Diakonie

Jak snadné je padnout do jámy lvové aneb předváděcí akce pro seniory v kostce

Český bratr 8/2012.

V současné době stále více medializované „předváděcí akce“ jsou ve své podstatě krystalickým příkladem násilí na seniorech. Praktiky firem založené na zjištění, že starší lidé vzhledem ke svému věku neudrží tak dlouho pozornost, dříve se unaví a pod emočním tlakem může schopnost jejich kritického myšlení klesat, umožňují nejen prodávat zboží nekvalitní a mnohdy i několikanásobně předražené, ale dostávají seniory prostřednictvím nejrůznějších úvěrů taktéž stále častěji do dluhové pasti. Na předváděcích akcích přitom dochází k psychické manipulaci, občas dokonce i k fyzickým útokům, dá se také mluvit o omezování osobní svobody.


Díky zveřejněným zkušenostem jednotlivých seniorů i soudobé snaze některých novinářů a zástupců odborné veřejnosti odhalit chování firem, které předváděcí akce pořádají, si můžeme udělat poměrně přesný obrázek o tom, čemu se senioři v případě návštěvy obdobné akce „dobrovolně“ vystavují…

Dobrovolně
Tímto slůvkem se zaklínají ti, jimž na dané praxi nepřijde nic nepatřičného. V prvé řadě samotné pořádající firmy, podle jejichž názoru jsou klienti s poskytovanými službami spokojeni, což dokládají například (neověřitelnými) celkovými počty účastníků těchto akcí a argumentem, že mnoho z nich se „předváděček“ účastní opakovaně. Pokud se snad při takových akcích děje něco nepatřičného, pak zcela určitě u konkurenčních firem, nikoliv při těch jejich… Dobrovolností argumentují i mnozí lidé mladšího věku, dávající tím však zároveň najevo, že o problémech, se kterými se senioři potýkají, nemají nejmenší ponětí. Proč tedy senioři na podobné akce jezdí?
Podle dokumentovaných příběhů jsou zde dva hlavní důvody: finanční a sociální. Předváděcí akce, nabízené v marketingové terminologii jako „výlety“, jsou na první pohled cenově výhodné – za méně než sto korun slibuje letáček ze schránky výlet na nějaký hrad či zámek, dárek v podobě například kuchyňského spotřebiče nebo potravin a na místě předváděcí akce ještě oběd zdarma. Mimochodem – na letáčku k akci bývá často uváděno, že manželský pár bude obdarován něčím hodnotnějším než jednotlivec. Důvod je jediný, aby se při nabídce zboží senioři nemohli „vymlouvat“, že se nemohou poradit s manželkou/manželem. Senioři mají přitom celkem jasnou představu, co by je toto všechno stálo při „plné ceně“ a vzhledem k jejich (ať už skutečné, či vnímané) limitované finanční situaci jim zlevněná nabídka připadá více než zajímavá.
Dalším aspektem je sociální funkce „výletů“. Předváděcí akce se pro mnoho seniorů stává příležitostí „dostat se mezi lidi“. Množství jejich sociálních kontaktů totiž s přibývajícími roky klesá a příliš silné už mnohdy nejsou ani vazby s dětmi. Cesta autobusem na akci a z ní se tak pro ně stává možností popovídat si s vrstevníky i udělat si nové přátele. Zároveň by se mnoho seniorů na takový výlet samo či s partnerem těžko odvážilo a předváděcí akci berou i jako způsob, jak si rozšířit obzory a podívat se na zajímavá místa. To, že prodejní akce přináší více zklamání než čehokoliv jiného, je již druhá věc.

Řekni ďáblovi ano
Co se stane ve skutečnosti? Autobusy dovezou seniory do nějaké malé obce, kde je v místní restauraci prodejci zamknou, aby během předváděcí akce nikdo z nich neopustil sál (i kdyby chtěl byť jen na WC), a pak to celé vypukne. Efektní předvádění zboží (vysavače, deky, hrnce či cokoliv jiného), o kterém prodejci pronášejí samé superlativy, všechno je skvělé, revoluční, šetří to čas a peníze a především to pomáhá zůstat zdravý, nemá-li to přímo zázračně léčebné účinky. Mnohaletá záruka je samozřejmostí. A neopomenou zdůraznit, že přítomní mají jedinečnou příležitost tento výrobek získat.
Během této části prodejci použijí manipulativní techniku, které spočívá v tom, že když člověk několikrát po sobě souhlasí, bude mít tendenci souhlasit stále. Na počátku tedy senioři dostanou otázky, na které není problém odpovědět kladně: Záleží vám na vašem zdraví?, Ocenili byste něco takového doma?, Ocenily by to třeba vaše děti?, Máte rádi své děti a vnoučata?, No není to skvělé? atd. Když pak dojde na cenu daného zboží, i tehdy v člověku zůstane tendence souhlasit s tím, o jak výhodnou koupi jde.

Manipulativní techniky

Šíře používaných manipulativních technik, které mimochodem vycházejí z příruček CIA z padesátých let o tom, jak vést výslech, je skutečně široká. Prodejci se například pomocí další techniky zvané „indukování regrese“ snaží, aby se pro seniory v sále stali autoritou, se kterou pak nejen že nebudou mít tendenci diskutovat, ale které se naopak budou snažit zavděčit.
V momentě, kdy prodejci mají za to, že se tak stalo, přichází další fáze akce. Z příjemných uhlazených mladých mužů se stávají najednou kárající učitelé, ba trestající vychovatelé. Stačí totiž, aby si některý z přítomných seniorů dovolil s něčím nesouhlasit, cena se mu zdála příliš vysoká nebo třeba přímo řekl, že prezentovaný výrobek prostě nechce a nepotřebuje. Rázem se stává terčem posměšných poznámek i vyložených slovních útoků ze strany prodejců. Někdy dokonce dojde i na strkanice. Atmosféra v sále rázem zhoustne. Nechápavé, ba vyděšené pohledy. Co se to stalo? Reakce v sále však nesměřuje k odporu proti metodám prodejců, ale k tomu, aby se dříve příjemná a přátelská atmosféra vrátila. Zvláště, když například rebelujícímu seniorovi prodejce vyhrožuje, že jej nevezme do autobusu, ať se domů dostane, jak chce… Výsledkem je pocit vlastního provinění a ještě větší snaha být poslušný, ba touha zavděčit se.
Přitom přesně tak fungují i předem ohlášené dárky: když dostanu něco zadarmo, měl bych se jim odvděčit – tím, že si něco koupím… Prodejci následně znovu zopakují, jak jedinečnou příležitost získat tak úžasný výrobek přítomní mají. A že ta cena, kterou řekli na začátku, ta pro daný den vlastně neplatí, nebo že sice platí, ale k danému výrobku dostane kupující spoustu věcí v hodnotě i desítek tisíc zdarma… Případně díky rychlému kývnutí na nabídku, prostřednictvím „speciálního“ kuponu či výhry v jakési okamžité „soutěži“ – většinou „tombole“ – mohou získat ono zboží za ještě lepších podmínek než kdykoliv předtím. A neopomenou zdůraznit, co přítomné čeká, když si výrobek nepořídí. Ono předražené zboží je totiž podle prodejců vlastně jediný způsob, jak zůstat zdravý (neboť zdraví je hlavní téma celé předváděcí akce – jedná se přece o jeden z nejpalčivějších problémů stáří).

Čas na lámání chleba…
Pokračujme dále. V situaci, kdy senioři nemají dostatek relevantních informací o produktu a nemohou posoudit jeho skutečnou hodnotu, jsou otupělí po náročné prezentaci a zároveň s pocitem „výhodné koupě“ a s touhou se prodejcům zavděčit, dochází na lámání chleba, tedy výzvu ke koupi a následné podepisování smlouvy. Pokud si některý z účastníků nechce či opravdu nemůže zakoupit prezentované zboží, i tak mu nabídnou prodejci, jak projevit svou vděčnost. Je tu ještě „drobnost“, od aviváže po lžíci na boty, prostě něco prodávaného za zhruba sto padesát korun.

První část akce přitom v jistých případech může trvat čtyři až pět hodin, během nichž senioři seděli na nepohodlných hospodských židlích, bez jídla a pití, bez možnosti dojít si na toaletu, okřikováni, když si chtěli vyměnit pár slov se sousedem vedle u stolu, ať už to byl někdo neznámý, či partner. Únava, ztráta pozornosti a manipulace mezitím udělala své. Koupě už přestává být prostředkem, jak získat něco „hodnotného“, ale způsobem, jak celé martyrium ukončit a dočkat se slíbeného oběda, dárku a výletu.

Aby však prodejci zamezili případnému vlivu ostatních v sále, podepisování smlouvy se zájemci proběhne v oddělené části prostoru. Dokonce ani ten, který výrobek tak zdařile prezentoval, zde není. Je tu někdo jiný, „cizí“. Někdo, kdo není ten příjemný naslouchající mladý muž, jim předloží mnoho stránek jakési smlouvy, psané malým písmem, a pokud nemají dostatek hotovosti, hbitě přijde s další smlouvou o spotřebitelském úvěru, jejíž písmo je snad ještě menší. Pokud některý zájemce má snahu si text nejprve přečíst, dostane se mu dalších invektiv, nedosahuje-li příjem dostatečné výše pro sjednání úvěru, přimyslí prodejce seniorovi partnera ve společné domácnosti, s jehož fiktivním příjmem už budou podmínky úvěrové společnosti splněny.

Slibovaný výlet a dárek
Konečně. Je tu oběd. Ale výlet? Když už k němu opravdu dojde, z celodenní akce se stává hodina či dvě. Za tu dobu nelze stihnout prohlídku zámku či hradu, povětšinou pak zbývá jen podívat se na památku zvenku. Případně ani na to není dost času, za což si podle prodejce mohou senioři sami, když jim to dnes tak dlouho trvalo. Zbývá ještě dárek. Podstatný důvod, proč se mnoho seniorů předváděcí akce účastnilo. Leč občas ani ten nedostanou všichni, jen ti, co si něco koupili. Protestovat je možné, už je po akci, také prodejci si dovolí upřímně říci, co si myslí. To, že nepotřebují ty, kteří si nic nekoupili, že když jim je líto dát „pár korun“ za lžíci na boty, neměli nikam jezdit. Rozčarování z celého dne je tak definitivní.

 

…a podveden cítiti se budeš…

To největší rozčarování však teprve přijde. Odchodem ze sálu začíná v těch, kteří zaplatili či se upsali k zaplacení mnoha desítek tisíc, klíčit podezření, že neudělali dobře. Pohled na krabice, které si nesou, je v tom utvrzuje. Doma se vrací zdravý selský rozum a střet s realitou je drsný. Zmanipulovaným seniorům dochází, že se nechali napálit. Jako by to v té restauraci ani nebyli oni… I ti, kteří si jeli „jen“ pro dárek a na výlet, často podlehnou. Jak se jim to mohlo stát? Vinu hledají u sebe a někteří z nich se sami před sebou příliš stydí, než aby se snažili dodatečně bojovat za svá práva. Ty, kteří se o to pokusí, čeká dlouhý a náročný proces, jehož výsledek bývá většinou tristní. Pokusy vrátit zboží, přes ujištění během předváděcí akce, že to není problém, posléze naráží na odpor zástupců firmy. Navíc úvěrový kalendář je tvrdý a neúprosný a výše splátek bývá v porovnání s výší důchodu děsivá. Mnohý ze seniorů svůj nákup sám před sebou omlouvá tím, že to přece koupil dětem, jiný se svým příbuzným naopak bojí přiznat.
Pak se jednoho dne ve schránce objeví obálka s dalším barevným letákem a vidina dárku mnohdy dokáže přehlušit vzpomínky na urážky, únavu, zklamání i vlastní selhání. Někteří odborníci přitom v této souvislosti mluví o závislosti, podobné závislosti na hracích automatech.

Marek Hejduk
(ilustrační obrázky www.denik.cz a web)

 

Cesta k novému zpěvníku

Sbory s původní luterskou liturgií. Zpívané části, umístění a původ (2)

Český bratr 8/2012.

Při popisu pořadu bohoslužeb v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické a jeho srovnání se slovenskou luterskou liturgickou praxí se otevírá několik zajímavých otázek, jimž bude věnován dnešní text.

Absence zpěvů ordinaria
Blíže sledované sbory na našem území (Vsetín, Pržno, Frýdek-Místek) neužívají na rozdíl od slovenské praxe většinu zpěvů ordinaria, tedy částí s celoročně neměnnými texty (jen v Pržně se recituje Sanctus a stejně jako ve Frýdku Agnus Dei). Zachoval se zde tedy pouze určitý okruh liturgických částí. Příčiny jsou těžko rozpoznatelné a je jich pravděpodobně několik: zásadní roli hrál jistě odpor ke katolickým prvkům, odpověď však může být skryta i v zastřené otázce konkrétních agend, které slovenští kněží přinášeli na Moravu. Již v 19. století totiž na Slovensku existovaly bohoslužebné pořádky bez částí ordinaria (například Agenda z roku 1867), u německých luteránů na Slovensku dokonce můžeme takový vliv racionalismu sledovat už od poslední čtvrtiny 18. století, jak nám svědčí kniha Jána Petríka Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích. Třetí vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 však ukazuje, že ve Vsetíně se až do sloučení církví pravděpodobně ordinarium provozovalo.

Dodnes zpívané části
Shrneme-li všechny části liturgie, které se ve sledovaných třech sborech (mimo písně) zpívají, dospějeme k následujícím: introit, úvodní antifona, liturgický pozdrav, úvodní kolekta, malá doxologie (tedy zpěv „Sláva budiž Bohu“), ustanovení večeře Páně, závěrečná antifona, závěrečná kolekta a áronské požehnání, příležitostně pak slavnostní žalm. Ve starších záznamech vsetínské liturgie je zachycen též zpívaný otčenáš, charakterově spřízněný s úpravami ostatních liturgických zpěvů. Dnes se však již ve všech sborech zpívá otčenáš husitský.
Stejně jako vynechání částí ordinaria jsou i dnešní pořadí a podoba liturgických zpěvů důsledkem dlouhého vývoje, byť by se někdy mohlo zdát, že jsme svědky jakýchsi nedávných, omylem vzniklých přesunů v posloupnosti bohoslužby. Zásadní otázkou v tomto ohledu je, zda a případně kdy se vývoj na Slovensku a na Moravě oddělil.

Tradice liturgie ve slovenských agendách
Slovenští luteráni stejně jako moravští a slezští evangelíci odvozují svou liturgii od luterského kněze, spisovatele a hymnografa Jiřího Třanovského (1592–1637). Přestože Třanovský nevydal agendu, lze z jeho kancionálu vyčíst dobový pořádek bohoslužeb na Slovensku, který se – jak shrnul Ján Petrík – opírá o tehdy platné hornotrenčianské zákony z roku 1580 a wittenberskou agendu z roku 1564. Kromě písňově prováděného ordinaria, čtení a písní obsahuje specifické, dále přebírané části: introitus „Nejsvětější“ a „Ó Ježíši“ a versikuly, zvané dnes antifony. Kodifikace ve smyslu tištěné agendy se tento pořádek dočkal až v Krmanově agendě z roku 1734. V 19. století panuje na Slovensku vlivem liberalismu a racionalismu obrovská různost v provádění bohoslužeb, přesto se zdá, že „tradiční“ (Krmanův) pořádek hrál stále významnou roli. Nejvýrazněji se k němu vrací na počátku 20. století Baltíkova Agenda, to jest pořádek práce církevní vydaná v Budapešti roku 1904, jejíž tradiční duch se projevuje právě i v tom, že obsahuje ordinarium. Pro pastorální konferenci v Pukanci v roce 1911 byl vykonán průzkum zjišťující bohoslužebnou praxi v jednotlivých slovenských sborech, který potvrdil nejednotnost v počtu čtení, pozdravů, užívání antifon a kolekt. Na základě tohoto výzkumu byl sestaven návrh nové agendy, jenž byl později s drobnými změnami schválen. Je základem pro dnešní podobu slovenské liturgie.

Otevřená otázka původu valašské liturgie
Která agenda však měla největší vliv na provozování liturgie na Valašsku těsně před spojením církví v roce 1918 (a tedy před přerušením přímého slovenského luterského vlivu) je těžké soudit. Pořádek částí i znění úvodu ke kolektě a také doba vzniku ukazují k agendě Baltíkově. Bližší pohled by snad poskytlo podrobné zkoumání původu a působišť farářů přicházejících ze Slovenska na Valašsko. Jelikož se ve vlastnictví farářů a varhaníků ČCE dochovaly slovenské agendy a jiné liturgické materiály především z první poloviny 20. století, je jisté, že k úplnému oddělení od slovenského vlivu nedošlo, že pouze začal mít již zcela individuální charakter.

Eliška Baťová

 

Slovo

Katechismus pro rodiče: Svatba

Český bratr 8/2012.

Kdysi mi někdo říkal, že rozhodnutí, koho si vezmu, je to nejdůležitější. Tato volba prý bude ovlivňovat, jak a kam (a zda) se budu jako člověk vyvíjet mnohem více, než třeba volba povolání nebo místa bydliště. I předškolní děti při prvním zážitku svatby rychle vycítí důležitost chvíle a hry „na nevěstu a ženicha“ pak budou patřit nastálo do jejich domácího repertoáru.

Na druhou stranu svatby nejsou pro dnešní předškolní děti zdaleka tak snadno pochopitelnou a zařaditelnou událostí, jako tomu bylo ještě před třiceti lety. To, co znají z knížek, že dva mladí hrdinové se nakonec obvykle vezmou, pak teprve mají děti (nejlépe kopu) a žijí spolu šťastně až do smrti, je dnes opravdu pohádkový model. Děti zažívají ve velkém počtu různé varianty partnerských svazků. Rodiče jsou často nesezdaní, jsou mezi nimi i desítky let věkového rozdílu. Děti mají poloviční sourozence, kamarádi ze školky byli vlastním rodičům na svatbě. Někteří lidé po svatbě děti nemají, nemohou anebo mít nechtějí. Některé maminky se o tatínka dělí. Trochu chaos pro nějaký jednoduchý, ale pravdivý výklad. Ale také varianty, které známe povětšinou i z biblických příběhů. A také prostor pro rozhovor o složitosti života, o tom, že každý vztah chce trvalou péči a že bez ní vadne jako kytka bez vody. Otázka pak napoví, co přesně je potomek právě připraven vstřebávat. A nejlepší je se ještě předem doptat, co je vlastně zajímá a hned neinterpretovat, kam míří. Moje dcerka onehdy řekla: „A po svatbě spolu lidi už spí?“ Kdybych opáčila, proč ji to zajímá, dozvěděla bych se, že ženich s nevěstou těsně před svatbou nespali v jednom domě. A ušetřila bych si nevyžádanou lekci ze sexuální výchovy.

Sňatku předchází čas, kdy v sobě dva lidé najdou zalíbení, tráví spolu čas, přemýšlejí a možná i zkoušejí, zda by spolu mohli žít. To vše v různém pořadí, v různé intenzitě. Svatba není začátek ani konec, ale spíš důležitý předěl. Věříte tomu? V čem je tento rituál pro vás osobně důležitý (a je vůbec)? Uzavřít křesťanské manželství je totiž aktem vyznání, ne nějakého staromilství. Naše víra z nás nedělá ještě automaticky lepší manžele nebo rodiče, máme se však o co opřít. Přiznáváme se tu i ke komusi třetímu, kdo je nad naším životem, nad naším manželstvím a on se přiznává k nám. Žádáme Pána Boha o požehnání. Je dobré na ten manželský život nezůstat sami. O tíze samoty i malé děti už něco vědí. Také vědí, že se občas něco může pokazit, obvykle dík naší nepozornosti nebo neznalosti. Každý den není tak zářivý jako ten svatební, ale v tom pošmourném si můžeme na tu prožitou silnou chvíli vzpomenout. Děti po pár svatbách už opakují farářovo zaklínadlo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Když jsme sňatkem takto spojeni, doslova „spřaženi“, táhneme tu káru života nyní spolu. Je velká výhoda, když máme někoho, kdo nám dává směrovky na cestu, a když se jimi chceme řídit.

Kdo z nás by nechtěl jednou vidět své vlastní šťastné děti stát před oltářem s nějakým dobrým člověkem? Najdou někoho takového a pozvou nás vůbec? I tady platí, že děti se učí nejvíce nápodobou. Pokud mohu děti na svatbu vzít, nikdy neváhám. Na svatbu se jako rodina už předem chystáme a mluvíme o ní. Bereme si na ni slavnostní šaty, vybíráme dárek, píšeme nebo kreslíme přání pro novomanžele. Dětské otázky svatbu předcházejí a následují i v čase po ní. Dosud jsme měli štěstí na hezké svatby, které samy ukazovaly v čem je jejich smysl. Bylo to společné sdílení radosti, viděli jsme dojetí rodičů, kterým možná právě došlo, že jim někdo vyletěl z hnízda. Prosili jsme za manžele, kteří si tu před námi všemi něco slíbili. Viděli jsme, že i tady se čte z té důležité knihy. Slyšeli jsme o různých manželských dvojicích. Víme, že už Ježíš chodil na svatby a věděl, že je průšvih, když dojde víno, nepřijdou hosté. Víme, že jako hosté máme podíl na tom, jestli se svatba vydaří. A tak se vždycky snažíme a chválíme a chválíme.

Magdaléna Trgalová (foto Petr Chlápek)

Recenze

Aleš Březina: Řetěz bláznů

Český bratr 8/2012.

Kniha Aleše Březiny (1948) Řetěz bláznů, již po pečlivé ediční přípravě a v hezké grafické úpravě s ilustracemi autorovy ženy Marie Gabánkové vydalo benešovské nakladatelství Eman, bude patrně překvapením pro každého evangelíka, kterého zajímá česká literatura. Březinovo jméno bylo v sedmdesátých letech a následně i v letech osmdesátých pro část české evangelické mládeže pojmem téměř legendárním. Aleš Březina byl v roce 1972 z politických důvodů vyloučen ze studia bohosloví, v roce 1977 byl coby odpírač vojenské služby uvězněn a v roce 1980 odešel do exilu v Kanadě. O tom všem se mezi mladými evangelíky dobře vědělo. Jeho literární texty z té doby, opisované v několika málo exemplářích na psacích strojích, mohla ovšem znát jen nepatrná hrstka z nich.

Aleš Březina byl v sedmdesátých letech podnětný radikál, jakých je třeba každému společenství, které nemá vnitřně ustrnout. Kladl nepříjemné mravní a společenské otázky sám sobě, svým generačním druhům i své církvi. V otázce odmítání násilí byl tak důsledný, že kvůli němu neváhal odmítnout vstoupit do Československé lidové armády a nechat se uvěznit v Plzni na Borech. O svých názorech, prožitcích a životní cestě, o svých přátelích, střetech s jinými i o osudech lidí zcela neznámých a zapomenutých vydával po dobu osmi let (1973 až 1981) svědectví ve svém literárním díle, jež teprve nyní získalo výslednou knižní podobu.

Kniha Řetěz bláznů, uvozená předmluvou autorova přítele Jana Kozlíka, přináší sedm textů, jež je velice těžké žánrově charakterizovat. Filmový scénář …a andělé jeho bojovali – jehož filmová podoba s Michaelem Kocábem v hlavní roli je v podobě DVD součástí knihy – je žánrově nejtradičnější. V ostatních textech se Březina pohybuje mezi deníkem, traktátem, úvahou, tradičním vyprávěním příběhu i textovou koláží včleňující do prozaického celku i básně – tak činí v nejrozsáhlejším textu Řetěz bláznů II, poskládaném z chronologicky zcela zpřeházených fragmentů napsaných v rozpětí více než patnácti let. Nejsevřeněji působí úvodní nerozsáhlé autobiograficko-traktátové Danielovo evangelium z roku 1973 a závěrečný téměř reportážní Kosmický cyklista, kterého Březina napsal již v kanadském exilu v roce 1981. Ve všech šesti textech napsaných v Československu je Aleš Březina spisovatelským experimentátorem: prudce střídá styly vyprávění, pasáže inspirované biblickým jazykem klade vedle odstavců psaných hovorovým jazykem, prudké soudy a břitké postřehy staví vedle lyricky básnivých popisů, přičemž do svých textů začleňuje nespočet faktů, jimiž chce svědčit o těžké a pochmurné přítomnosti i pro budoucnost: nacházíme zde jména jeho přátel z evangelického prostředí, letmo potkaných lidí i známých veřejných osobností, nespočet umělců a jejich děl, dobové souvislosti dnes již zapomenuté, zaznamenané příběhy, často tragické, které by neměly vyvanout jen tak do prázdna… Březina je kronikářem své doby a každým svým řádkem jako by říkal: píši proto, abych svědčil o své tragické současnosti i o své životní cestě v ní.

Čteme-li obsáhlý svazek Březinových textů, vnímáme ho nejen jako nakladatelskou splátku dluhu, který jsme vůči pozoruhodnému autorovi měli, a jako jedinečné literární svědectví o tíživé době sedmdesátých let. Kniha nepřináší jen prosté přetisky dobového znění Březinových děl, ale i druhou vypravěčskou vrstvu, kterou tvoří četné autorovy dnešní vstupy do starých textů a komentáře k nim. Vztahem mezi autorem píšícím po třiceti letech prožitých v Kanadě s vnitřním klidem, odstupem a vzácnou moudrostí získanou životními zkušenostmi a expresivně se vyjadřujícím, hledajícím i tápajícím mladým člověkem let sedmdesátých vstupují do knihy dva nové důležité faktory pro čtenáře velmi působivé: čas a jeho plynutí. Kniha se tak ve svém celku stává mimo jiné i výrazem autorova prožitku míjejícího času a celoživotním ohlédnutím.

Jan Šulc

BŘEZINA, Aleš. Řetěz bláznů. Benešov: Eman 2012, 336 s. ISBN 978-80-86211-78-7