Český bratr 6/2012.

Náboženskou situaci a speciálně situaci západního křesťanství si lze představovat jako dynamickou, jako dění. Snad i proto také se objevila metafora trhu a tržiště, ne ve všech ohledech šťastná. Religionisté a sociologové ji dlouho používají a třeba se ptají, jak se náboženství projevuje jako „obchodní značka“. A předpokládá se přitom, že náboženské přesvědčení zahrnuje „racionální“ jednání. Tato metafora má však jen omezenou platnost.
Nejzřetelněji ji lze uplatnit tam, kde určitá náboženská společnost přímo či nepřímo provádí obchodní činnost nebo se účastní vztahů a procesů tzv. tržní ekonomiky. Neboli když se přizpůsobuje ekonomickým podmínkám a učí se od nich. Vztah náboženské obce a jejích členů se zčásti doplňuje anebo i nahrazuje vztahem podnikatelského subjektu a jeho klientů nebo zákazníků, aniž by se přitom za tím muselo skrývat bohaté rýžoviště anebo snad lumpárna.

O náboženském trhu mluvil už anglický myslitel Adam Smith, který uvažoval také o obchodní soutěži mezi náboženstvími. Ale ekonomičtí myslitelé často vidí ekonomiku všude. A přitom je to často tak, že se ve volném prostoru objevují nabídky, k nimž neexistují alternativy v nabídkách evangelických nebo katolických. Těžko také očekávat, že by se v kostelích objevila nabídka léčivých kamenů anebo se v nich prováděly šamanské kurzy, protože to do daných tradic nepatří. To spíš z evangelických kazatelen zaslechneme něco o pověrách a o víře jako zbrani proti pověře, ale sotva s praktickými důsledky. Někdy se může zdát, že se dnes setkáváme s inovacemi lidové religiozity, která kvete odedávna na okraji či za okrajem hlavních tradic. Jen se mění mentalita a požadavky spolu s nabídkou, která se obohacuje nejrůznějšími importy, zejména z Východu, a syntézami.

Určité srovnání dovoluje knižní trh. Některým knihkupectvím s duchovní literaturou anebo odpovídajícím oddělením běžných knihkupectví se poměrně dobře daří. Což si lze vysvětlit mimo jiné tím, že lidé hledající a lidé s duchovními zájmy více čtou, ale také tím, že duchovní zájmy jsou v nemalé míře individualizované a mnoho lidí (třeba po osobním zklamání z církví) si je spíš zasazuje do své soukromé sféry. A to z nejrůznějších důvodů (i z nezbytí).

Představou trhu lze náboženskou současnost postihnout ještě v jiném ohledu. Dávno se již totiž mluví o „náboženské samoobsluze“, která člověku dovoluje v praxi se cítit křesťanem, pěstovat buddhistické meditace, navštěvovat věštírnu a experimentovat s duchovnímu technikami. Vězme však, že žádné náboženství, křesťanství nevyjímaje, se nevyvíjelo v izolaci od vnějších vlivů. Nemluvě o tom, že křesťanství nevytvořilo samo sebe v bodě nula. Na druhé straně rozmanitý neklid vede někoho dál za pouhé rozhlížení po okolí a opatrné vypůjčování. A před podezřelým slovem „eklekticismus“ pak někdo takový utíká ke „korektněji“ znějícímu termínu „sdílená identita“, jako by mu křesťanství nestačilo.Když se ale na celou věc podíváme z jiného konce, můžeme se ptát, nakolik trh ovlivňuje přímo náboženskou praxi a náboženské myšlení. Sociologové totiž znají takzvanou teorii racionální náboženské volby, která si v posledním desetiletí minulého století získala významné postavení ve Spojených státech. Tato teorie počítá s tím, že člověk je tvor ekonomický a jako takový se vůbec snaží dosahovat svých cílů s vynaložením co nejnižších nákladů. Když ale nastanou vážné potíže, anebo cíle vůbec nelze dosáhnout, přichází ke slovu kompenzace například ve formě slibů spásy. A na základě toho člověk vstupuje s Bohem do ekonomického vztahu, v němž slibuje dodržovat určité závazky. Pak i odhodlání muslimských atentátníků položit svůj život s nadějí na posmrtné odměny ztrácí punc čirého fanatismu (jak říká americká politoložka Louise Richardsonová). Anebo díky pluralitě náboženského trhu dochází ke konkurenčnímu boji mezi náboženskými skupinami, které se snaží zlepšovat svou nabídku a tím posilují religiozitu. Do evropských a zejména českých poměrů tato teorie těžko zapadá. A to je také jeden z důvodů, proč s představou náboženského tržiště nakládat velmi opatrně anebo si je jí třeba vůbec vyhnout.

Poučení může být několikeré. Je totiž naivní bojovat z kazatelen proti jiné religiozitě, zato je prozíravé pracovat poctivě na vlastní nabídce, a to bez prvoplánových, krátkodechých, dušelapných a podobně defektních pohnutek. Vůči tržním principům a jejich reálnému uplatňování je bez ohledu na stranické preference dobré přijmout obezřetnost. Jednak proto, že co je neviditelné a věčné, má přednost, jednak proto, že křestané i nekřesťané nekriticky aplikují ekonomická měřítka na náboženství. Mluví se třeba o staletém náboženském „monopolu“, který po staletí v Evropě vládl, ačkoli hmatatelná jednota historického křesťanství nikdy neexistovala a dnešní představu o monopolech v dynamické civilizaci nelze přesazovat zpětně do společnosti tradiční. A jindy zase tíhneme k tomu, co se „vyplácí“ bez ohledu na „poklad v nebesích“, který člověk může dostat, ne si jej zaplatit. Posledním měřítkem nemůže být ani floskule o penězích, bez nichž se neobejdeme, stejně jako iluze, že peníze mohou být hlavním prostředkem řešení škod.

Není třeba se ani přímo zříkat přizpůsobování, pokud tím ovšem neutrpí svébytnost. Křesťanství prostě neobstojí, když se začne po okolním světě opičit. Ale ani tehdy, když se uzamkne do temné komůrky, v níž se pokusí rozsvěcet světlo jen pro sebe a básnit o tom, že je třeba „vyjít do světa“. Duchovní zájmy se probouzejí a naplňují, jen když je nabídka. Kdyby Ježíš nevystoupil s nabídkou, svědkové jeho existence by z něho nic nevyčetli. Podle mého by ale bylo neštěstí, kdyby se křesťanská nabídka začala chovat jako tržní produkt. O křesťanskou nabídku má jít, aby si ji člověk volil jako nutnou k životu. Avšak o nabídku, která po druhém nechce platbu. Vzpomeňme jen na Ježíše, jak demonstrativně odmítl vnášením trhu do svatyně dělat z chrámu peleš lotrovskou. Momentka prostinká, ale působivá…

Jiří Hoblík, teolog a religionista

Český bratr 6/2012.

Kateřina Děkanovská (1985) vystudovala Husitskou teologickou fakultu UK, obor teologie a religionistika. Nyní pracuje na úřadu Ústřední rady Církve československé husitské jako referentka pro ekumenu a mezináboženský dialog. V loňském roce dokončila doktorské studium na Filozofické fakultě UK, kde se věnovala křesťansko-muslimskému dialogu v Evropě. Z akademického zjištění, že všude v Evropě existují společnosti věnující se mezináboženskému dialogu, které dělají dobrou práci mezi lidmi různých náboženství, založila s několika spolupracovníky letos v lednu občanské sdružení Společnost pro mezináboženský dialog.

Jak jste došla k tomu, že mezináboženský dialog je kromě profesního i vaše osobní téma?

Zjistila jsem, že různé organizace v Evropě mají výborné výsledky v komunitním sbližování nejenom křesťanů a muslimů, ale také vyznavačů ostatních náboženství, kteří v dané lokalitě žijí. V emigrantských společenstvích není problém se s tím setkat. U nás takováto iniciativa chyběla. Existuje samozřejmě dialog na nejvyšší úrovni – mezi představiteli církví a různých náboženských skupin, ale efekt pro obyčejné lidi to moc nemá. Podle mě tady chyběla nějaká iniciativa, která by šla zespodu. Takže mojí osobní i akademickou motivací bylo něco v té věci udělat. Rozvíjet dialog nejen uvnitř vlastní (husitské) církve nebo v rámci Ekumenické rady církví, ale ještě v širším záběru.

Takže jste dala dohromady pár přátel a založila občanské sdružení?

Přesně tak. V lednu 2012 vzniklo občanské sdružení Společnost pro mezináboženský dialog, nyní je nás asi pětadvacet a doufám, že se řady rozšíří. Že budou přicházet obyčejní lidé, kteří nebudou mít diplom z teologie nebo religionistiky, ale takoví, kteří se budou chtít podílet na společných aktivitách.

Má Církev československá husitská v tomto ohledu náskok před ostatními církvemi?

Církev československá husitská je národní církev, je vázána na vlastní aktivitu vůči zahraničí. A mezináboženský dialog přišel ze zahraničí. Řekla bych, že stojíme na začátku, je to spíše iniciativa jednotlivých lidí. Na druhou stranu naše teologie je v tomto ohledu pluralitnější než u jiných církví. Tím, že se opírá o personalistickou teologii, která zhodnocuje osobní vztah člověka k Bohu, možná snáze přijímá člověka se vztahem k jinému Bohu. Ve vaší církvi je to trochu jinak. Českobratrská církev evangelická má bohaté kontakty s luterskými i reformovanými církvemi v zahraničí, které mají již v oblasti mezináboženského dialogu mnohaleté zkušenosti. Například německé církve mají často i na zemské úrovni placené pracovníky a celá oddělení, která se věnují imigrantům. Pomáhají v sociálních a právních otázkách, se vzděláním, začleněním do většinové společnosti a samozřejmě dochází i na otázky náboženské nebo obecně duchovní. Českobratrská církev tedy mohla čerpat ideovou oporu odtud. Ve věroučných otázkách je ČCE ale možná výlučnější. Pro vaše věřící může být větší problém akceptovat vztah třeba Žida nebo buddhisty k Bohu. Myslím, že v husitské církvi je tohle mnohem snazší.

Jak se to projevuje v praxi?

Doufám, že se to projeví brzy. Naše formulace základů víry jsou ze sedmdesátých let a těmito otázkami se nezabývají. Nové věci, které se promýšlejí, by měly být zpracovány a na nejbližším celocírkevním sněmu by měl být přijat nový dokument – CČSH ve vztahu k ekumeně – s jednou kapitolou věnovanou mezináboženskému dialogu. Jak se naše církev staví k jiným náboženstvím, jak chápe dialog a jakou roli pro nás hraje. Tento dokument by měl být jakousi směrnicí pro další život církve. Už nyní je spousta duchovních, kteří se úplně normálně stýkají s jinověrci i bez pověření církve jako instituce.

Co Společnost pro mezináboženský dialog už vykonala?

Plánovali jsme mezináboženský výlet do Budapešti, ale nakonec z něho sešlo. Loni jsme totiž byli na výstavě osmanských sbírek v Drážďanech a bylo to výborné. Tak jsme chtěli navázat Budapeští, kde mají také spoustu památek po Osmanech a navíc nádhernou křesťanskou architekturu. Měli jsme navštívit muslimskou komunitu a jít na návštěvu do reformované misie, která právě organizuje užitečnou sociální, právní a duchovní pomoc v uprchlických táborech. Nakonec se ale spousta lidí odhlásila, takže z připravené akce sešlo. Teď pracujeme na mezináboženském kalendáři pro příští rok, který chceme vydat společně s komisí pro mezináboženský dialog při Ekumenické radě církví. V listopadu chceme uspořádat mezináboženský týden. V cizině, hlavně v Británii a Francii to už dělají dávno, takže jsme se inspirovali. Různé náboženské skupiny během jednoho týdne připraví nějakou svou akci: výstavu, ochutnávku jídel – prostě cokoli. Akce je otevřená veřejnosti, takže každý může přijít, podívat se, ochutnat, seznámit se. I ti, kteří s cizím náboženstvím nemají žádnou zkušenost, uvidí, že lidé z jiných náboženských skupin jsou úplně normální lidé jako všichni ostatní. Velký význam to má hlavně u skupin, které přišly ze zemí mimoevropských a většinou vyznávají jiné náboženství než křesťanství. Akce by měla probíhat po celé republice. Naší metou je fungovat jednou třeba jako Noc kostelů.

S kterými náboženstvími máte už zkušenost?

S křesťany z různých církví, s muslimy, s buddhisty – členy zenové školy Kwan Um, se zástupci Hare Kršna. Spolupracujeme také s ostatními hinduisty. Židé zatím členy nejsou, ale na mezináboženském kalendáři spolupracují. Zřejmě je pro ně důležitější nějaká společná aktivita než členství v organizaci. A pak máme v občanském sdružení jednu moonistku. Dokonce jsme zaregistrovali zájem jedné „novopohanky“. Náboženská pluralita staví na respektu, takže proč ne.

S kterými spolupracujete nejvíce?

S Židy a muslimy. Zejména Židé jsou většinovou společností dobře přijímáni, takže to nepůsobí žádné problémy. Jsou vlastně pro křesťany privilegovaná náboženská skupina. Spolupráce funguje desítky let – třeba ve Společnosti křesťanů a Židů. Muslimové považují svého Boha za stejného, jako je ten náš. Takže tam je spíše na nás, abychom to dokázali říct také. Na druhou stranu Židé i muslimové chápou Boha jinak než my křesťané. Přesto můžeme spolupracovat, ne? Mezi aktivní patří spíše muslimové. Některé buddhistické skupiny se trochu straní. Hinduistů je u nás maličko a hnutí Hare Kršna moc aktivní není, asi se obávají negativní reakce společnosti. Počet konvertitů z řad české společnosti ale roste. Pomalu se vše mění. Komunity imigrantů se otevírají dialogu. Velkou překážkou hlubší spolupráce je neznalost našeho jazyka. Těžko přijmete pozvání do panelové diskuze, když nerozumíte jazyku, ve kterém probíhá. A ještě k tomu na složité, intimní a abstraktní téma. Taky musíte trochu znát mentalitu partnerů, musíte vědět, co můžete očekávat. Jsou to dlouhodobé věci.

Jaká jsou konkrétní úskalí, když si třeba chce křesťanka vzít muslima?

Je to hlavně záležitost kněze a imáma, kteří vedou předsvatební přípravu. Je potřeba pracovat se snoubenci i s jejich rodinami. Takže je to klasická předmanželská příprava, kdy ti dva sice nesdílejí víru, ale sdílejí všechno ostatní a chtějí založit rodinu a rozvíjet společné hodnoty. Pokud pro ně neznamená odlišná víra problém, neměla by znamenat ani pro okolí. Na druhou stranu, pokud jde jen o chvilkovou milostnou zaslepenost, je třeba být obezřetný. Také je známo, že muslimští muži se zde v Evropě chovají odlišně než doma. Tady jsou svobodní, ale doma musejí hrát roli, která se od nich očekává. Jinak by klesli v očích rodiny a celé komunity. A tak by sami sobě a potažmo i svojí manželce velice uškodili. Je tedy třeba zjistit, z jakého prostředí snoubenec je, jaká je jeho široká rodina, aby dívka věděla, do čeho jde. Spíš než kvůli víře zkrachuje spousta nábožensky smíšených manželství kvůli kulturním odlišnostem. Osobní vztah člověka s Bohem je vlastně velmi podobný ve všech náboženstvích. Úpění člověka k Bohu i odpověď Boží lásky jsou v křesťanství a islámu velmi podobné. Kulturní odlišnosti vadí například ve výchově dětí. To jsou věci, které musí být dopředu vyjasněny. Tak jako v každé předmanželské přípravě.

Co když je ona muslimka a on křesťan?

To nejde. Muslimka si smí vzít jen muslima. Jsou samozřejmě případy, kdy rodina dívky není praktikující, je vlastě nevěřící, ale je muslimská původem. Pak nejspíše nevěsta konvertuje. Ale to se stává i opačně. Že křesťanka konvertuje k islámu. Osobně považuji za závažnější to, že muslim si smí vzít jen muslimku, křesťanku, Židovku nebo zoroastriánku, tj. jedině monoteistku. A co s mraky českých či evropských ateistek? Dochází pak k tomu, že přicházejí za faráři a chtějí formálně pokřtít, aby si mohly vzít muslima. To je pak dilema i pro faráře. Udělit křest nevěřící osobě jen proto, aby se mohla vdát? Nebo to odmítnout a být překážkou v jejím osobním štěstí? Dva věřící různých věr se dohodnou spíš než věřící s nevěřícím.

Co je v mezináboženských vztazích nejdůležitější?

Respekt. Tolerance je málo. Když někoho toleruji, tak ho strpím, že tu je. Ale když někoho respektuji, cením si ho a očekávám, že i já budu respektován.

Co byste na závěr vzkázala čtenářům Českého bratra?

Aby se nebáli zkusit navázat kontakt! I kdyby se jim to na první pokus nelíbilo, aby se stýkali s lidmi, kteří vidí věci jinak a ptali se proč. Věřím v sílu dialogu.

Ptala se Daniela Ženatá