Český bratr 11/2013.

Vilibald Tomas (1965) je vyučený zámečník. Pracoval u Českých drah a kopáním hrobů si přivydělával v Šilheřovicích na Hlučínsku, kde žije. V nedaleké obci Ludgeřovice je výstavný katolický kostel a kolem něj spádový hřbitov pro tři velké obce. Před patnácti lety se pan Tomas stal správcem tohoto hřbitova na plný úvazek a kopání hrobů je součástí jeho práce.

Jak dlouho pracujete jako hrobník?
S touto profesí jsem začal hned po převratu v roce 1990. Chodil jsem do práce, ale protože u nás ve vesnici neměl kdo kopat hroby, zkusil jsem to. Říkal jsem si, že bych u toho i zůstal, když mi to půjde. A zjistil jsem, že mi taková práce žádný problém nedělá. Byla dobře placená a dělal jsem ji bokem na přivýdělek.

Co jste dělal předtím?
Vyučil jsem se zámečníkem a do roku 1997 jsem pracoval u Českých drah. Pak jsem dostal nabídku z Ludgeřovic, to je tady na Hlučínsku největší farnost, abych šel kopat hroby a byl správcem celého hřbitova. To už by nešlo dělat jen tak bokem. Tak jsem s Českými drahami rozvázal pracovní poměr a šel na plný úvazek sem. Už je to patnáct let. Správcování je stálý pracovní poměr, plat mám od obce a výkopy hrobů jsou od kusu, to platí pozůstalí.

Asi si vás vyhlédli, protože se dozvěděli, že to v Šilheřovicích děláte dobře, ne?
Hrobníků je všeobecně málo, tak se o mně snadno dozvěděli. Je to práce fyzicky náročná, každý ji nemůže dělat. Kopu tady v Ludgeřovicích a když je potřeba, tak ještě na čtyřech vesnických hřbitovech v okolí. U nás je asi 2600 hrobů.

Jak dlouho vykopání hrobu trvá?
Čistý výkop tak čtyři hodiny. Na přípravu, která zahrnuje bednění, odvezení horní vrstvy hlíny, odsunutí desek, pokud tam jsou, a ozdobení vykopané hlíny chvojím musíme počítat asi další tři hodiny. Dále se musí připravit náčiní a popruhy na spuštění rakve a další věci. Většinou si přípravu hrobu rozvrhnu do dvou dnů, protože mám ještě jinou práci, kterou musím udělat. Před obřadem pak dozdobím okolí, donesu věnce a nádoby s vodou na květiny. A když hlína klesne, to je tak zhruba za šest týdnů až dva měsíce, přidá se zbytek hlíny a hrob se upraví, zasadí se květiny nebo se opět zakryje deskou. O to se už starají pozůstalí.

Je výkop v odlišných koutech hřbitova různě namáhavý?
To ano. Někde je půda těžká, mokrá, jílovitá. Jinde písčitá, pod stromy taková jakoby načechraná, sušší, lehčí. Hezkou hlínu shora odvážím pryč a na konečnou úpravu ji zase vrátím. Aby na hrobě hezky rostly kytky.

Co v zimě, když mrzne?
Když nasněží a pak přijde mráz, zem pod sněhem moc zmrzlá není. To se kope docela dobře. Když je holomráz nebo je mokro a najednou zamrzne, je to horší. Zem je jako beton. Pak nejde ani kopat krumpáčem ani klíny rozbíjet a přijde na řadu sbíječka. Naposledy jsem takto kopal před dvěma lety. Ale takový nepříjemný mráz nebývá příliš často. Jednou za pár let.

Jak je to s opakovaným ukládáním do jednoho hrobu?
Tady u nás je tlecí doba patnáct let. Až potom se může hrob znovu otevřít. Běžná praxe je, že se kopou prohloubené hroby, aby se vešly dvě truhly nad sebe. Horní místo se pak samozřejmě může použít dřív, třeba hned. A pak se musí počkat těch předepsaných patnáct let. Problém je taky se spodní vodou. Kde je mokro a jíl, tam všechno trvá déle. Stromy dělají v tomto ohledu výbornou službu, zvláště listnaté. Vysušují svým výparem zem. Tady v Ludgeřovicích máme patnáct lip a pod nimi jsou nejlepší hroby. Ze stromů sice padá listí a dělá to marast, který se musí uklízet, ale pijou vodu.

Mívají pozůstalí nějaké zvláštní požadavky?
Ani ne. Většinou se na všem domluvíme snadno. Spíš mně pomůžou, když je na hrobě těžká plotna, někdy musíme pozvat na pomoc ještě kameníka. Deska se musí odsunout, opatrně někde opřít, aby se zase mohla dát zpátky. S takovou žulovou deskou z dvojhrobu mají co dělat čtyři chlapi.

Jaké jsou vaše další povinnosti?
Mám povinnosti správcovské, což jsou takové zahradnické práce. Zametání chodníků, pletí záhonů, na podzim hrabání listí, v létě sekání trávy. Dále musím čistit cestičky mezi hroby a vidíte, že jsou dost úzké, že jsou hroby těsně vedle sebe. To se dělá docela špatně.

Setkáváte se s vandalismem, s krádežemi?
Tady v Ludgeřovicích je hřbitov uprostřed obce, je velký, chodí sem hodně lidí, protože to mají cestou do obchodu nebo k doktorovi. Na jednu stranu je o hroby hezky postaráno, jsou upravené a čisté, na druhou stranu se tu občas krade, protože je to v centru a u silnice. Zmizí kytka, váza nebo věnec. Na hřbitovech, které jsou za obcí někde v kopci se nekrade, protože o nich nikdo kromě místních neví. S vandalismem se u nás nesetkávám, to ne.

Účastníte se pohřbů?
Ano. V kostele bývá mše za zemřelého a pak jde průvod k hrobu. Ten vedu já k místu, kde je ten vykopaný hrob, za mnou jde farář, ministranti, trégři (co nesou rakev) a pozůstalí. Zatímco má farář poslední rozloučení, trégři nachystají popruhy a trámky, my říkáme klacky, ke spuštění rakve. Jsou to většinou chlapi od pohřební služby, někdy hasiči nebo horníci v uniformách, když se pohřbívá jejich kamarád nebo příbuzný.

Bývají tu také pohřby bez obřadu, bez faráře?
U nás ne. To bývá možná ve městech. Jen dvakrát jsem od roku 1998 na tomhle hřbitově zažil, že pohřbívali jehovisté. Ti měli svého kazatele a místo mše jenom pobožnost.

Dokážete spočítat, kolika lidem jste už posloužil vykopáním místa posledního odpočinku?
To mám spočítané, protože kopu na živnost a odvádím z toho daně! V Ludgeřovicích kopu zhruba 60 hrobů za rok, v Šilheřovicích asi 18, v Hatích a Darkovicích tak 30 ročně. Dohromady přes sto pohřbů za rok. A naplno to dělám patnáct let. V Darkovicích mám jednoho pomocníka, který vypomůže, když se sejde víc pohřbů v jeden den.

Jste věřící? Chodíte do kostela?
Jsem věřící, katolického vyznání. Do kostela chodím každou neděli.

Když pohřbíme člověka, tělo se časem rozloží, splyne s přírodou. Co se stane s jeho duší?
Duše tělo opustí a jde nahoru. Tam navrchu čeká na Boží soud. Za skutky, které člověk činil tady na zemi.

Máte rád svou práci?
Mám. Našel jsem v ní kus romantiky a je to poměrně svobodné povolání. Žádné nástupy, žádné píchačky jako v továrně. Zodpovídám za údržbu hřbitovů a kopání hrobů – ale udělej si to, kdy chceš, hlavně, aby bylo vše včas a v pořádku hotové. Když se něco nepovede, zase to odskáču jenom já. Za komunistů to byla práce velice nepopulární, pozůstalí byli rádi, že někoho vůbec sehnali. Nedodržovaly se normy, takže hroby byly natlačeny k sobě, všelijak nedobře vykopané; s tím dědictvím se stále peru. V poslední době přibývá pohřbů bez obřadu. Podle mě to není dobře, i když je to míň starostí a je to i levnější. Myslím, že tento trend bude pokračovat, protože zrušili pohřebné, což bylo aspoň na rakev. Na druhou stranu – když mluvím s kolegy zámečníky nebo s horníky, všichni se teď bojí, že přijdou o práci. V mém oboru se o budoucnost nebojím. Myslím, že hrobník je jedna z nejjistějších profesí.

Máte nějaké osobní či profesní přání do budoucna?
Myslím, že se teď nacházím na vrcholu své kopáčské kariéry. Mám pod sebou pět hřbitovů, problematiku dobře znám. Tak snad aby se mi vyhýbaly zdravotní problémy a abych se dočkal bez úhony důchodu. To znamená, aby mi ještě zhruba patnáct let vydrželo dobré zdraví. Za to se taky vždycky rád pomodlím k Pánu Bohu, aby mi zdraví požehnal a abych mohl svou práci dobře dokončit.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Český bratr 11/2013.

Ani smrt nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu

Na tuto otázku odpověděl jednoduše a jasně už apoštol Pavel: Jsou s Pánem (Fp 1,23). Mnoho teologů i běžných věřících se s touto prostou nadějí spokojí a drží se střízlivých biblických výpovědí. Podle jednoho z předních novozákoníků minulého století Rudolfa Bultmanna má být křesťanské očekávání posledních věcí dokonce zcela „prázdné“, otevřené pro Boží nevystihnutelnou budoucnost. Všechny představy o „onom světě“ jsou prý jen výrazem našich zbožných přání a fantazií, které musíme ve jménu víry odmítnout. Tedy: spolehnout se plně na Boha a raději mlčet, to je ten správný postoj vůči smrti.

Smrt nás opravdu umlčuje. Evangelium nám ovšem naopak ústa otvírá a povzbuzuje nás, abychom o své vlastní naději nevyhýbavě svědčili (1 Pt 3,15). Pokud to nebudeme činit my, ujmout se tohoto úkolu jiní. Různých teorií posmrtného života je kolem nás více než dost a některé z nich – například představa převtělování – dokonce pronikají do křesťanské zbožnosti. Vinna není jen postmoderní náboženská mentalita, pro kterou je křesťanství opotřebované a neatraktivní, a tak hledá duchovno jinde. Problém je, že už ani my křesťané nedokážeme dostatečně zřetelně a srozumitelně hovořit o posmrtné budoucnosti, občas s výmluvou, že si hlavně nesmíme „nic malovat“.

Co znamená, že naši zesnulí jsou už s Pánem? Především to, že je smrt nemohla zničit a pohltit, protože Bůh je i na „druhé straně“ smrti, za hranicí našeho poznání a zkušenosti. A protože je stvořitelem nebe i země, všeho viditelného i neviditelného, je také Pánem smrti, jak nám dosvědčují už starozákonní autoři (Ž 139,8). Bůh nás podrží i nad propastí, do níž bychom, ponecháni sami sobě, spadli. Ani smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky v Kristu (Ř 8,38n).

Nesmrtelná duše
Tradiční teologie tuto jistotu vyjádřila naukou o nesmrtelné duši. Pokud tím máme na mysli přesvědčení, že v každém člověku existuje nějaká vyšší duchovní substance, která díky své nehmotné povaze není dotčena fyzickým zánikem, pak to není křesťanské, ale spíše platonské učení. Smrt je v tomto pojetí celkem neškodnou, ba přímo žádoucí záležitostí, protože z nás strhává vnější slupku, která je pro nás beztak jen přítěží, a osvobozuje naše pravé já. Nesmrtelnou duši ale můžeme chápat také jako opis skutečnosti, že člověk trvale zůstává Bohem osloven a povolán. Duše pak znamená: Bůh mě miluje, přijímá, doprovází, i když se mu odcizuji nebo si ho nevšímám, a tak se mohu spolehnout, že nikdy nemohu vypadnout z jeho rukou, ani ve své nouzi nejvyšší. Zánik mého těla neznamená zánik Božího vztahu ke mně. Nejsme nesmrtelní sami v sobě, ale jedině díky Božímu nezrušitelnému oslovení. Proto současná teologie mluví o dialogické nesmrtelnosti. Člověk se tedy po smrti nepropadá do nicoty, z níž bude na konci času vzkříšen z mrtvých. Bůh by jistě byl schopen stvořit náš dokonalý „duplikát“ na základě svých dokonalých údajů o našich životech. Díky rozvoji počítačů je nám tato představa blízká. Takové stvoření z ničeho by snad bylo důkazem Boží úžasné moci, ale těžko by se slučovalo s Boží láskou a věrností, která člověka nikdy neopouští. Vzkříšený člověk by navíc, přísně vzato, již nebyl totožný s tím, který žil zde na této zemi. Jak by mohl být za své činy volán k odpovědnosti někdo, kdo je ani nespáchal?

Teologie vždy trvala na tom, že smrt je koncem poutnického stavu člověka. Existence po smrti se stěží dá nazvat životem, protože žít znamená utvářet svůj vlastní úděl, získávat nové zkušenosti, proměňovat se. Po smrti (a samozřejmě ani v žádných údajných dalších životech!) naopak na svém prožitém životě už nebudeme moci nic měnit, protože již budeme plně v rukou milosrdného Boha. Jedině on nás může proměňovat a věřím, že také bude. Smrt také znamená vystoupení z toho času, jak jej zakoušíme, a vstup do jiné časové dimenze, o níž jen cosi tušíme – tisíc let je tam jako jeden den (2 Pt 3,8). Zároveň ale nemůžeme jednoduše tvrdit, že na druhé straně smrti už dávno propuklo Boží království a dějiny jsou ukončeny. Dokud tento svět krvácí tisíci ranami a smrt je naší každodenní realitou, „čekají“ svým způsobem i mrtví na den vzkříšení. Věčný život je záležitostí konce a ten ještě nenastal – ani pro nás ani pro naše zesnulé.

Do Božích rukou
Spolu s otázkou „kde jsou naši zesnulí“ se často vynořuje otázka jiná, v evangelickém prostředí stále tabuizovaná: „Co pro ně můžeme udělat?“ Reformátoři oprávněně odmítli modlitbu za mrtvé i jiné církevní praktiky, jež měly vysvobodit nebohé duše z očistce. Bůh nemusí být přemlouván k tomu, aby byl nad zesnulým člověkem milosrdnější. Nemůžeme učinit více než mrtvé odevzdat do Božích rukou v pevné naději, že se o ně Bůh postará mnohem lépe, než bychom to dokázali sami. Nic nám ovšem nebrání si své zesnulé blízké připomínat. „Památku zesnulých“ bychom neměli vnímat jako katolický výmysl, ale jako výraz naší společné naděje, že Bohu se nikdo neztrácí.

Ondřej Kolář

 

 

Český bratr 11/2013.

Před lety jsem byla v jedné obřadní síni na pohřbu mladého člověka. Celé rozloučení trvalo necelých třicet minut. Čtyřmi popovými písněmi, pateticky zarecitovanou básní a několika slovy jsme se rozloučili s člověkem, který prožil krátký, ale jistě bohatý a zajímavý život. Působilo to na mě velmi depresivně a beznadějně. A tak jsem si o práci v pohřební službě, o délce obřadů a praktických radách při úmrtí blízkého člověka povídala s kolegou Martinem Tomeškem, v současné době kazatelem ve sboru ČCE v Jablůnce.

Martine, jak ses k pohřební službě vlastně dostal?
Budeš se divit, ale regulérním výběrovým řízením. Byl jsem bez zaměstnání, přišel jsem na konkurz řečníka v krematoriu v Olomouci, kde bylo asi 13 lidí, a ten konkurz jsem vyhrál.

Co jsi u pohřební služby dělal a jak dlouho?
To bylo právě zajímavé. Říkal jsem si: „Promlouvat k lidem, to mě určitě bude bavit. Snad budu moci i nějak křesťansky působit.“ Ale ihned po tom, co si mě vybrali a zeptali se, zda bych byl ochoten nastoupit, se ukázalo, že to bude tak půl na půl. Týden „řečnit“ a týden „dělat papíry“. A toho papírování je v pohřebnictví opravdu mnoho. Strávil jsem tam jeden a půl roku, což není ani povinné penzum pro zřízení vlastní pohřební služby podle Zákona o pohřebnictví (§ 6, odst. 2 zákona č. 256/2001 Sb.).

Jak to vlastně u pohřební služby funguje? Jsou tam profese jako řečník, řidič pohřebního auta, administrativní pracovník, obsluha v krematoriu?
Dříve to bylo tak, že každý měl určitou oblast. Nyní, jako i v mnoha jiných firmách, se funkce shlukují a podle potřeby se všelijak za pochodu transformují.

Jaké jsou pro takovou práci předpoklady? Například dobrá komunikace s lidmi, citlivý a empatický přístup, dobrý a příjemný projev, psychická stabilita?
To jsou pěkné lidské představy – různé testy z psychologie, testy inteligence… Jenže tak to opravdu není. Při výběrovém řízení na pozici řečníka, kterého jsem se zúčastnil, byla podmínkou vystudovaná střední škola. Při samotném výběrovém řízení jsme dostali čistý papír A4 a měli jsme podle podkladu sestavit smuteční řeč. Tu jsme pak jeden po druhém přednášeli za řečnickým pultem. Nebyl jsem samozřejmě ve výběrové komisi, ale podle mého názoru jednoznačně zvítězila artikulace a rétorika. Pokud jde o obsah – jak jsem tak své souputníky slyšel – „to by snad z rakve i mrtvý vstal“. Trochu to nadlehčím: když už vůbec někdo měl slušný a hlasitý přednes, měl velkou šanci uspět. To ostatní se, alespoň při tomto výběrovém řízení, nezjišťovalo. I když samozřejmě zmínili, že by se měl člověk chovat citlivě a měl by mít slušné vystupování.

Co všechno může požadovat člověk, který přijde vyřizovat pohřeb svého blízkého, a na co by lidé neměli zapomenout?
Tak za tuto otázku jsem, Romano, vděčný. Když někdo zemře, pak je třeba co nejdříve vybrat peníze z jeho účtu, pokud nemáte jiné finanční rezervy. To není vtip ani novodobý druh kanibalismu, nýbrž praktická rada. Úřady totiž bankovní účet zablokují nejednou i pár hodin po úmrtí, a pokud nemáte dostatek peněz na platbu pohřbu, případně dalších existenčních výloh, které mají být z účtu zesnulého hrazeny, pak se mimo rozloučení s blízkým člověkem dostáváte pod ještě další situační tlaky. (Samozřejmě že nesmíte při výběru peněz v bance říci, že dotyčný člověk zemřel. Prostě „normálně“ potřebujete peníze.) Pokud jsou vztahy v rodině v pořádku, vše se vysvětlí a v dědickém řízení, které trvá dva až šest měsíců, vyrovná.
Není třeba hned utíkat na pohřební službu, i když mrtvý zemřel v nemocnici. Je dobré si sednout a vše krok po kroku probrat. Najít verš na parte, promyslet, zda konat pohřební rozloučení v kostele a komu dát vědět, domluvit se s kazatelem… Důležité je dát dohromady doklady zesnulého: občanský průkaz, kartičku pojišťovny (pokud nezůstaly v nemocnici), cestovní pas, rodný a oddací list (není-li již člověk vdovec), vojenskou knížku a fotografii, pokud chceme, aby parte udělala pohřební služba, a fotografie má být na smutečním oznámení. A konečně pak oblečení, včetně spodního prádla. Slušná pohřební služba doklady na úřadech v rámci svých režií vyřídí.
Při zajišťování pohřbu si mnoho věcí mohou samozřejmě pozůstalí vyřídit sami: parte, květiny nebo i autobus pro smuteční hosty. Pohřební služba to sice zajistí také, ale vždy za poplatek.

Co si myslíš o pohřebním rituálu? Jakou roli v životě má? A co církevní a necírkevní pohřeb, jaké zásadní rozdíly vidíš?
Rituál sám o sobě je důležitý třeba právě proto, aby vám lidé v údivu, když se dozvědí o úmrtí, nekondolovali ještě dva roky po smrti dotyčného. Pohřebním obřadem, a je jedno, zda církevním, nebo civilním, se v jasně daném okamžiku uzavírá etapa jednoho lidského života. Všichni „to“ vědí. Smíte si regulérně poplakat, měli jste možnost se rozloučit a tuto možnost jste dopřáli i lidem okolo vás, se kterými tu ještě nějakou dobu budete.
Církevní pohřeb nehovoří k mrtvému, nýbrž k živým, k pozůstalým. To je dost zásadní rozdíl. Nehledím do rakve, ale pozvedám oči těch, kteří se na mne dívají, vzhůru.

Člověk, který pracuje dennodenně se „smrtí“, se musí se smrtí svojí vyrovnat. Máš sám strach ze smrti? Poznamenala tě v tomto směru práce v pohřební službě?
Tak dennodenně to zas nebylo, mezitím byly „víkendy“ (to slovo nemám rád, ale zde se mi celkem hodí.) A teď vážně: Člověk musí mít vlastní smrt nějak zpracovanou. Buď upadne do apatie, stereotypu, nebo do věci aktivně vstupuje a pak jedná s láskou a dobrotou i s porozuměním. Ze smrti strach nemám. Slovy příslovečného rčení: „Peníze a strach nemám.“

Využíváš nějak zkušenosti z práce v krematoriu v svém současném povolání jáhna?
V práci kazatele to moc nejde. Civilní způsob obřadu je pro církevní účely nepoužitelný. Důležité ale je, že jsem pronikl do celého systému pohřebnictví. To je velice dobrá zkušenost. Už zcela jasně a jednoznačně chápu, proč má například čistý čas obřadu v krajském městě trvat 20 minut. Není to nějaká zlovůle na duchovních, kteří se tam občas ukážou, ale nutnost k přežití. Konkrétně olomoucké krematorium: Na celý obřad je vyhrazeno 40 minut. Deset minut se chystá rakev na katafalk, kytky, stuhy. Vše se s pozůstalou rodinou projde a zkontroluje, na to je kladen velký důraz; případně se ještě dojedná hudba, báseň, provede se identifikace. Pak následuje vstup lidí do krematoria, který podle počtu účastníků trvá jednu až čtyři minuty, přitom hraje vstupní hudba. Jakmile jsou všichni shromážděni, začne samotný obřad, při němž je slyšet hudba, báseň, další hudba, smuteční řeč a závěrečná hudební skladba, během níž zajíždí rakev z katafalku. V posledních deseti minutách lidé kondolují, rodina si rozebírá kytky a věnce, nebo se vše vynáší dozadu do kontejneru. Zametá se sál. Na samotný pohřební obřad je vymezeno 20 minut. Samozřejmě, že některé obřady jsou kratší, když při nich není mluvené slovo. Jiné naopak bývají i delší… Jak říkával můj kolega obřadník – když se sešli dva faráři po sobě, třetí obřad už nabíral zpoždění.
A ještě něco k vymezenému času v krematoriu: Určitý zaběhaný systém se dá těžce předělat – ve smyslu, aby byl čas na obřad delší. Vzhledem k tomu, že církevních pohřbů v krematoriu moc není, těžko by se to prosazovalo.
Já si myslím, že křesťanský pohřeb by měl být vždy v kostele nebo v modlitebně. Máme tam neomezený čas a společenství bratří a sester stejné víry. Také společný sborový zpěv je lepší než být jen pasivním účastníkem obřadu.
Smrt patří k životu; a jestliže někdo chodil celý život na bohoslužby, pak by se i ty jeho „poslední“ měly konat na důstojném místě bez nějakých vnějších tlaků. Mimochodem: Je lépe dát dva, tři tisíce korun církevnímu sboru než je utratit za dvaceti až čtyřicetiminutový pronájem obřadní síně.

Chtěl bys, Martine, ještě něco vzkázat čtenářům Českého bratra?
Kdyby se křesťanům naskytla příležitost, aby šli do pohřební služby pracovat; a se vztyčenou hlavou. Kdo jiný než člověk zralé a zdravé sebevědomé křesťanské víry by měl být na místě, kde se jedná o existenční věci života i smrti?

Ptala se Romana Čunderlíková

 

 

Český bratr 11/2013.

Zdeněk Susa, lékař a nakladatel
Na mém pohřbu nesmí chybět farář (nejraději bych byl, kdyby to byl Petr Hudec), který nebude mluvit tolik o mně, jako o naději, kterou máme ve víře všichni. S ní se mi líp žije a bohdá bude i líp umírat.

Pavel Zatloukal, ředitel církevní konzervatoře
Kněz.

Jiřina Šiklová, socioložka
Přála bych si, aby tam přišli moje děti, vnuci, jejich partneři a partnerky a moji přátelé a přála bych si, aby tu chvíli věnovali přemýšlení o svém vztahu ke mně a to vzpomínání bylo v dobrém.

Eva Žárská, aktivní evangelička
Určitě nesmí chybět shromáždění církve, do něhož se vejdou i všichni moji drazí, s kázáním na text, který jsem si už před více než třiceti léty vybrala, a zpěv, zpěv.

Věra Roubalová Kostlánová, supervizorka
Přátelé.

Aleš Opatrný, katolický kněz
Pokud jde o pohled na můj život: Vděčnost za prožité a výraz naděje ve velikost Božího milosrdenství.
Pokud jde o liturgii pohřbu: Dobrá, nadějeplná biblická homilie. Přátelé, za něž jsem vděčný, a kteří budou asi vděční se mnou. Hudba, která by potěšila a inspirovala k modlitbě.
Po pohřbu: Setkání s jídlem a pitím, aby si lidé mohli spolu v klidu popovídat.
A hlavně by tam neměly být zbytečné řeči. (To vše musím vtělit do poslední vůle nebo napsat jakési „směrnice k mému pohřbu“.)

Ivan Ryšavý, farář a psycholog
Jeden můj syn hraje už dlouho na klavír. Posluchám ty skladby od prvního čtení not po konečnou podobu. Tak s nimi prožívám vždycky jeden úsek života. A někdy mu říkám: „To mi zahrej na pohřbu“. Teď je favoritem jedno preludium od Frederika Chopina, myslím, že cis moll.

Jana Slámová, zakladatelka škol Evangelické akademie
Při mém pohřbu by se měli sejít naše dospělé děti s rodinami a přátelé a společně zažít děkovnou bohoslužbu. Po ní bych si přála, aby si všichni přítomní pochutnali na dobrém pohoštění a v přátelské atmosféře mohli vzpomenout na hezké i úsměvné společné zážitky z minulých let (k čemuž by mohly být promítnuty i obrázky). Také by tam mohly zaznít mé oblíbené písně a rozhodně by někde mělo být zmíněno moje životní poselství určené vnoučatům, ale zároveň všem přítomným: Věřte evangeliu  a spolehněte se na Boží pomoc!

DaZ