pomoci členové sborů, ale do toho se většinou nikdo nehrne) a každodenní práce kvalifikovaných sociálních pracovníků, kterou ovšem musí někdo zaplatit.

Majetkové narovnání a obětavost

Člen synodní rady Pavel Stolař, který se podílí na jednáních o majetkovém narovnání státu s církvemi, nám představil scénáře pro obětavost členů, podle kterých se budou muset řídit různě velké sbory, když si budou chtít v budoucnosti udržet samostatnost. O osobním boji s rodinným rozpočtem leccos prozradila farářka Elen Plzáková. Zmínila židovské přísloví, které říká, že opravdu chudý je ten, komu není shůry dáno. A nám toho bylo dáno hodně. V pobožnosti na závěr odstupující předsedkyně SPEKu Hana Pfannová četla 121. žalm. Připomněla, že nám Hospodin vytváří prostor, ve kterém můžeme svobodně žít, včetně nakládání s majetkem. Naše pomoc je od Hospodina, který učinil nebe i zemi.

Čerstvý vzduch všem

Na farářském kurzu toho zaznělo samozřejmě mnohem víc. Celý program byl opět velmi pečlivě připraven. Mohli jsme se vzdělávat a čerpat – inspiraci, nové pohledy, „čerstvý vzduch“ (v přeplněné posluchárně samozřejmě nikoli doslovně), setkávat se s kolegy z různých sborů a z různých zemí. Jsou mezi námi velké rozdíly, ať už jsou dány věkem, povahou, důrazy ve sborové práci nebo zkušenostmi, a je to zajímavé. Vzhledem k tématu kurzu si dovolím poznamenat, že nikdo z kolegů, se kterými jsem se v životě měla možnost setkat, nešli „dělat faráře“ kvůli platu a jistotě zaměstnání.

Téma kurzu bylo podle mne vybráno dobře. Rozhodování, která nás čekají v souvislosti se změnami v obětavosti členů sborů a v příjmech od státu, budou bolestná. Je potřeba, abychom se seznamovali s vlivem peněz a hledali kritéria, podle kterých o nich budeme rozhodovat. Ať chceme nebo ne, bez peněz se církev neobešla nikdy. Pokud se však starostmi o peněžní zabezpečení církve necháme ovládnout, budeme čelit problémům ještě větším. Pokud se při rozhodování o penězích necháme vést Duchem svatým, láskou k Bohu a k bližním, potom se budoucnosti obávat nemusíme, i kdybychom neměli na kontě ani korunu.

Naděje Čejková, farářka v Hlinsku

Recenze

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

Český bratr 2/2012.

Ony hrůzu prožily, my o ní pouze čteme.

„Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití.“

Dagmar Šimková, dcera bankéře z Písku, se po komunistickém převratu stala s celou svojí rodinou nepohodlnou. Studia na pražské filozofické fakultě skončila v nedohlednu. Pracovala v písecké textilce, potom získala práci v nemocnici. V roce 1952 si pro ni v jejích třiadvaceti letech přišli. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ Slova mladého estébáka, když ji odváděli, uvádějí novou etapu Dášina života. Na této cestě jde mnohdy o holé přežití. Příslušníci komunistické Státní bezpečnosti ji odvezli rovnou k výslechu do úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V podstatě však byla odsouzena pro svůj buržoazní původ. V komunistických lágrech si odseděla v nelidských podmínkách celkem čtrnáct let. Tři roky jí byly přidány za to, že utekla, třebaže jen na pár hodin.
O tom, v jakých podmínkách, s kým a kde musela Dagmar Šimková žít, se dozvídáme z jejích vzpomínek vylíčených s velkým literárním talentem. Kniha vznikla v roce 1968 v Austrálii po odchodu z Československa. Dílo nic netají a nesnaží se zjemnit brutalitu, zvěrstva a sprostotu komunistického režimu, který samozřejmě tvořili lidé.

Šimková sama přiznává: „Na otázky o vězení odpovídám skoro pravdivě. Jen občas něco zamlčím, když posluchač zjihne. Ale uvnitř cítím vinu. Lidé mají vědět pravdu.“ (s.124) A tak čtenář není mnohdy ušetřen nemilosrdných detailů. Drsné čtení. Vězni však, jak autorka píše, nežijí z chleba, ale z naděje. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný. Svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský  život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského  myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“

Kniha svědectví Dagmar Šimkové se čte chvílemi jedním dechem, chvílemi se chce od knihy někam daleko utéci. Ale vlastně není a nemělo by být nikdy kam. Je to kniha o komunismu, a proto je třeba, aby byla čtena. A na utrpení lidí nejlepších charakterů, vzdělaných, inteligentních, lidsky a morálně pevných se nesmí nikdy zapomenout.

Míla Hofmanová

ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 2010.   166 stran. ISBN 978-80-902602-3-8

Slovo

Katechismus pro rodiče: Co je to bohoslužba?

 

Český bratr 2/2012.

Odpovědět na otázku předškoláka „Mami, co je to bohoslužba?“ bude poměrně snadné – „To je, když jdeme do kostela, zpíváme tam, modlíme se, posloucháme čtení z Bible a kázání a ty jdeš do nedělky.“ Jenže takhle se dítě spíš nezeptá, leda by to slovo nikdy neslyšelo a nikdy na bohoslužbě nebylo. Naše děti se ovšem budou ptát zapeklitěji a pro nás rodiče náročněji: „A musím dneska do kostela?“ „Proč tam musím?“ „Proč tam jdeme?

Na to asi neexistuje jen jedna správná odpověď, ale o to je důležitější, abychom tu odpověď jako rodiče měli. Stejně jako v jiných případech vychováváme především příkladem. Musíme vědět, proč jdeme do kostela my, proč jdu na bohoslužby já – každá neupřímná a vnitřně nepravdivá odpověď by se nám mohla vymstít. Zkuste malé cvičení: představte si svoji cestu na bohoslužby a přemýšlejte při tom, proč tam jdete, co očekáváte, co hledáte, co na bohoslužby přinášíte, co tam zažíváte a co si z bohoslužeb odnášíte. Máte? Pak jste si formulovali svoji osobní část odpovědi, kterou můžete svým dětem dát.

Napadlo vás však při vaší myšlenkové procházce také slovo „povinnost“ nebo „zvyk“? Možná to zní na první poslech trochu negativně, možná si myslíme, že křesťan by neměl chodit do kostela ze zvyku nebo z povinnosti. Vyjadřuje to však důležitou pravdu – účast na bohoslužbě nemůže být záležitostí rozmaru či chuti: až mi to vyjde. Pravda, v životě přicházejí neděle, kdy nás z vnitřních či vnějších důvodů účast na bohoslužbě nebaví, „nic mi to nedává“ nebo mě to naopak rozčiluje a jdu jen ze setrvačnosti. Ale pořád je tu Kristus, který si nás povolal. Povolal si nás jako své učedníky k sobě, do společenství podobně věřících. A tak je účast na společenství prostě vnitřní a nutnou součástí křesťanské víry, protože odpovídáme na Kristovo povolání. On je Pán, on tady velí. Pokud to tedy nevzdám, Kristovo pozvání neodmítnu ani po několika „hubených nedělích“ a znovu vstanu a vydám se na cestu do shromáždění, pak právě na té své poušti můžu být osloven – modlitbami, písní, biblickým slovem i kázáním. Možná zjistím, že některá sestra nebo bratr mají podobné starosti, jiní mají povzbuzení nebo řešení, někdy možná čeká nějaký úkol na mne. Jestliže zůstávám doma, o to všechno se připravuji.

Když chci, aby mé dítě chodilo na bohoslužby a víra se pro ně stala důležitou součástí života, pak mi ze zkušenosti dítěte i rodiče vycházejí dvě důležité věci – příklad a sdílení. Dítě odmala přebírá náš vztah k účasti na bohoslužbě, vidí, čemu dáváme v neděli přednost, opakuje to po nás. Když pak přijdou v úvodu zmíněné otázky, můžeme mluvit osobně, vyprávět svůj příběh (tedy ne „do kostela se chodí“, ale „já  chodím proto…“). Můžeme přiznat i svou občasnou nechuť, kterou přemáháme tím, že si připomínáme: Kristus mě přece povolal, pozval, potřebuji o něm slyšet; a potřebuji své bratry a sestry a oni potřebují mne. A až se vrátíme, můžeme s dětmi i s partnerem mluvit o tom, co jsme „v kostele“ zažili, vlastně se cvičit v tom, abychom dokázali o své víře mluvit. Je dobré, když děti zažívají, že bohoslužba a život v církvi je námětem našich hovorů a zájmu.

Marta Sedláčková

Cesta k novému zpěvníku

Liturgie v Českobratrské církvi evangelické. Hledání minulosti

Český bratr 2/2012.

Úvahy nad liturgickým dědictvím původně luterských sborů Českobratrské církve evangelické, které jsme v minulém čísle na těchto stránkách započali, nás nutí se hlouběji podívat do bohoslužebných knih, zpěvníků a dalších dokumentů, jež nám mohou zprostředkovat liturgické smýšlení našich předků. Drobné nahlédnutí do těchto sfér se vám pokusí zprostředkovat následující řádky.

Liturgie v agendách po sloučení církví
Po sloučení luterské a reformované církve v roce 1918 vycházely sbory nové Českobratrské církve evangelické zprvu zcela přirozeně ze svých předešlých bohoslužebných zvyků. Narozdíl od velmi prosté reformované tradice nenacházela však luterská liturgie v nové spojené církvi potřebný ohlas. Kromě odporu ke všemu, co připomínalo katolickou mši, hrálo významnou roli jistě i stěhování obyvatelstva, které narušovalo stávající zvyklosti. Můžeme to vidět i v naší oficiální bohoslužebné Knize modliteb a služebností z roku 1939, jejíž upravené vydání vyšlo ještě v roce 1953. Jsou zde sice postupně stručně uvedeny oba dobové pořady bohoslužeb („Pořádek prostý“, který odpovídá reformované tradici a „Rozmanitější způsob bohoslužby“, který vychází z luterské tradice), ale už toto jejich řazení a označení vypovídá o směřování k reformovaným vzorům. Takový přístup k liturgii vychází evidentně z textu starší agendy reformovaných sborů, která vyšla v roce 1881 ve Vídni. V průběhu 20. století pak „prostý“ pořad převážil natolik, že do nedávné doby se luterské liturgické prvky v Českobratrské církvi evangelické omezily jen na zpěv určitých částí v několika sborech na Valašsku a Těšínsku. A právě těmi se budeme zabývat v dalších číslech našeho seriálu.

Záznamy původní luterské liturgie v ČCE v současnosti
Jak asi všichni víme, současnou liturgickou příručkou ČCE je Agenda Českobratrské církve evangelické, vydaná postupně ve dvou dílech v letech 1983 a 1988. Pro přemýšlení o zbytcích původní luterské liturgie u nás je významné, že do ní byl zahrnut jako jeden z možných bohoslužebných formulářů (formulář C) i pořad obsahující zpívané části. Představuje tak vedle současného Evangelického zpěvníku z roku 1979, jehož liturgickou část vytvořila stejná redakce, jediný tištěný notovaný záznam těchto liturgických zpěvů u nás, který platí pro celou církev. Starší Zpěvník Českobratrské církve evangelické, který vyšel poprvé roku 1923, obsahuje jen části zpívané celým shromážděním, a to až v dodatcích ve svých pozdějších vydáních. Důležitý a velmi zajímavý pohled na současnou podobu původní luterské liturgie u nás poskytují rukopisné notované materiály z archivu jednotlivých farářů či sborových varhaníků. Právě proto, že oficiálních tištěných verzí této zpívané liturgie byl v naší církvi nedostatek, byly varhaníky a faráři pořizovány v průběhu 20. století různé zápisy jejich aktuální praxe včetně harmonizace. Propojujícím prvkem všech dodnes zpívaných částí je vazba na bohoslužebný pořádek Evangelické církve a. v. na Slovensku. Ta má svůj počátek již v tolerančních dobách díky příchodu luterských kněží ze Slovenska, kteří s sebou přinášeli své formy konání bohoslužeb.

Slovenská luterská liturgie přejímaná v ČCE
Konkrétní podobu i proměny této slovenské liturgie můžeme vidět v mnohých dochovaných bohoslužebných knihách a kancionálech. Nejdůležitějším z nich je slavný zpěvník známého kněze a písňového autora Jiřího Třanovského zvaný Cithara Sanctorum. Vyšel poprvé v roce 1636 a je mimořádný nepřetržitým užíváním, plynoucím z opakovaného a postupně rozšiřovaného vydávání. Dodnes má na Slovensku pozici téměř nedotknutelné, posvátné liturgické knihy. Notovaná jsou však jen jeho vydání z let 1636, 1653, 1674, 1684 a 1696, ostatní vydání uvádějí pouze texty písní. Nově pak zaznamenává nápěvy k textům například Veľká partitúra ku Tranosciusu a k Zpěníku ev. a. v. cirkvi na Slovensku z roku 1936. Další velmi významnou historickou bohoslužebnou knihou slovenských luteránů je agenda vytvořená Danielem Krmanem, která vyšla v roce 1734. Na Slovensku vycházely v uplynulých desetiletích také samostatné brožurky věnované liturgickým nápěvům a antifonám (např. Liturgické nápevy Jána Jamnického z roku 1933). Nejnovější Chrámová agenda Slovenskej evanjelickej cirkvi a. v. vyšla v roce 1954 a současný Evanjelický spevník pochází z roku 1995 – zde tedy prozatím končí dlouhá tradice slovenské luterské liturgie. Všechny tyto knihy, jejichž soupis se může zdát na první pohled jako suchý výčet neosobních dat, k nám obracejí svou zajímavou a živou tvář ve chvíli, když z nich začínají znít liturgické zpěvy, a nebo – jak to ještě uvidíme – když nám ukazují vzor liturgie důvěrně známé členům několika moravských a slezských sborů.Ještě jeden mimořádný notovaný zpěvník z doby existence samostatné luterské a reformované církve u nás je zde třeba zmínit: Jde oEvangelický kancionál vydaný luterským sborem ve Vsetíně v roce 1909, který vychází z Třanovského Cithary Sanctorum a obsahuje i liturgické nápěvy.

Zkoumání sborových i soukromých archivů a rozhovory s pamětníky
Chceme-li hledat odpovědi na naše otázky ohledně liturgie také v archivech jednotlivých sborů, setkáváme se většinou s neúspěchem. Zdá se, že staršovstva necítila potřebu zahrnovat problémy liturgie do zápisů ani výročních zpráv. Krátkou zmínku o zpívání již ojedinělé tradiční luterské liturgie obsahuje jen Zpráva o sboru Českobratrské církve evangelické v Pržně z roku 1970 a povolací listina faráře ve Frýdku-Místku. Dokladem o dřívější rozšířenosti zpívané liturgie jsou však jednotlivými sbory ve 40. letech vydávané dodatky ke zpěvníku, obsahující texty antifon podle církevního roku (např. Přídavek ke zpěvníku, Antifony z Pozděchova z roku 1941 a šenovské Antifony z roku 1948).Při zkoumání zbytků luterské liturgie na Valašsku a Těšínsku bylo proto nutné – a také velmi podnětné a milé – uchylovat se k rozhovorům s pamětníky mezi faráři, varhaníky i členy staršovstev. Důležité jsou také zvukové záznamy bohoslužeb, historické i nově pořízené. To vše nám v dalších číslech seriálu poslouží jako zajímavý a podstatný základ pro odkrývání těchto liturgických dějin. Jedním z unikátních dokladů vývoje bohoslužebné praxe je tak například amatérsky pořízená nahrávka vánočních bohoslužeb ve vsetínském sboru v roce 1968.

Eliška Baťová