Téma

Otázka na tělo: Jakou máte zkušenost s Romy?

Český bratr 3/2012.

Petr Vaďura, rozhlasový redaktor
Když se setkám s partou hlučných Romů, trochu mi zatrne, ale tak mi trne i v případě, že potkám rozjařené Čechy. Osobně mám několik přátel, kteří jsou Romové. Jejich „romstvím“ jsem vždy obohacen. Díky nim jsem přečetl řadu zajímavých knih, seznámil se s Dzurkovými obrazy nebo se naučil zpívat několik romských písní. Asi rok jsme měli u nás doma Roma, který opustil dětský domov a neměl kam jít. Stal se členem rodiny, i když pak zmizel neznámo kam. Stále na něj myslíme, modlíme se za něj a čekáme, kdy se vrátí. A jedním z největších zážitků naší rodiny bylo, když jsme byli pozváni na romskou svatbu. Prostě víme, že k nám Romové patří – a my k nim.

Josef Balusek, student
Negativní jako – troufám si říci – většina spoluobčanů neromského původu.

Rut Junová, zdravotní sestra
Moje zkušenost s Romy je poměrně bohatá a různorodá. Ve sboru máme romské děti – s těmi je dobře –, horší je to v zaměstnání. Pracuji na infekčním oddělení a při několika epidemiích žloutenky jsme si s romskými dětmi užili své. Jakmile děti zjistily svoji početní převahu nad personálem, byl vyhlášen boj – hojně podporovaný rodiči stojícími pod okny a pokřikujícími, na co všechno mají děti právo, co komu máme přinést, odnést, zajistit. Hospitalizace trvá u jednotlivce čtrnáct dní a s postupujícími přírůstky z početných rodin trvá epidemie několik měsíců. Křesala jsem v sobě trpělivost, pevnost, laskavou autoritu, vyjednávání…  Myslívala jsem si, že mám pevné nervy, ale v těchto časech se podobaly kšandám po dědečkovi. Dost nepříjemná zkušenost. Nemyslím, že jsou všichni stejní, a těším se na nějaké lepší zážitky.

Jitka Klubalová, předsedkyně Komise pro Kubu při ČCE
Osobní zkušenost s Romy nemám prakticky žádnou. Ani v místě bydliště, ani ve škole, v zaměstnání nebo ve sboru se s Romy nesetkávám.

Anna Jelínková, lektorka
Velice intenzivní. Druhým rokem pracuji s romskými dětmi v romském klubu Zeferino. Tento klub spadá pod Charitu. Celý první rok byl hodně náročný. Byla jsem tvrdě testována dětmi i rodiči, přečkala jsem jej. Romové jsou různí, stejně jako gadžové. Některých si obzvlášť vážím.

David Šorm, farář
Jako sbor jsme se snažili pomoci jedné věřící romské rodině ze Slovenska. Zkušenost z toho mám takovou, že tito lidé měli odlišné vnímání reality, praktických životních priorit a zvládání krizových situací. Od určité chvíle bylo velmi obtížné jim nadále pomáhat. Chtěli jsme jim pomoci k samostatnému a soběstačnému životu, ale oni si (podle našeho pohledu) nedokázali svůj život představit jinak než bez neustálé pomoci od druhých. Tady vidím výchozí bod nějaké možné změny k lepšímu, pokud odhlížím od jednotlivého příkladu. Je ale otázkou, jestli na tom „bílá“ majorita je schopná něco měnit, a především, jestli se jí vůbec chce.

Eliška Baťová, hudebnice
Stejně jako s jinými lidmi: různou. Nicméně od malička jsem byla naučena se Romů bát, neboť skupinky romských dětí otravovaly život školákům přecházejícím přes „jejich“ revír. Ve skutečnosti však nikdy nešlo o etnickou záležitost, ale o způsob chování. A tak to vidím dodnes.

DaZ

Diakonie

Sázka na vzdělání. Práce s romskými rodinami na Vsetíně

Český bratr 3/2012.

V bezmála třicetitisícovém Vsetíně je Diakonie nepřehlédnutelná. Hned jak vystoupíte z vlaku, padne vám zrak na modrobílý věžák před nádražím, kterému přes všechna okna osmého podlaží vévodí známé modré logo a nápis Diakonie.

Vsetínské středisko Diakonie nabízí služby pro seniory a služby sociálně vyloučeným. O seniory je postaráno ve čtyřech zařízeních – domově pro seniory, domově se zvláštním režimem, domácí péči a denním stacionáři. O těch dnes psát nebudeme. Na Vsetín jsem se tentokrát vypravila kvůli práci, kterou konají terénní pracovníci mezi sociálně vyloučenými. Ptala jsem se, zda mezi ně patří někdo jiný než Romové a dozvěděla jsem se že ne. Takže si  ten krkolomný název služby můžeme přeložit na srozumitelnější: jde o práci s Romy, romskými dětmi, mládeží a romskými rodinami. Není to však pomoc Romům jako etniku, ale Romům jako komukoliv jinému, kdo se dostal do problémů, zpravidla kvůli složité sociální situaci.

Mozaika

O práci Diakonie na tomto poli jsem mluvila s Martou Doubravovou, vedoucí služeb sociálně vyloučeným. Do konkrétní práce v terénu, zejména v lokalitě Poschla – známých Čunkových kontejnerech – mě zasvětila Anna Hříbková, vedoucí sociálně-aktivizačních služeb s názvem Mozaika. „Pod Mozaikou provozujeme dvě aktivity. Na mládež zaměřený nízkoprahový klub Rubikon a na podporu rodin s dětmi jednak Školičku, pro děti od dvou do pěti let a jejich rodiče, jednak službu s názvem Pomoc a podpora rodinám se školními dětmi,“ vysvětluje Marta. Do Školičky jsme se pak jeli podívat (viz foto).

První kontakt

Zajímalo mě, jak se o potřebných rodinách pracovníci Diakonie dozvědí. Potřebné rodiny nacházejí terénní pracovníci většinou přímo ve vyloučených lokalitách, kam chodí denně. Hodně si lidé mezi sebou sami řeknou. Také školy o této činnosti vědí a doporučí příslušnou službu, když je někde problém. Důležitá je spolupráce s odborem právní ochrany dětí, jehož pracovníci na sociální služby rodiny upozorní, pokud vidí, že by to mohlo vést ke kýženému cíli. Diakonie služby nabízí, rodiny se rozhodnou, zda je chtějí využít.

Školička

Pracovníci Diakonie připravují programy pro rodiče s dětmi od dvou do pěti let, což má vést k rozvoji dětí v předškolním věku a získání takových návyků a dovedností, aby později zvládaly běžnou základní školu. Na Vsetíně nastupovalo ještě před časem devadesát procent dětí do základní školy praktické (dříve zvláštní). Nyní se počet snížil o deset, možná až patnáct procent, což je velký úspěch. Systém zápisů dětí do prvních tříd je pro romské etnikum velmi diskriminující. Vše je nastaveno na děti, které rozumějí česky a chodily v předškolním roce do školky. Proti nim jsou pak romští předškoláci ve velké nevýhodě, protože mluví doma romsky. „Způsob zápisů romských dětí do českých škol vidíme jako systémovou chybu. Stavíme od počátku na tom, že pokud se dětem nedostane kvalitního vzdělání, neuplatní se. Dostanou se do začarovaného kruhu nevzdělanosti, nezaměstnanosti, závislosti na sociálních dávkách, absence pracovních návyků. Když chodí romské děti do praktické školy, dostávají se do izolace, kamarádí se pak jen mezi sebou, což jim zavírá cestu do většinové společnosti.

Pokud chceme snížit počet romských dětí v praktických školách, a podle nás by jich tam polovina chodit nemusela, musí se dostat podpory celé rodině. Tudy vede cesta ze sociální vyloučenosti a zmíněného neblahého kolotoče. Pokud rodiče vyšli  pouze praktickou školu, nedokážou poradit dítěti s úkoly už ve třetí třídě. Je potřeba je podpořit, naučit je zorganizovat chvilku klidu na domácí přípravu, i když je kolem třeba spousta sourozenců. Zkrátka je nutné do toho vtáhnout celou rodinu,“ popisuje práci v rodinách zapáleně Anna.
Nyní funguje Školička čtyři dny v týdnu a z toho v úterý je vždy program pro děti s rodiči. Program je zaměřen na rodiče, aby viděli, jak je možné s dětmi pracovat, i když třeba sami nic podobného v dětství nezažili. Aby načerpali nápady, jak děti dále rozvíjet. A jestli nápady doma s dětmi uplatní? „Někdy si je děti doslova vydupou,“ přikyvuje Anna Hříbková. „Něco se jim líbí a dokážou si o to rodičům říct. Rodiče se jim pak více věnují a zjistí, že je to dobré. Některé maminky se tak zapojily, že se staly nejdříve dobrovolnicemi ve Školičce a pak dokonce placenými silami. Třeba zrovna paní Jolana, která do Školičky začala chodit se svým nejmladším dítětem a nyní tu pracuje. Bohužel kvůli seškrtanému rozpočtu školičky bude muset skončit. A to je velká škoda,“ konstatuje smutně vedoucí Školičky.

„V úterních programech pro rodiče a děti dáváme velký důraz na to, aby se posilovala spolupráce rodičů a dětí. Vidíme mnohdy, že na počátku přijde rodič a všechno za dítě dělá. O to ale nejde, vedeme rodiče k tomu, aby dali dítěti prostor, aby tvořili spolu,“ doplňuje Marta. „Jeden tatínek například říkal: takové kostky máme doma a kluk si s nimi vůbec nehraje! A já na to: to si s ním musíte hrát vy. Po deseti minutách přemlouvání to tatínek vyzkoušel, a ono to fungovalo. Stavěli spolu půl hodiny. A kolega mi pak říkal, že když byl za několik dnů u nich doma, že tatínek seděl a hrál si s klukem s kostkami.“ Vypadá to jako drobnost, ale za takových postupných kroků se pak rodí úspěch.

Základní škola a co dál

Další bod, kde je často třeba pomoci, je komunikace mezi školou a rodinou. „Mám před očima případ, kdy maminku kvůli chování jejího kluka v první třídě volali do školy snad obden. Až to nakonec vzdala a svolila s jeho přeřazením do praktické školy, přestože byl velice šikovný. V této oblasti se snažíme být takovým nárazníkem a snažíme se mírnit konflikty mezi učitelkami nebo vedením školy a rodinou,“ popisuje další oblast terénní práce Anna.

Ale ani dítě, které úspěšně zvládne základní školu, dokonce se i vyučí, nemá zdaleka vyhráno. Nevýhoda toho, že je Rom, se s ním táhne dál. Obtížně hledá práci. K tomu Marta: „Pomáháme i s hledáním práce pro mladé Romy. Loni se na nás jeden šikovný mladý hoch obrátil o pomoc s hledáním místa, ale trvalo víc než rok, než se to podařilo. Pak slýcháme od rodičů: k čemu to všechno snažení je, když se naše děti nakonec třeba i vyučí, ale práci neseženou.“ O to důležitější pak je, aby romské děti měly síť vztahů ve většinové společnosti, nejen mezi sebou. Aby měly kamarády a spolužáky, jejichž rodiče je znají, pak snáz najdou práci nebo získají doporučení.

Shrneme-li smysl sociálně aktivizačních služeb, vidíme, že velkou část práce Diakonie v rodinách představuje podpora všeho, co se týká školy a vzdělání. Není to ale jen pomoc při řešení konfliktů. Pracovníci stojí jednoznačně na straně rodin. K rozhodování však vedou rodiče, oni nesou odpovědnost. Oni musí rozhodnout, zda dítě přeřadit či nepřeřadit do praktické školy a kam se má dále ubírat jeho vzdělávání. „Velkou energii věnujeme také pomoci při doučování. A zase: nejde o doučovací kroužky, ale o to, aby rodiče byli schopni dítě podpořit a pomoci mu se školou, aby dohlédli na přípravu a vyžadovali ji,“ popisuje další snažení terénní pracovnice.

Bydlení

Na problémy se školou, které v romských rodinách prožívají, se nabalují další věci: dluhy, bydlení, vyřizování na úřadech. Jaká část vsetínských Romů bydlí na Poschle – v kontejnerových domech? Romové bydlí i jinde, buďto rozptýleně nebo soustředěně ještě asi ve dvou nebo třech lokalitách. Na Poschle jsou ale terénní pracovníci nejčastěji – už jen proto, že zde jsou v nízkém domku po bývalých holobytech prostory Školičky i nízkoprahový klub Rubikon. V plechových kontejnerech se octli vlastně obyvatelé zbořeného pavlačového domu z centra Vsetína. Komu kontejnerové domy patří? Jsou to městské byty. Sice s koupelnami a záchody, ale také s plísněmi, protože plechové kontejnery nedýchají. Větší problém je, že rodinám opakovaně vznikají dluhy. Někde desetitisícové, jinde až stotisícové. A město není schopno peníze od dlužných rodin vymoci. Marta kroutí hlavou: „To je nepochopitelné. Další příklad selhání systému. Při stěhování z pavlačáku na Poschlu se měl nastolit nějaký nový režim, ale ten se opět nedodržel. Náš názor byl, že by se první případ neplacení měl exemplárně dotáhnout a neplatiče z bytu vyhodit. To se ale nestalo a dluhová spirála se roztáčí dál. Myslíme si, že u některých rodin to byl i důvod nedávného odchodu do Anglie. Odešlo jich několik. Nechaly tu dluhy, které jim narůstají. To znamená, že se nemají kam vrátit, kdyby se jim v Anglii nevedlo, přestože Vsetín vnímají jako svůj domov.“ Její rozhořčení v hlase stoupá: „V zadlužování romských rodin vidíme i pochybení ze strany státních úředníků. V zákoně je vyloženě možnost, že když je ohroženo bydlení rodiny, může se dávka na bydlení vyplácet přímo tzv. náhradnímu příjemci, což je nejčastěji majitel bytu. Právě aby nevznikaly dluhy. Toho ale vsetínští úředníci nevyužili a vypláceli dávky rodinám na ruku s tím, že si bydlení mají zaplatit.“ Anna hned dodává: „Byla v tom patrně snaha naučit rodiny hospodařit a starat se o své finance. U některých to ale nefunguje, asi se to v životě nenaučí. A dluhy je pak drtí.“

Důvěra

Vzniká při dlouhodobé spolupráci něco jako vztah důvěry mezi pracovníky Diakonie a romskými rodinami? To vysvětluje zkušená pracovnice z terénu Anna: „Setkáváme se s tím, že rodina je ráda, že se jí věnujeme. Pomůžeme se školou, zdravotními problémy dětí, s bydlením, dluhy, zaměstnáním pro rodiče. Ideální je, když v sobě rodina najde motivaci. Při dlouhodobé práci se často vytvoří vztah důvěry. Členové rodiny svou situaci chtějí řešit a s naší podporou se mnohé po malých krůčcích daří. Pokud pomoc přichází od nás zvenku a rodině je to jedno, smysl se vytrácí. Stalo se také, že nás vyhodili. I s tím se musí počítat.“  A co lhostejnost? I s tou se pracovníci setkávají. Dítě něco chce, ale rodičům je to jedno. Nebo matka něco chce, ale za týden je jí to pod náporem jiných starostí už jedno.

Zmatek kolem dávek na počátku roku 2012

Co jsme viděli v televizi z tepla svých obýváků, zažili terénní pracovníci na Vsetíně na vlastní kůži. Poprvé v životě viděli děti brečet hlady. Pro rodiny, které žijí z ruky do úst a jinak to neumějí, je každé selhání systému dramatické. Vyhlášená sbírka základních potravin pomohla nejpotřebnějším a velkým překvapením bylo, kolik lidí se do ní zapojilo.

Je v terénní práci s romskými rodinami naděje?

Někdy je ubíjející pracovat s rodinou na jednom problému, když se pořád nedaří. Najednou však, třeba za rok, rok a půl se cosi hne. Zvenku to ani třeba nemusí jako velké vítězství vypadat, ale pracovníci Diakonie vědí, jaké úsilí za tím je. To je pak krásný pocit, že se něco konečně podařilo. Vsetínská Diakonie není se svou nabídkou sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny rozhodně zbytečná.
Daniela Ženatá

 

Církev žije

Knihy pro Theofila

Český bratr 3/2012.

Na setkání duchovních Moravskoslezského seniorátu již před mnoha lety nám jeden z kolegů představil velmi inspirující program pod názvem Knihy pro Theofila. S odkazem na biblickou postavu Theofila nám představil svůj výběr literatury, kterou užívá jako doporučenou pro ty, kteří projeví zájem o křesťanskou duchovní cestu a ptají se, kudy vede a co na ní mohou čekat.

Theofilos byl mladý muž, který prožil svou konverzi (životní obrat ke křesťanské víře v Boha) v prvních desetiletích existence křesťanské církve. Právě jemu věnoval své dílo Lukáš, jeden z evangelistů (srov. Lukáš 1,1–4). Inspirován tímto kolegou bych rád napsal o knihách, které mám sám připraveny pro „Theofily“ v okolí našeho sborového společenství.

Kniha je zahrada do kapsy

V minulém článku této volné série Misijních inspirací jsme si ukázali, že k rozhodnutí pro křesťanskou životní cestu vedou lidi kolem nás různé důvody (Čtyři hlavní důvody, proč se lidé zvenčí stávají křesťany, ČB 2012/1). V určité fázi jejich tázání se ovšem kvalitní křesťanská literatura může uplatnit téměř u všech. „Kniha je zahrada do kapsy,“ říká arabské přísloví. To, jak na pátrače zvenčí působí náš sbor a my sami jako jednotliví křesťané, může být velmi osvěžujícím způsobem doplněno kvalitním textem jiného křesťana. Jedním z úkolů farářů i aktivních laiků by tak mělo být stálé sledování křesťanské knižní produkce a její následné doporučování členům sboru i hledačům, které nám Pán Bůh pošle do cesty.

Mé knižní tipy

Prvním mým tipem pro Theofily je knížečka brněnského faráře Jiřího Grubera Pojď a přesvědč se. Vznikla s výslovným záměrem představit zájemcům zvenčí současné české evangelické křesťanství. Je tak vhodná téměř pro všechny, kdo se začnou vážněji zaobírat možností, že by jim podíl na životě v evangelické církvi mohl něco dát.

Objevím-li u svých, zatím nevěřících nebo hledajících přátel nějaký zájem o historii, snažím se doporučit (a věnovat) knihu Luďka Rejchrta Taková dlouhá cesta. Autor v krátkých a velmi čtivých kapitolkách popisuje osudy klíčových postav dějin křesťanské církve.

Často půjčuji rovněž knihy rozhovorů s výraznými osobnostmi naší církve, se Svatoplukem Karáskem (Víno tvé výborné) nebo Milošem Rejchrtem (O něco svobodnější).

Výrazný misijní přesah mají všechny knihy katolického kněze a myslitele Tomáše Halíka. Podle zkušeností autora těchto řádků oslovují především vzdělanější a intelektuálněji zaměřenější tazatele.

Praktičtěji jsou zaměřeny knihy dalšího výrazného katolického autora Anselma Grüna. Ten se v knihách Řízení jako duchovní úkol nebo Prameny vnitřní síly vyrovnává např. s velkou zátěží, která je v současnosti kladena na velmi zaměstnané příslušníky střední generace.

Zase jiného druhu je inspirativní kniha Pět jazyků lásky evangelikálního autora Garyho Chapmana. Křesťanský manželský poradce v ní upozorňuje především na to, že jsou různé způsoby, jak milovanému vyjádřit lásku. Při četbě této knihy se čtenář ovšem také velmi příjemným a přirozeným způsobem dozví, jak může křesťanská víra a láska ovlivnit každodenní praxi vztahů k našim nejbližším.

Velmi asertivní křesťanskou odpověď na útoky militantních ateistů, jako je např. Richard Dawkins, nabízí americký autor indického původu Dinesh D´Souza ve své knize Křesťanství a ateismus úplně jinak.

Jaké jsou tvé knihy pro Theofila?

Toto jsou jen některé z knih, které mám připraveny pro své Theofily. Výběr laskavého čtenáře, ať je duchovní či laik, bude zřejmě jiný. To není vůbec na škodu. Klademe přece sami různé důrazy, na cestě víry kráčíme rozdílnými pěšinkami, zaujmou nás tedy i různé texty a knihy. Důležité je, abychom měli vůči našim Theofilům otevřené oči i srdce. Vhodná chvíle a vhodná kniha k půjčení či k darování našim zatím nekřesťanským přátelům se pak najde již relativně snadno.

Roman Mazur

 

Moje církev

Anatomie průšvihu: Romský život je barevný, nabitý emocemi a velmi tvrdý

Český bratr 3/2012.

Manušale, kamas jekh avres, sam savore savore sam le Devlestar.
Lidé, mějme se rádi, vždyť jsme všichni od jednoho Boha.

Romové jsou pro můj život důležití. V roce 1987 jsem začala učit romštinu a jezdit za nimi do různých míst v Čechách i na Slovensku, začala jsem je poznávat a učit se od nich. Otevřel se mi nový, jiný, zajímavý, nezávislý svět. Romský život je barevný, nabitý emocemi a tvrdý, velmi tvrdý.

V sociálně vyloučených lokalitách nejdříve v Plzni a teď v Ostravě působím patnáct let. Život Romů znám velmi dobře, vím, jak se cítí, jak přemýšlejí, ale také vím, jak se dokážou ze života radovat, uskrovnit se pro druhé, pokud je to potřeba (znám rodinu, která do bytu vzala příbuzné, protože neměli kam jít. V bytě 1+1 jich bydlí celkem patnáct).

Momentálně působím v lokalitách, které patří v Ostravě k nejhorším, co se týká materiálních podmínek, kvality bydlení a života vůbec. Některé děti jsou nedostatečně oblečené, mají často hlad. Kvůli těmto podmínkám, jsou děti těchto lokalit zaměřeny na život tady a teď, tedy na přežití, nemají sny, fantazie a přání, čím by jednou chtěly být. Mnozí přebírají rodičovské povinnosti a starají se o mladší sourozence.

Na horním obrázku vidíte chlapce, který nese kříž, z mého pohledu hodně těžký. Bydlí v nejhorší sociálně vyloučené lokalitě ve městě (domy na spadnutí, přeplněné byty, agresivita mezi sousedy, drogy). Má pět sourozenců, bydlí v dvoupokojovém bytě. Rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, v rodině je velmi neuspokojivá finanční situace (dluhy) a problémy s alkoholem Navíc je u něho diagnostikováno psychické onemocnění, které ho omezuje v navazování kontaktů s ostatními. Jaké má vyhlídky? Jaký bude mít život?  V lokalitách je takových dětí hodně, perou se se životem, jak můžou, snaží se přežít den, který přichází.

V posledních letech vnímám, že situace Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách se zhoršuje. V těchto případech je možnost řešení formou sociální práce velmi omezená. Chybí kompetence sociálního pracovníka a motivace klientů ke změně. K částečným změnám je možno je přimět, ale ke změnám zásadním ne. Jejich život se bude odbývat dál na okraji společnosti v duchovní bídě, bez naděje.

O Del pes sikhavel andre savoreste, kajča manuš hin koro.
Bůh se projevuje ve všem, jenom člověk je slepý.

A co my?
Často nás tyto příběhy děsí, znejisťují, nabourávají naše představy o životě a štěstí. Chceme takové příběhy slyšet? Umíme se vyrovnat s bezmocí a bezvýchodností, které je v nich obsažena? Navíc se tyto příběhy neodehrávají v předaleké Africe, ale blízko nás, v našich městech a vesnicích.

Někdy přednáším na základních, středních i vysokých školách a všimla jsem si jedné věci. Žáci nebo studenti mají lidi rozdělené do kategorií „lidé“ a „Romové“, vypadá to trochu jako obrana. Lidem rozumím, to jsem já, to jsou moje problémy, můj život. Romové – ti druzí – ve mně budí obavy strach, někdy odpor, všude v médiích je slyšet, jací jsou špatní, vím o nich dost, nepotřebuji vědět víc, oni jsou ti druzí, neznámí, které nechci poznat. Tento problém vnímám jako závažný a je třeba s ním něco dělat. Kdo by se o něj měl zajímat, kdo by ho měl řešit?
Já si myslím, že by to měli být ti, kteří věří tomu, že Bůh miluje lidi bez rozdílu, a kteří věří, že Ježíš zemřel za všechny lidi, tudíž není třeba lidi dělit do různých „kategorií“.

Misie a pastorace mezi Romy je momentálně spíše na okraji zájmu církví, vychází převážně z individuálních aktivit farářů, farností a sborů. I v církvích jsou předsudky vůči Romům. Přesto se církve práci s Romy věnují, buď formou diakonií, nebo charit a dalších sdružení. Fungují mnohá volnočasová a komunitní centra přímo ve vyloučených  lokalitách, kde probíhá i misie a pastorace. Např. v Brně, v Rokycanech, Praze, Ústí nad Labem, Ostravě a na dalších místech pracuje mnoho nadšených lidí, kteří mají svou práci a své klienty rádi. Práce s dětmi a dospělými je těžká, ale i radostná, jsme vděčni i za velmi malé pokroky a za to, že lidé k nám mají důvěru. Někteří křesťané a jiní lidé, kteří s Romy pracují, se s nimi natolik identifikují, že v rámci sčítání lidu přijali romskou národnost.

Pokud Rom uvěří, že za něj z lásky Ježíš zemřel, je pro něj nepochopitelné, že my křesťané se z této zprávy nedokážeme opravdu, tedy podle něj viditelně a stále radovat. Pro Romy by přijatá víra měla být posílením identity, posílením jejich Romipen (romství). Jistotou, že je Bůh miluje takové, jací jsou a ne takové, jaké bychom je chtěli mít my.

Zde bych použila úryvek z básně Bohuslava Reynka: „Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou.“ Věřím, že může dojít k mnoha změnám, pokud za ně budeme společně prosit a usilovat o ně.

My, co pracujeme s Romy, potřebujeme vaše modlitby za naši práci, aby se v ní projevovala Boží vůle a vedení.

Lidi, se kterými pracujeme a kteří často pociťují beznaděj, povzbudí, že na ně někdo myslí a modlí se za ně, že jsou lidé, kteří jimi neopovrhují, kteří jim chtějí dát paťiv – úctu.

Modleme se společně za to, aby tito lidé mohli přijít do našich sborů a abychom je dokázali přijímat s láskou a předávat jim evangelium.

Iva Pellarová