Téma

Fakulta v konfliktu loajalit. Pohled vysokoškolského učitele

K důležitým momentům života na fakultě patří konflikt loajalit, v němž se  nacházejí vyučující i studenti, i když každý jinak. Tento konflikt nemá žádného zlého strůjce, je spíše průvodním jevem toho, jak je na jedné straně u nás nastaveno fungování vysokého školství a jaké jsou na druhé straně požadavky teologie jakožto reflexe víry a duchovní formace. Jde o konflikt, který v bleděmodrém zažívá každý křesťan, který naplno žije ve světě a bere odpovědnost za nějaký jeho úsek.

Nakolik vnímám studenty, převážná většina z nich má při studiu džob, který se různou měrou zakusuje do jejich harmonogramu. Mentalita ghetta jim rozhodně nehrozí, spíše je naopak otázka, co dnes na fakultě může být krystalizačním jádrem obecenství. V poslední době vděčně pozoruji, jak díky pastoračně kazatelské službě tandemu Štefan – Mareš ožila fakultní kaple.

Pokud jde o vyučující, nacházíme se všichni pod tlakem na kvantifikaci vědeckého výkonu: fakulta dostává podstatný díl peněz podle toho, kolik vědeckých textů vyprodukují její pracovníci. Takový systém svádí k tomu, abychom psali hlavně pro oko hodnotící komise, případně zahraničních kolegů. Nevidím to jako tragédii, protože chápu celostátní potřebu rozlišit pracoviště, kde se něco děje, od těch, kde to spí. Tato situace není důsledkem připojení ke Karlově univerzitě, systém by nás dostihl i jako samostatné učiliště (pokud bychom nenašli bohatého amerického strýčka – který by pokryl 100 % provozu – a takový by byl krajně podezřelý). Kritéria vědeckosti navíc zevnitřku univerzity můžeme spoluutvářet.

Připojení k univerzitě tedy hodnotím jednoznačně pozitivně: nedovedu posoudit, jakým je fakulta přínosem pro univerzitu (ze zájmu a spolupráce s kolegy z jiných fakult usuzuji, že nějakým snad ano). Pro fakultu je ale univerzita přínosem velikým: vážně míněné dotazy kolegů z bližších i vzdálených oborů připomínají úkol teologie „překládat“ evangelium tak, aby dávalo smysl v nových kontextech, zajímavé učební metody (expedice, disputace…) jsou tím, čemu se můžeme přiučit. Na počátku roku 2012 udělala fakultní obec v souvislosti s protesty vůči chystaným reformám hlubokou zkušenost stavovské sounáležitosti. Nezažil jsem, že by byl někdy nějak ze strany univerzity vyvíjen tlak na to, aby fakulta ve svých projevech dovnitř nebo navenek ubrala na vyznavačskosti.

V téhle souvislosti pak ještě slůvko k naší druhé (či vlastně první) loajalitě, té církevní. Na rozdíl od katolíků neznáme nic podobného kanonické misi (církevnímu schválení daného vyučujícího). Přesto je vědomí přináležitosti k církvi mezi všemi vyučujícími překvapivě vysoké. A je také věcí církve, sborů i vedení, jestli tuhle vazbu posílí, nebo nechá být: modlitbami, pastoračním zájmem, pozvánkou k projektům, konzultacemi a dotazy.

Petr Sláma
(autor je odborný asistent na katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy)

Diakonie

Quo vadis, diakonáte ČCE?

Český bratr 5/2012.

Víte, co je to diakonát? Věděli jste, že naše církev má institut diakonátu? K čemu je to dobré? Kdo jsou diakoni a diakonky? Kolik jich naše církev má? Chceme v tomto čísle (snad také k tématu vzdělávání, jež s diakonátem souvisí) oprášit uvažování o tomto institutu, který možná stojí před jistou křižovatkou své další cesty. Nečekejte rozsáhlou analýzu, spíš drobný příspěvek do diskuse a především vyjádření diakonů samých, jimž jsem položil základní otázku, co pro ně tento „úřad“ znamená.

Instituce diakonů je velmi starobylá (Sk 6,1nn) a existuje prakticky ve všech tradicích. Ovšem náplň jejich služby není chápána jednotně. Údaj Sk 6,2, že mělo jít o „službu při stolech“ (diakonein trapezais) byl snad čten dvojím způsobem: že jde o službu vnějšího zaopatření, zejména potřebných – nebo že jde o službu při „stolu Páně“. Diakony pak nacházíme oscilovat v obojí roli: pomocně-liturgické a „charitativní“. Reformační církve se přiklonily většinou k roli druhé, charitativní.  (P. Filipi)
Co o diakonátu říkají řády: „Členy ČCE, případně členy jiných evangelických církví, jimž bylo dle Řádu členství ČCE členství v ČCE propůjčeno, kteří se rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní povolání, může církev (po projednání s jejich vedením) k této práci pověřit. Tím se stávají diakony a diakonkami ČCE. Způsob výběru diakonů/diakonek, jejich odbornou a teologickou přípravu v rámci „diakonátu“, obsah závěrečné zkoušky, na jejímž základě bude synodní radou rozhodnuto o udělení pověření, a podmínky jejich pověřování určí synod.“ (Řád diakonické práce, článek 4)
V současné době se v ČCE i Diakonii vede diskuse, jaké je skutečné místo diakonátu, jak je tento institut kompatibilní s církevním životem ČCE. V té souvislosti se vynořují mnohé otázky: jak přesně definovat ono diakonské životní povolání? Kam až vede služba potřebným, jak ji v souvislosti s diakonátem vymezit? Kdo vzhledem ke svému zaměstnání či povolání smí, může, má být diakonem a diakonkou?
Naše církev má pět diakonů (a žádnou diakonku). Možná bychom čekali víc, vždyť kolik členů ČCE si zvolilo pomoc potřebným za svou hlavní životní náplň, ať už v Diakonii či jiné instituci, v křesťanské službě nebo kdekoli jinde? Co znamená být diakonem, kde je přidaná hodnota diakonátu?Rozhodl jsem se pátrat „u zdroje“ a zeptal jsem se přímo našich pěti diakonů, čímž je zároveň ve stručnosti představuji. Všichni (v abecedním pořadí) odpovídali na jednu základní otázku: Co pro mne znamená, že jsem diakonem?

Jan David, Vsetín, v důchodu, emeritní ředitel střediska Diakonie v Myslibořicích
Co to pro mě znamená? Vděčnost, že se církev přiznala k mé sociální službě v Diakonii, kde jsem byl zaměstnaný. A teď v důchodu ke službě ve sboru, kde žiji. A vděčnost, že mohu navazovat na to, co je v církvi zakotveno již z apoštolských dob. Také to pro mne znamená závazek: nevyhýbat se službě tam, kde mohu být něco platný. A v neposlední řadě: brát ČCE plně za svou a snažit se jí nedělat ostudu.Znamená to pro mne i účast na společenství bratří, kteří se modlí za sebe a občas i spolu, a určitý podíl na společenství diakonů, jak jsem je mohl poznat i v jiných církvích.Osvědčený titul diakona pro mne otevřel i dobrou šanci angažovat se – byť jako důchodce – v místních křesťanských sociálních organizacích i v sociální oblasti v rámci města.

Petr Haška, Myslibořice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Jako první je potřeba říci, co znamená slovo Diakonie. Službu bližnímu, u lůžka, u stolu, v nemoci, umírání, výchově. Ale také v naslouchání, pastoraci, radě, řízení, vedení církevní, sociální – sloužící organizace. Služba, která je založena na Kristově výzvě: jdi a jednej tak! Zcela lidsky, podle svých schopností, obdarování. To má dělat de facto každý, ne z povinnosti, zištnosti, ale jako člověk! Diakon by měl být člověk, který chce vědomě, veřejně službu druhému vzít jako své poslání. Tak se vnímám já, jako křesťan slabý a nedokonalý, ale odhodlaný se zasazovat o věci druhých, naslouchat, komunikovat, hladit ostré hrany, hledat společné možné cesty. Dostal jsem od našeho Pána Boha obdarování, která chci využívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Dostávám však i zpětnou vazbu od druhých, kteří mě v tom povzbuzují, podporují a „nesou“. Abych zůstal nohama na zemi a neodtrhl se od skutečné potřeby lidí okolo mě. Někdy je to těžké, a tak se stále cítím jako začátečník na cestě. Chybující i hledající. Pracuji v Diakonii ČCE už jednadvacet let a více než dvanáct let jsem ordinovaným presbyterem. Tento čas považuji za úžasný dar, kdy mám možnost dělat práci, která mě baví, potěšuje a dává mně smysl.

Petr Hejl, Klobouky u Brna, ředitel střediska Diakonie ČCE BETLÉM
Být diakonem vnímám (ve víře) jako své povolání od Pána Boha sloužit lidem v církvi i ve světě. K uvědomění si tohoto povolání u mne ovšem nedošlo najednou, šlo o postupný proces, jehož účinky vedly k tomu, že jsem se začlenil do služby potřebným lidem v Diakonii – a později se stal i jedním z prvních diakonů ČCE.Po létech naplněných službou v diakonickém středisku BETLÉM jsem měl velikou radost, když nový Řád diakonické práce přinesl od roku 2001 možnost, aby (nejen) členové ČCE, kteří se „rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní poslání“, mohli být k této práci pověřeni církví a stali se tak „diakony a diakonkami ČCE“.  Pro mne osobně přijetí tohoto pověření před synodem ČCE znamenalo důležité potvrzení onoho vnitřního diakonského povolání, kterého se mi dostalo již dříve.   Věřím, že být diakonem znamená přijmout Boží volání ke službě bližním a vstoupit tak do šlépějí prvních sedmi diakonů ze Skutků apoštolských i sestry Foibé, diakonky církve v Kenchrejích, a mnoha dalších diakonů a diakonek, jejichž jména nám Bible nepředala. Věřím, že kazatelé ČCE i jiných denominací se mají, stejně jako kdysi apoštolové v Jeruzalémě, soustředit na kázání Božího slova a na modlitbu, a to za podmínky, že jim s duchovní i praktickou službou lidem (ve sborech i mimo ně) budou pomáhat diakoni a diakonky – muži i ženy plní Ducha svatého a víry. Věřím, že toto je novozákonní model efektivní církve.

Pavel Pistor, Libice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Dlouho jsem přemýšlel, zda se do diakonátu mám přihlásit, protože mi bylo dáváno najevo, že nemám teologické vzdělání. Nakonec jsem se po doporučení ve sboru přihlásil a tři roky jsem se vzdělával v seniorátním vzdělávání laiků, které jsem v prosinci 2011 ukončil. Být církví pověřen k sociální práci, to je poslání a zároveň veliký závazek. Mně osobně to pomáhá v určitých krizových situacích, kdy si uvědomím, že se nemám vzdávat a v této práci setrvat. Zároveň si také uvědomuji, že již prvotní církev pečovala o chudé, sirotky a vdovy. Přece víra bez skutků není živá. Jenom je škoda, že je nás diakonů tak málo. Domnívám se, že by bylo správné, aby ředitelem či ředitelkou střediska Diakonie byl diakon nebo diakonka.

Kaple v Libici

Lubomír Vraj, Olomouc, vedoucí sociální pracovník v domově seniorů
Co pro mne znamená být diakonem? Důvodů je víc a nejsem schopen říct, který je hlavní. Je to prostor k setkávání s lidmi, kteří chtějí, aby se jejich víra projevovala v sociální práci. Je to prostor k výměně zkušeností se sociální prací s křesťanským základem. Je to prostor k duchovnímu čerpání, které je specifické pro křesťana v pomáhající profesi. Je to prostor pro budování vlastní víry. Je to jedinečná možnost propojení osobní víry a sociální práce. Absolvoval jsem několik setkání diakonů. Vždy to mělo velký význam pro mou práci i víru. Neumím si přestavit svou práci bez tohoto duchovního zdroje.

Pavel Hanych

Diakonský revers (Uchazeč jej podepisuje před vydáním pověřovacího dekretu.)Budu­-li povolán/a jako diakon/ka Českobratrské církve evangelické v jejím sboru nebo v její Diakonii, zavazuji se, že svou službou i svědectvím vlastního života budu stvrzovat evangelium Ježíše Krista i dar víry, která se cele spoléhá na Boží milost.Budu svědomitě, řádně a včas plnit povinnosti, které jsou dohodnuty v povolací listině, stanoveny církevními řády a uloženy nadřízenými orgány mé služby.Budu se stále vzdělávat, především v oboru své diakonské služby. Budu se zdržovat činností, které nejsou v souladu se službou v církvi a v její Diakonii nebo které by mne zdržovaly či rušily v plnění povinností s diakonskou službou spojených.Vystříhám se všeho, co by narušovalo společenství a řád Českobratrské církve evangelické.

 

Cesta k novému zpěvníku

Sbory s původní luterskou liturgií. Osobitý fenomén a jeho problémy

Český bratr 5/2012.

Mapka moravských seniorátů (sborů) s původní zpívanou luterskou liturgií

Ze zkoumání bohoslužebné praxe v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické – kterým vás postupně provází náš seriál – vyplývá, že pohled na zpívanou liturgii není možno zredukovat na samotnou hudební či textovou složku a ty sledovat odděleně. Při nahlédnutí do dějin sborů, v nichž se původní zpívaná liturgie zachovala, vidíme, že mnohé aspekty zasahují také do oblasti sociologie, antropologie či obecné historie a zasloužily by si samostatná pojednání. Proto chci nyní alespoň stručně nastínit několik problémů, které nesouvisejí s hudbou ani s teologií, ale které jsou podstatné pro pohled na dochovanou luterskou liturgii jako na osobitý fenomén.

Ústní tradice předávání
Nejdůležitějším specifikem původní luterské liturgie je ústní tradice. Ta je základem předávání jednotlivých zpěvů až do dnešní doby. Vsetínský sbor měl sice ještě před spojením obou tolerančních církví vlastní tištěný zpěvník s notovanou liturgií (//Evangelický kancionál// vydaný zde v roce 1909), jinde však až do konce sedmdesátých let 20. století nebyla žádná oficiální verze liturgie k dispozici. Sbory nechávaly tisknout pouze texty antifon, melodii zpíval lid zpaměti podle varhanního doprovodu. Varhaníkům a kazatelům pomáhaly notované materiály ze Slovenska. Svoboda vlastní odpovědnosti za podobu liturgie tak za pomoci ústní tradice způsobila v jednotlivých sborech vytvoření individuálních variant téhož hudebního základu, tedy svébytné lokální praxe, jež se udržela přes publikování liturgie v //Evangelickém zpěvníku// (1979) a v //Agendě// (1983). Vznikla tak paradoxní situace, kdy jediná oficiální notovaná verze původní luterské liturgie u nás se jako celek v žádném sboru neužívá. Odlišnosti jednotlivých praxí budou popsány v dalších dílech tohoto seriálu, nyní chci jen vyzdvihnout fakt, že posuzujeme-li melodické proměny užívaných zpěvů již od jejich nejstarších dohledatelných vzorů, nacházíme zde unikátní variační proces, který se dosud nezastavil.

Liturgie jako životní tradice
Dalším samostatným okruhem úvah nad dochovanou podobou bohoslužeb je vnímání liturgie jako tradice a života v tradici vůbec. Pamětníci a členové sborů, kde se původní zpívaná liturgie provozuje, mluví nejčastěji o „dědictví po předcích“, „tradici, kterou je třeba zachovat“, „převzetí podoby, která dávno existovala“ apod. Požadavek udržet tradiční liturgii kladou často přímo jako podmínku působení nového faráře. Když si však na základě dostupných rukopisných záznamů liturgie uvědomíme, že se těmto strážcům tradice dokázala konkrétní podoba zpěvů téměř před očima značně proměnit (přičemž zásadní roli hrály autorské zásahy varhaníků, často konané ve snaze „vracet se k původní podobě“), musíme vnímat uvedené výpovědi spíš jako výraz snahy o zachování liturgie coby „umění, které dělá bohoslužby slavnostnější“, „zpestřuje a pozdvihuje je“ a zároveň touhy po zachování „víry otců“. Tradice je zde tedy spíše vědomým kladným přijetím životního postoje, jenž je tvořen působením sborového společenství, vnímajícího svou minulost. (Všechny uváděné citáty čerpají ze záznamu rozhovorů se členy sborů, které jsem uskutečnila na jaře roku 2007.)

Vliv etnického teritoria?
Problém lokalizace sborů, kde se zpívaná liturgie zachovala, byl už zčásti zmíněn v předchozích číslech našeho seriálu. Vzhledem k tomu, že na území Čech došlo v minulosti k potlačení luterských prvků liturgie, sbory začaly samy sebe rychle vnímat jako „českobratrské evangelické“ a původní konfese přestala hrát roli, je logické usuzovat, že podmínky na Valašsku a Těšínsku byly odlišné. Vývoj postojů valašských evangelíků ke kněžím ze Slovenska, přicházejícím sem po vyhlášení tolerančního patentu, byl již dříve zmíněn, na Těšínsku měla navíc vliv provázanost s luterskou německo-polskou kulturou, i když vazba na Slovensko byla také zde silná. Vyloučit však nemůžeme ani úvahy spojené s vlivem etnického teritoria a jeho odlišné kultury.

Spojení etnické a konfesionální identity
Je jisté, že území, na němž se původní zpívaná liturgie dochovala, splňuje kritéria pro označení „etnografické“. Jaroslav Štika uvádí ve své knize //Etnografický region Moravské Valašsko// mezi faktory, ovlivňujícími utvoření určitého „etnografického regionu“, především geografické podmínky, hranice panství, kolonizaci a jiné osidlovací záměry vrchnosti, církevní příslušnost obyvatel a pocit historické tradice. V tomto směru je zajímavé, že do valašského regionu (jehož centrum je tradičně umisťováno do okolí Vsetína) bylo ještě v 19. století zahrnováno též panství frýdecké a hukvaldské. Teprve vlivem //Dialektologie moravské// Františka Bartoše z roku 1886 začal být pro toto území užíván název Lašsko, přestože zdejší obyvatelé se dál považovali za Valachy. Oprávněnost úvah o spojitosti dějin dochované liturgie s vývojem etnické kultury na Valašsku může potvrzovat provázanost a překrývání pramenů pro výzkum etnografického regionu s dokumenty o moravském evangelictví (výslechy vzbouřeného evangelického lidu, záznamy farářů apod.). Byl to kupříkladu právě slovenský luterský kněz Daniel Sloboda působící ve sboru v Rusavě, kdo popsal rozdíly zdejší kultury od sousední kultury hanácké i slovenské a poprvé užil termínu Valašsko. Podobným způsobem mohli i jiní vzdělaní evangeličtí faráři ovlivňovat formování názoru Valachů na vlastní etnickou identitu (stejně jako dříve již zmíněné formování názoru na svoji konfesi). A tak je možné vést uvažování o vzájemných vlivech etnické příslušnosti a dochované liturgie i opačně: Liturgická tradice je na valašském území pevnější také proto, že se podílela na tvorbě etnické identity Valachů.

Eliška Baťová

Téma

Na práci faráře je skvělá pestrost. Rozhovor s J. Zámečníkem

Český bratr 5/2012.

 

Jan Zámečník (1978) vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF), prošel několika zaměstnáními, absolvoval postgraduální studium na ETF a po ročním vikariátu nastoupil jako farář v Břeclavi. Je ženatý a má jedno dítě. Ptali jsme se na cestu za vzděláním a k farářské profesi.

Jakou střední školu jste absolvoval?
Absolvoval jsem čtyřleté studium s humanitním zaměřením na gymnáziu v Jevíčku.

V jakých profesích a kde jste pracoval?
Většinu života jsem studoval, ale zároveň si k tomu přivydělával různou prací. Začalo to již v druhém ročníku teologie, kdy jsem na jednom soukromém pražském gymnáziu učil půl roku latinu. K výuce jsem se pak vrátil během postgraduálního studia, kdy jsem určitou dobu učil na Vyšší odborné škole sociální a teologické – Dorkas. Zároveň jsem také učil anglický jazyk pro olomouckou jazykovou agenturu. Rád vzpomínám hlavně na výuku angličtiny v Trendu vozíčkářů. Než jsem zahájil postgraduální studium na ETF, pracoval jsem také bezmála rok jako knihovník v pobočce Knihovny města Olomouce. Vedle byl klub seniorů. Starší dámy z tohoto klubu si za mnou do knihovny často chodily půjčovat ženské romány. Seznámil jsem se zde také s různými časopisy pro ženy – od Katky po Marianne. Později jsem si přivydělával rovněž kopírováním knih v olomouckém Centru Aletti, spjatém s řeholní komunitou Tovaryšstva Ježíšova. Tam jsem byl dotázán, zda bych neměl zájem přeložit něco pro nakladatelství Refugium, rád jsem souhlasil. Později jsem překládal i pro jiná nakladatelství, například pro Slovart. Po dokončení postgraduálního studia jsem pracoval jako vědecký pracovník na JAMU v Brně. Jednalo se o grantový projekt věnovaný životu a dílu myslitele Josefa Šafaříka. Grant sice již formálně skončil, ale věcně jsme ho ještě neuzavřeli. Pak už následoval vikariát v Miroslavi a povolání faráře v Břeclavi.

Co nebo kdo ovlivnil váš další profesní život?
Na počátku bylo určitě rodinné prostředí – oba rodiče rádi četli a vedli mě ke knihám a tím i k přemýšlení o světě. Dědeček Karel psal knihy o regionální historii a byl pro mě vždy typem kultivovaného člověka, z kterého dýchalo něco z atmosféry první republiky. Měl vytříbený sloh, který jsem obdivoval – těsně po válce také pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu. Strýcové mé babičky zase byli překladatel Starého zákona a kněz Josef Heger a překladatel ze staroislandštiny a vlámštiny Ladislav Heger. Knihy a vzdělání tedy představovaly v rodinném prostředí samozřejmou hodnotu.
Hodně mě ovlivnila také středoškolská studia, obzvláště rád vzpomínám na učitelku němčiny Rosvitu Neubauerovou a učitelku češtiny Janu Vápovou. Pokud se jedná o rozhodnutí studovat teologii a přemýšlení o povolání faráře, jednoznačně mě nejvíce ovlivnil Mirek Pfann, který se svou ženou Hankou dokázal na faře vytvořit velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když jsem se v pátek vracel z internátu, těšil jsem se vždy na mládež do Rovečného. Často jsem pak zůstával po skončení mládeže s Pfannovými na faře, hovořili se mnou, půjčovali mi knihy. Na to vzpomínám s určitou nostalgií podobně jako na středoškolská studia. Vliv na mě měla nejspíše i četba literatury katolických autorů (Čep, Zahradníček, Deml, Křelina, Bernanos apod.). Moje volba studovat teologii byla předem jasná a dodnes toho nelituji.

Odkdy pracujete jako farář?
Od září 2011.

Jak využíváte v praxi vědomostí a znalostí nabytých na ETF?
Nejpatrnější využití je určitě při přípravě bohoslužeb, zejména kázání, biblických hodin pro dospělé a výuky dětí. Povolání faráře je pro mne těsně spjato s teologií a ETF mě v tomto ohledu velmi obohatila. Dnes to vnímám tak, že magisterské studium mně poskytlo solidní znalosti, ale konkrétnější teologické vidění či směřování jsem začal získávat až později. Myslím, že i určité teologické zázemí je pro faráře důležité – stejně jako jeho neustále přehodnocování. Hodně čerpám z procesuální teologie. Podstatné jsou však pro mne i další proudy a důrazy.

Co vám dal vikariát?
Neumím si představit, že bych povolání faráře vykonával bez vikariátu. Jsem rád, že jsem vikariát mohl absolvovat v Miroslavi, kde je možnost vyzkoušet si vše od výuky věkově odlišných skupin dětí po večerní bohoslužby-nešpory. Pro mě to byla zejména příležitost osahat si praktickou stránku věci, ve které jsem kulhal takříkaje na obě nohy. Pamatuji si na svou premiérovou nešporní bohoslužbu. Snažil jsem se, abych měl vše pečlivě připraveno. Ale automaticky jsem počítal s tím, že jakmile dočtu pasáž z Písma, všichni si sednou. To se však nestalo. A já jsem v naprostém zmatku vystřelil formulku „To je všechno“, což samozřejmě mého mentora Ondřeje Titěru velmi pobavilo (mimochodem, vzpomínám si na bohoslužby jednoho faráře, který řekl po čtení Písma naprosto vojenským tónem: „Sednout!“). Do té doby jsem zkrátka víc četl odborné spisy než Agendu, nevěděl jsem, jak podávat kalich při vysluhování večeře Páně, ani jsem se příliš nezamýšlel nad uspořádáním bohoslužeb. Stejně podstatné pro mě je, že mi vikariát umožnil poznat nové lidi a navázat nová přátelství. Na mysli tu mám nejen Miroslav, ale i všechny, kdo se mnou absolvovali vikariát či jáhenskou praxi.

Baví vás farářská práce?
Práce faráře je hodně rozmanitá, takže je skoro nevyhnutelné, že něco jde člověku lépe, něco hůře, něco ho baví a něco ne. Mě na práci faráře velmi baví příprava kázání a biblických. Je to i pro mě samého příležitost jít hlouběji do textu Písma a vždy znovu mě udiví, co všechno v něm lze objevit. Někdy je samozřejmě příprava kázání (a mnohdy i celé bohoslužby) náročná. Mám pocit, že k dozrání myšlenek je často potřeba víc času, než je na faře reálně k dispozici. Na jedné straně je to svobodné povolání, v němž si člověk rozvržení času stanovuje sám, na straně druhé je farářský den do velké míry roztříštěn mezi mnoho aktivit. Na práci faráře je skvělá pestrost, kterou jiná povolání nemají. Nicméně jsem spíše typ člověka, který se potřebuje soustředit na jednu věc, takže mě tato mnohobarevnost někdy rozptyluje, a když se nakupí opravdu hodně věcí, tak i znervózňuje. To, co mě nebaví, je administrativa, která dnes prorůstá asi všemi sférami a profesemi. Do určité míry je jistě nutná. Někdy mám ovšem pocit, že se „upapírujeme“ k smrti – na úkor potřebnější činnosti. Asi to nejpodstatnější je, že práce faráře je vždy nějakým způsobem práce mezi lidmi a s lidmi. A pokud je prostředí vstřícné, skutečně sesterské a bratrské, je farářská práce prací radostnou. V tomto ohledu si nemohu vůbec stěžovat, naopak.

Ptala se Daniela Ženatá